..ne tak úplně povedený…

Ve středu mi volal Michael. To je ten Holanďan, co má s kámošem Stevem tu restauraci, kam mě nedávno vzal Max. Prej proč jsem se nezastavila a jestli bych nechtěla jít ve čtvrtek, kdy mívaj zavřeno, na drink. Hmmm… proč ne, pomyslela jsem si a přikývla.

Včera jsem lehce zpanikařila, protože jsem zjistila, že vlastně vůbec nemám nic pořádnýho na sebe a zdálo se mi, že Michael bude jako spoluvlastník týhle trendy restaurace asi docela módně vyladěnej, tak jsem si šla ještě narychlo koupit nový džíny a tričko. Je fakt, že na svoje oblíkání dost kašlu a tím, jak mám na sobě většinu času uniformu, tak to vlastně fakt moc neřešim.

Večer jsme se teda sešli na Plaza del Charco v jedný německý hospodě, kde jsme si dali dvě piva a trošku rozpačitě si povídali. Michael byl strašně milej a galantní, ale já jsem asi pitomá, jenže mě děsně rozčiluje ten silnej holandskej přízvuk, kterej maj v angličtině snad všichni holanďani, který znám. No, ale to jsem vodbočila.

Pak jsme se šli projít po Puertu de la Cruz. Je zvláštní, jak člověk vidí všechno úplně jinejma vočima, když se prochází s někým, než když je sám. Zjistila jsem, že jsem mnohem všímavější, některý věci jsou i mnohem hezčí. Faktem ale taky je, že ta procházka kolem tý kamenný zdi v Puertu je opravdu bombastická, protože tam Atlantik rozráží svý vlny a ty stříkaj až nahoru, což je teda, zvlášť při měsíčku, nskutečně romantický…

Michael pak navrhnul, že bychom mohli zajít do jeho oblíbenýho baru Pacalolo, kterej vlastní taková asi padesátiletá výstřední Kubánka Maria Carmen, která šíleně kouří, pije litry kubánskýho rumu, má dlouhý kaštanový vlasy, perfektní postavu narvanou do minisukně a furt se strašně směje. Já tyhle typy moc nemusim, ale María Carmen byla tak bezprostřední, že prostě mi chtě nechtě byla fakt sympatická. Slíbila mi, že se mnou zajde příští týden na večeři k Michaelovi a Stevovi, ať tam nemusim sama.

Kolem druhý hodiny v noci jsme odcházeli a já už jsem byla docela unavená, jenže Michael ještě nechtěl jít domů, tak jsme si sedli do jednoho takovýho non-stop baru, kde jsme ještě něco popíjeli a povídali si, on mi vyprávěl, jak chodil s nějakou holkou, která pro něj skládala písničky, ale pak mu odešla s jiným klukem, proto se rozhodl na všechno se vykašlat a přijel se Stevem sem. Já mu zas povídala o svejch cestách za poslední rok a půl a on vůbec nechápal, jak můžu furt takhle někde trajdat s jediným kufrem, kterej mám zabalenej za deset minut.

Taky jsme se bavili o tom, na čem nám záleží u lidí, když se s nima potkáme poprvé. Nebo na co spíš směřuje náš pohled. Já mu říkala, že se koukám na ruce, zuby a boty /je pravda, že u něj je v tomhle směru všechno fakt pěkný…/ a on zas, že mu záleží na očích, zubech a vůni. Zajímavý. Asi se mu moje oči a zuby líbily a asi jsem mu dostatečně dobře voněla, protože mě pak furt chytal za ruku a snažil se mě před domem líbat, což by mi nebylo až zas tak nepříjemný, jenže jsem si okamžitě vzpomněla na Williama, kterej se už tutově rozhodl, že na vánoce přijede a tak jsem si řekla, že si nebudu komplikovat zbytečně život a lehce se vymanila z Michaelova objetí, zamávala mu a šla spát.

Doma jsem přemejšlela o tom, že jsem asi odsouzená k samotě, protože si vždycky, když mě balí nějakej kluk, vzpomenu na Williama a říkám si, že nechci bejt s člověkem, kterýho bych se styděla mu představit, nebo to je asi blbě řečeno. Spíš nechci bejt s žádným člověkem, kvůli kterýmu nebudu moct na Williama jednou provždy zapomenout. Což je teda asi docela oříšek….