a další příběhy z ráje nejbohatších lidí světa…

Tak mám zase chvilinku času popsat další události. V pátek ráno jsme vyrazili na sjezdovku. Celá Isabellina rodina se zřejmě narodila s lyžema na nohou, protože si to frčej z takovejch krpálů, až mi bylo fakt úzko. Já už nelyžovala dobrý 4 roky a taky neměla žádný vybavení, ale u Isabelly je dole ve sklepě takovejch lyží a bot a kombinéz, že jsme si se ségrou mohly vybrat co jsme chtěly a ještě by se tam přiživilo dalších minimálně deset lidí.

Isabella si o zimních prázdninách přivydělává jako instruktorka lyžování, tentokrát si ale vzala volno a tak se snažila trochu naučit mě a Táňu, jak lyžovat. Já měla pocit, že lyžovat docela umim, ale nakonec mi bylo řečeno, že sjíždim kopec, jako bych seděla na toaletě, takže jsem si nechala pár věcí vysvětlit a po pár hodinách už mi to docela šlo. Táně to šlo hnedka, protože je prostě neskutečně šikovná, narozdíl vode mě.

Byl krásnej den, svítilo sluníčko, sněhu bylo plno, na oběd jsme se zastavili v takový hospůdce nahoře u vleku, tam všichni znali Isabellinu celou rodinu, majitel nám dal krásnej stůl s výhledem na horu tyčící se do nějaký obrovitánský vejšky, my s Táňou jsme byly představený jako vzácná návštěva z Východní Evropy /nikdo přesně neví, kam nás zařadit-Ukrajinky z Čech, to je moc i na francozský a italský Švýcary/, majitel Ernst hnedka řekl, že nás všechny zve na oběd, sednul si s náma a tak jsme tam seděli asi dvě hodiny, mezitím už se stmívalo, ale sjezdovky fungujou furt, i večer, jsou nádherně osvětlený, takže jsme asi kolem pátý sjeli dolů a šli se domů převlíct a odpočinout si.

Maminka mezitím už byla doma a zatopila v kamnech a všem nám udělala čaj a dala sušenky a táta Pietro vytáhl koňak a doutníky a karty a tak jsme chvíli hráli nějakou nám neznámou hru, kterou jsme ale po chvilce pochopily. Isabellini bráchové pak řekli, že jedou večer do St. Moritz , jestli prej pojedem taky. Já jsem byla zvědavá, tak jsem řekla, že samozřejmě jo, Táňa ale byla docela tuhá,tak se vomluvila a šla si číst do knihovny.

Já zatím neměla moc možnost ty bráchy poznat. Voba dva jsou milý a hezký, ale já si s nima nemám absolutně co říct, přijde mi, že jsou z úplně jinýho světa narozdíl od Isabelly a jejích rodičů, se kterejma bych se mohla bavit furt.

Nevim, jestli jste kdy slyšeli něco vo St. Moritz. To je městečko ve východním Švýcarsku, kam jezděj strašně bohatý lidi z celýho světa, různý celebrity a tak, takže je tam všude čisťounko jak v klícce, ale taky neskutečně draho, což mi samozřejmě nedošlo.

Gianni, Isabellin brácha, navrhnul, když jsme tam dojeli, že zajdem na nějakou diskotéku. Já teda diskotéky fakt nesnášim, nedá se tam vůbec kvůli hluku mluvit a na tancování já taky nejsem, takže mi nezbejvalo, než si dát drink a koukat okolo sebe. Dala jsem si gin s tonikem /45 CHF-to je asi devět stovek na český…./ a zůstala u jednoho, protože i když bylo jasný, že to bude platit Gianni, když jsem zjistila ceny, přešla mě na chlast chuť. V tu chvíli jsem docela zazáviděla Táně, že se rozhodla zůstat doma. Kluci tančili s nějakejma nádherama, který znaj asi vod dětství, Isabella se taky bavila s milionem jí obletujících chlápků a já fakt jen sledovala ty masňácký lidi, co maj na sobě nejdražší značkový voblečení a sestřihy, někdy to byly dobrý kreatury a v duchu se modlila, ať tohle co nejdřív skončí, ale bylo mi jasný, že takhle moji hostitelé budou chtít možná pařit celou noc.

Naštěstí se mě pak Isabella přišla zeptat, jestli chci jít dál nebo pojedem spolu taxíkem domů, tak jsem ze sebe vychrlila, že jsem docela unavená a raději bych šla domů, takže kluci zůstali a my dvě odjely, doma si daly ještě drink a šly spát.

Včera jsme měly ale nakonec parádní den. Táta Pietro se totiž nabídl, že si uděláme túru na běžkách až pod ledovec, kde je nějaká jeskyně, vlastně mi moc nebylo jasný, vo co jde, a vodjel hnedka brzy ráno s velkým batohem na zádech. My jsme jeli potom všichni asi dvě hodiny na běžkách a opravdu dorazili k takovýmu převisu ve skále, pod nímž byla jeskyně, odkud se valil dým a tam Pietro vařil oběd na ohni!!! V tý jeskyni to vypadalo jak v nějakým pokojíčku, měl tam židličky a dřevěnej stůl a různý zásoby, v kanystru měl víno a vodu, a tak jsme seděli venku pod převisem, svítilo na nás sluníčko, všude okolo sníh, nad náma ledovec a před náma výborný italský víno a talíř špaget s nějakou neuvěřitelně dobrou rajskou vomáčkou a parmezánem-nejlepší jídlo, jaký jsem kdy jedla, nehledě na nejhezčí prostředí.

Pietro se osvědčil nejen jako výbornej hostitel a kuchař, ale taky jako výbornej bavič, takže jsme většinu času fakt byli mrtvý smíchy. Von je nějakej dost významnej chirurg, ale když přijede do Maloji, nechce prej vo medicíně ani slyšet a chce prostě úplně vypnout a to se mu, jak je vidět, fakt daří.

Po vobědě jsme se vydali na cestu zpět, já tentokrát taky jako Táňa odmítla nabídku kluků jet znovu pařit do St. Moritz a tak jsme celej večer seděli s Isabellinejma rodičema a povídali si u vohně. Pietro nám potom ještě před spaním ukazoval vedlejší přístavek, což byl atelier jeho dědečka, slavnýho švýcarsko-italskýho malíře, kterej má v tý vesnici taky svoje muzeum. Musim říct, že ač umění houby rozumim, udělalo to na mě fakt dojem. Pak jsme padly s Táňou do postele a těšily se na další den, o tom zase ale až příště…