se člověk nenudí

Místo toho, abych jela tenhle víkend zase do Káhiry, vyměnila jsem si službu s kolegyní Jane, která jela místo mě a já zas místo ní posbírat turisty, který se plavili po Nilu a teď měli strávit tejden v Hurghádě. Tak jsem se konečně dostala do Luxoru.

S pár turistama, který tam zase měli začít plavbu , jsme ještě s oficiálním průvodcem Alim vyrazili na docela dlouhou noční cestu. Brzy ráno jsme dorazili do naprosto nejúžasnějšího, nejšílenějšího a zároveň nejzaprášenějšího místa, který jsem kdy v životě viděla.

Ali nás zavedl do chrámů v Karnaku i Luxoru, do sfingový aleje, k hrobce Tutenchámona a k chrámu královny Hatšepsovet, před kterým tenkrát před nějakejma deseti rokama postříleli teroristi desítky turistů. Úplně si to dovedu představit, jak na tom vyprahlým prašným místě, kde není kousek stínu a slunce tam praží na plný pecky, vyhmátli úplně každýho, kdo se jim dostal na mušku. Fakt mi přebíhal mráz po zádech. Jiank teda tsvaby tam jsou vážně monumentální.

Vodpoledne jsme naši skupinu ubytovali na lodi a tu druhou, která se právě vrátila z plavby, jsme převzali a Ali absolvoval celý kolečko ještě jednou, zatímco já jsem se šla klasicky projít po okolí na vlastní pěst.

Všude mě zvali lidi do svejch krámků a stánků, něco na mě pokřikovali, jenže já se nedala, tyhle triky už znám, až jsem ale došla úplně na konec jakýkoliv civilizace, kde byla taková polorozpadlá barabizna, ze který vylezlo snad 8 malejch špinavejch dětí a před tim baráčkem prala ve škopku prádlo taková mladá Egypťanka s šátkem na hlavě.

Já se tam zastavila a chvíli je tiše pozorovala. Děti na mě začaly něco pokřikovat, jenže já, poučená už z Káhiry, jsem jim nic nedala, jen jsem si sedla na prašnou zem tam blízko nich, vyndala si z baťohu vodu, abych se napila, svůj bloček, kam si píšu různý svý postřehy, a tužku.

A tak si tam píšu a maluju, kouřim si svoje cigára a piju vodu a po vočku pozoruju děti i pradlenku. Najednou přijde malá holka, tak desetiletá a nese mi šálek mátovýho čaje a lámanou angličtinou mi říká, že mi to posílá její maminka a hodila hlavou směrem k pradlence v šátku. Já se na ni zadívala, abych jí poděkovala, ale vona dělá jakoby nic a furt si tam šudlí ty svoje hadry.

Tak jsem vypila čaj, vzala šálek a šla za tou mámou, která mohla bejt vo něco starší než já, ale řekla bych, že ne vo moc. Chtěla jsem jí poděkovat arabsky a říct jí pár slov, co jsem se tu naučila, najednou vona vodloží hadry, sedá si na zápraží, tu malou holku posílá, aby mi přinesla židli a perfektní angličtinou mi říká, ať si sednu.

Nechce se mi ani věřit, že mám takový štěstí. Sedám si a přijímám další šálek čaje, mladší brácha holky přináší na tácku baklavu, to je takový příšerně sladký medový pečivo a tak, i když teda prostředí moc čistě a vábně nevypadá, si beru /pak to propláchnu vodkou, snad mi nic nebude/ a čekám, co mi ta ženská bude říkat.

Je strašně milá, jmenuje se Aziza. Chvilku se bavíme, vodkud jsem a tak /neskutečný, jako jedna z milionu ví, kde je Ukrajina a kde leží Praha/, říkám jí, co dělám a tak a vona mi vypráví , jak se v patnácti provdala za nějakýho svýho vzdálenýho bratrance, kterej měl zlatnickej krámek v Luxoru, rodiče to tak chtěli, protože sami neměli nic a chtěli, aby se vona měla líp. Prej sice ze začátku byla nešťastná, ale pak, jak jí její víra káže, měla svýho muže prostě ráda a vo vostatních věcech nepřemejšlela.

Jenže její muž před rokem tragicky zahynul /nechtěla jsem se vyptávat na podrobnosti/, Aziza zůstala sama a posléze zjistila, že měl její manžel docela velký dluhy, takže jí sebrali ten krámek. Do práce nemůže, má 4 děti /dozvídám se, že ty vostatní 4 jsou její sousedky, která chodí někam uklízet/ a tak pere prádlo sousedům, hlídá jim děti, žije z toho, co jí dá rodina a nekouká do budoucnosti, protože musí žít přítmoností.

Takhle jsme si povídaly snad dvě hodiny, já jí zase říkala vo tom, jaký to u nás bylo za komunistů, jak naši zdrhali z Ukrajiny a jak se žije v Praze a pak jsem jí pomáhala věšet prádlo a kdybych nemusela vodjet do hotelu /bylo mi strašně trapný jí říkat, do jakýho jedu hotelu/, kde jsem musela uvítat novou skupinu, snad bych tam s ní bejvala zůstala.

Azíza mě zvala, že až skončim práci v Hurghádě, můžu přijet k nim na návštěvu, vo čemž musim vážně popřemejšlet, protože bych si asi docela rychle ujasnila hodnoty. I když prodloužení pobytu tady vidim jako dost nereálný.

Když jsme se loučily, dala jsem jí padesát dolarů, co jsem měla s sebou. Věděla jsem, že nemá cenu jí dávat na sebe adresu nebo něco takovýho a že ji vlastně už možná nikdy neuvidim.

Vodcházela jsem zpátky k řece a její děti za mnou ještě kousek běžely a pokřikovaly něco arabsky a volaly bye bye.

V hotelu jsem to vyprávěla Alimu, kterej se smál a říkal, že tohle dělá hodně Egypťanů, aby vytáhli prachy z cizinců a že to nemám brát prej vážně. To je na týhle zemi nejhorší, že člověk neví, co je divadlo a co skutečnost.

Tak nevim, co si o tom mám myslet. Každopádně, ať už to bylo jakkoliv, necejtim se nijak podvedená, ale vo něco bohatší, protože jsem prostě přesvědčená, že mi Aziza nelhala. A zjistila jsem, že moje problémy, jestli je votevřenej Letenskej zámek nebo jestli v Egyptě seženu pivo, jsou fakt pěkně trapný…