Tak tohle jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejším snu…

Ale popořadě: vyjeli jsme už v noci ze středy na čvrtek a dobře jsme udělali, protože byla chumelenice a stav silnic úplně katastrofální. Táňa měla asi docela nahnáno, ale vona je prostě strašně dobrá, takže to sice pomalu, s milionem přestávek, ale dořídila až do Curychu. Po cestě jsme vůbec nechlastali, jak jsme měli s ostatníma původně v plánu, protože nebylo jasný, jak dlouho budeme na cestě a kdo z nás bude muset převzít řízení. Nakonec to ale bylo stejně docela fajn, protože jsme kecali a pouštěli si různý fantastický kousky. Peter měl s sebou třeba cédéčko ACDC, já myslela, že je to nějaký prázdný mlácení do bubnů, ale vono je to docela melodický a dobře se to poslouchá. Já měla klasicky svýho starýho Bowieho Ziggy Stardust a Hunky Dory a různý další pecky.

V Curychu jsme se rozloučili s Peterem a Yvonne a se ségrou jely dál. Já jsem ji musela vystřídat v řízení, protože už byla chudák úplně hotová. Po celkem dlouhý době jsme dorazily do St. Moritz a pak už jen stoupaly a stoupaly a stoupaly do šílenejch kopců po strašidelnejch serpentinách do vesničky Maloja, kde Isabella bydlí.

Po chvíli hledání jsme konečně našly její dům přesně podle popisu. Pod nohama nám křupal čerstvej sníh, když jsme stoupaly ke hlavním dveřím prastarýho dřevěnýho baráku. Byla ale tma jak v pytli, tak jsme nic moc neviděly. V domě bylo taky zhasnuto, což nás první poděsilo, ale vzápětí jsme s Táňou i přes šílenou únavu dostaly záchvat smíchu, když jsme přede dveřma venku na zídce našly rozsvícenou petrolejku a přenosnej telefon, normální jako pevnou linku, a pod tím byl vzkaz psanej Isabellou, ať až dorazíme, zavoláme na to a to číslo.

To jsme taky hnedka udělaly a Isabella řekla, že je u nás za chvilku. Přijela pro nás jeepem, my si jen daly věci do chodby domu a hnedka jsme s ní jely za její rodinou do restaurace, kde zrovna všichni večeřeli, vlastně už spíš dojídali, bylo totiž něco po jedenáctý večer.

Její tatínek Pietro-Ital jako hrom, strašně hezkej a sympatickej a charismatickej padesátník vobjednal hnedka další láhev vína, srdečně nás přivítal a pak nám doporučil ty „nejúžasnější langusty na světě", jak se temperamentně vyjádřil. Já jsem nikdy v životě langusty nejedla, takže jsem z toho měla docela strach, Táňa se zas bála, kolik to bude stát, takže jsme byly dobře ustrašená dvojka, což na nás asi bylo i trochu poznat, protože nám Isabella řekla, že jsme celý velikonoce hosty jejího táty a ať si dáme vážně úplně co chceme.

V restauraci byla fakt legrace. Isabella má úplně úžasnou norskou maminku Hildgarde a ještě ségru a dva bráchy, kteří tam byli všichni a já si tam připadala jak v Babylonu, protože máma na všecky mluvila norsky, táta italsky, děti se mezi sebou bavily švýcarskou němčinou a táta s mámou anglicky. Dobrej fór. Seděli jsme takhle asi do jedný do rána, strašně dobře jsme se bavili, ale my s Táňou byly po cestě fakt hotový a tak táta Pietro zaplatil a všichni jsme vodjeli domů.

Ten dům je fakt nádhernej. Asi 200 let starej a celej dřevěnej, podlahy jsou trochu našikmo a vržou pod nohama. Dole je veliká kuchyň s kachlovejma kamnama, který vytápěj celej barák a na kterejch se vaří. Je tam stůl snad pro patnáct lidí a tam se ta jejich famílie vždycky schází, jak mi říkala Isabella, málokdy tam jsou sami, protože si jak ona tak i její sourozenci neustále vozej nějaký kámoše, hlavně na víkendy a prázdniny, protože jinak školní rok tráví každej jinde na školách a tohle je prostě jejich místo setkávání.

Isabella nám pak ukázala náš pokojík a koupelnu a my jsme s Táňou za malou chvilku úplně vytuhly. Ráno za oknem svítilo sluníčko a venku byly sněhový peřiny. Další historky popíšu zejtra, jestli budu mít čas, protože za chvilku vyrážímě na večeři a já se musim ještě voblíct. Tohle je fakt neskutečný. Připadám si jak v pohádce.