Včera jsem si udělala krásnej den:

Ráno jsem si uvařila snídani-vajíčka, slaninu, fazolky a černej čaj a tousty. Pak jsem vyrazila zkusit druhej pokus do kostela, tentokrát jsem ale našla na kopci tady v Puertu kostel anglikánskej, kde je taky celá bohoslužba v angličtině a která docela splnila moje očekávání. Bylo tam narváno, ale nejmladšímu člověku bylo tak 75 let, takže tady si asi moc kamarádů nenajdu…

Pak jsem jela autem do La Laguny: to je univerzitní město, o kterým jsem hodně slyšla, jak to tam žije a jak je to tam super, ale vo to větší bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že je tam totálně mrtvo. Možná to bylo tim, že byla neděle poledne, ale na ulici nebyli skoro žádný lidi, hospody a restaurace /kterejch jsem tam ale stejně zahlídla strašně málo/ byly zavřený. Tak jsem šla navštívit akorát známej kostel sv. Dominga a chvíli bloumala okolo, koukala se na nádherný kanárský baráky, který maj všechny takový prťavý dřevěný balkonky a na zajímavý historický budovy, ale připadalo mi to tam jak v nějakým městě duchů a tak jsem to poměrně rychle zabalila a jela dál.

Vypravila jsem se pak na severovýchod na Playa de las Teresitas. To je uměle vytvořená pláž asi kilák a půl dlouhá, kam byl navezenej krásnej žlutej písek snad až se Sahary a tak je v moři udělaná taková hráz z kamenů, aby jim ten písek nevodnesla voda. Zajímavý. Bylo ale pod mrakem a žádný velký vedro, tak jsem si jen šla rychle zaplavat /konečně trošku klidný moře, díky tý hrázi/ a zase se voblíkla a jela se mrknout do hlavního města Santa Cruz de Tenerife. A to se mi fakt líbilo. Je tam velikej přístav s takovou promenádou vokolo, pěkný centrum, spousta uliček a obchodů a restaurací, i když jak říkám, neděle asi neni ideální den na prohlížení měst, protože tady je skoro všecko zavřeno. Ale i tak jsem si to docela užila.

Sedla jsem si tam v parku na lavičku, poslouchala na ipodu Neila Younga, pojídala jamón serrano s bagetou a pila pivo a psala si svůj deník a koukala na přístaviště s obrovitánskejma loděma. Fakt super. Akorát…akorát jsem zjistila, že vlastně jak jsem furt obklopená lidma, tak vůbec neumim bejt sama a sama si takovýhle výlety ani nemůžu užít, protože bloumám sem a tam a nemám s kým si sdělit svoje dojmy.

Kdekoliv jsem byla předtim, tak jsem se vždycky hodně rychle s někým seznámila, ale tady, jako by ani nebyli normální lidi. Buď tu jsou turisti nebo zas ti místní lidi, co dělaj všichni v cestovním ruchu a jednotlivec je nezajímá, zajímá je jen, jak vydělat peníze a ani nemaj čas, protože všichni docela dost pracujou. Škoda, protože je tady fakt nádherně, ale ta společnost mi tu dost chybí.

Takže když jsem přijela domů kolem šestý, zavolala jsem Maxovi, tomu starýmu Švýcarovi, jestli nechce někam jít a von řekl, že jo a vzal mě do jedný restaurace, kterou vedou dva Holanďani-Michael /ten servíruje/ a Steven /ten vaří/ a tam jsme si dali fakt dobrý, ale pěkně drahý jídlo a tak mě Max seznámil s oběma chlápkama, kterejm může bejt maximálně kolem třiceti a který mi řekli, že se mám kdykoliv stavit na kus řeči.

Max byl strašně fajn, docela dost jsme se spolu nasmáli a já jsem ráda, že tu mám aspoň jedinýho kámoše, i když je tedy úplně mimo moji věkovou kategorii, ale na to si začínám pomalu zvykat.