…doslova…
Jak vidím, zase jsem dlouho nic nenapsala, protože jsem úplně vyplivnutá z posledních dnů. Kromě toho, že jsem tu měla tolik návštěv, jsem taky samozřejmě pracovala, chodila pozdě spát, vypila hektolitry sangríe a jinejch drinků a tak jsem ráda, že všichni vypadli. Po Silvestru odjeli skoro všichni, až na Holanďana Jeroena, kterej si to tu prodloužil vo dva dny, protože chtěl jet na obhlídku golfovejch hřišť a poptat se tam na práci, zřejmě se mu tady dost zalíbilo.

Večer jsme byli vždycky ještě někde na jídle /ztloustla jsem asi 3kg-achjo/ a Jeroen mi vyprávěl různý svoje vtipně dekadentní historky, že jsme nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Von je takovej nešťastník. Pak jsem se bavili vo tom,jakej máme strach ze smrti různejch svejch blízkejch lidí a o dalších temnejch tématech. Trošku se bojim, jestli se sem na Tenerife nechce přestěhovat kvůli mně. No, ale to je jeho problém, já tu asi stejně zas tak moc dlouho nebudu.

Když konečně vodjížděl, koupil mi kytku a napsal mi takovej strašně sentimentální dopis na rozloučenou, kterej jsem si měla přečíst až při cestě z letiště. Asi mě chtěl rozbrečet, což se mu celkem dobře podařilo.

Mezitím, co už jsou všichni pryč, se mi stala taková věc: jeden večer jsem šla do Pakalolo, toho kubánskýho baru, protože mě tam pozval Herbert, to je rakouskej kolega vod Neckermanna, jenže tam byli taky Michael se Stevem, to jsou ti Holanďani, co tu mají tu restauraci. Vlastně jsem nevěděla, s kým se teda mám vlastně bavit, protože Holanďani se blbě koukali na Herberta a von zas na ně, tak jsem se na všechny vykašlala a bavila se na baru s Marií Carmen, která mě seznámila s takovým jedním týpkem Nikem.

Kluk, o něco starší než já, kterej mi říkal, že je poloviční Ital a poloviční Němec, rodiče jeho tatínka byli Ir a Lietevka. Hmmm. Zajímavý. Říkal mi, že surfuje na takovým tom prkně bez plachty, jen na vlnách, což jsem vždycky strašně chtěla vyzkoušet a tak mi hnedka nabídnul, že mě to druhej den naučí.

Mike se Stevem a Herbertem se mezitím dali do řeči a byli na mě všichni docela naštvaný, že se s nima nebavim. Jenže já se rozhodla, že už budu dělat jen to, co baví mě. Na Silvestra jsme se snažila furt všem podřizovat a stejně to nikomu nepřišlo vhod a ještě jsem si to neužila ani já sama. Takže na všecky kašlu.

Druhej den jsme se teda s Nikem sešli na pláži, byly šílený vlny a já měla docela strach. Von mě začal učit, že první si to prkno musím přivázat k noze, aby mi nevodplavalo a pak si na něj lehnout a vstát, až když přichází vlna. Je to docela složitý. Na pohled to vypadá ale jako hračka.

Tak jsme to zkoušela a zkoušela, asi dvakrát se mi podařilo si stoupnout, ale potom jsem spadla a byla už úplně vyčerpaná. Vlny byly fakt ohromný a hnaly mě na takovej útes, kterej se strašně přibližoval a já plavala proti proudu jako šílená, ale mě to pořád hnalo dál na ten útes, takže jsme měla pocit, že ještě tak tři vlny a roztříští me to vo skálu. Kdyby se šlo ve studeným moři zapotit, tak by se to asi stalo mě. Začala jsme mít panickou hrůzu ze smrti, z toho, že mě to smete, neměla jsme už žádnou sílu a volat o pomoc bylo zbytečný, protože to přes hučení moře nemohl absolutně nikdo slyšet. Koutkem oka jsem viděla Nika, jak se na pláži s někým baví, ale nevidí mě. Začala jsem se modlit, ale moc šancí jsem v tom neviděla. Pak se ale stalo něco neuvěřitelnýho. Čirou náhodou mě uviděl malej, snad dvanáctiletej kluk, kterej tam bezvadně surfoval, připlaval ke mě na prkně a stahnul mě z toho proudu, takže jsme mohla doplavat na břeh. Pak hned zas ujel, takže jsem se ani nezmohla na díky.

Bylo mi hrozně, plivala jsem vodu všude kolem sebe a strašně se klepala zimou a strachem. Nik hned ke mě přišel a ptal se, co se stalo, jenže já nebyla schopná kloudný odpovědi a tak jsem se oblíkla a běžela domů, kde jsem z toho stresu a slaný vody asi hodinu zvracela.

Jestli jsem si teda doteď nebyla jistá, že Bůh existuje, tak teď už teda vo jeho existenci nemám nejmenších pochyb…..