a zbytečný politický kecy

No, tak jsem to Betlémský náměstí probírala v práci s panem Mikešem, kterej zná snad všechny restauracční zařízení v Praze a ten mi rovnou řekl, že jsem úplně zešílela, že jestli chci za ten večer vydat celou vejplatu, tak ať zajdem do Zátiší, ale to mi prej nebudou stačit ani dva platy najednou a proč jsme se prej domluvili na tak blbým místě.

Takže jsem přehodnotila situaci a zavolala Martinovi, jestli se můžem sejít na Kulaťáku a že půjdem radši do Potrefený husy, což je takovej podnik, kde se sedí na dřevěnejch lavicích u jakoby barovejch stolků, je to něco mezi hospodou, restaurací a sport barem, protože tam maj takový ty televize, který teda já osobně nesnášim, ale jinak prostředí pro cizince docela snesitelný.

Martin hnedka souhlasil /zdá se mi, že by bejval momentálně souhlasil, i kdybych mu řekla, ať udělá na ulici stojku/ a když jsem dorazila na sraz /asi vo 15 minut později, ale tentokrát to bylo naschvál, abych ho trošku podusila/, už tam stepoval celej nervozní, vzal mě hnedka kolem ramen /což jsem ten kousek přežila/ a vyrazili jsme.

Já si dala k večeři jen salát a několik piv, von zas nějaký žebírka a americký brambory a docela dobře jsme kecali, i když tam byla dost hlasitá muzika. Von mi vyprávěl vo nějaký svý bejvalý holce, která žije někde v Karibiku a taky jak se dostal do Prahy a tak, což bylo docela zajímavý. Pak jsme ale /moje blbost, že jsem to hnedka nestopla/ zabrousili na nějaký politický témata a von mi říkal, že mu nabízeli místo korespondenta první v Iráku, pak dokonce v Íránu a Afgánistánu, ale že to nakonec vodřekl, protože prej takovej hrdina zas neni.

No a pak mi začal něco říkat vo Ajátoláhovi Chomejním a já se chvíli úspěšně tvářila jako že vim, vo koho jde, jenže von do mě najednou začal šít a ptát se mě na nějaký podrobnosti a tak jsem mu řekla, že vlastně vůbec nevim, kdo to je, jen to, že je to Ajátoláh a von úplně naštvaně mi říkal, že nemám základní vzdělání a že tohle se jen tak nevidí a podobný kecy, čímž mě strašně vytočil, protože já s nim šla na večeři, aby byla zábava a ne aby mě moralizoval, že něco nevim a zkoušel mě jak někde u přijímaček a tak jsem mu řekla něco dost hnusnýho.

Původně jsem se chtěla sebrat a vodejít, ale pak jsem si uvědomila, že by to šlo skloubit těžko s tím placením tý večeře, tak jsem prostě jen posluchala muziku a koukala se na ten pitomej sport na těch telkách a těšila se, až budu pryč. Von se sice pak snažil to celý zlehčit a furt něco říkal a chytal mě za ruku, jenže já jsem už moc nereagovala.

Nakonec mě chtěl doprovodit domů, jenže já si zavolala taxíka /já jsem hroznej posera, ale fakt se bojim chodit večer sama/, řekla mu ahoj a jela na Letnou, jenže pak jsem si to rozmyslela, protože bylo teprve 11 a tak jsem se nechala zavézt do svý oblíbený hospody Burundi, kde nebyl bohužel nikdo známej, ale aspoň jsem si tam dala ještě jedno pivo a pak šla sama, úplně podělaná strachy, domů těsně před půlnocí.

Doma jsem si tiše vodemkla, abych neprobudila mámu, jenže ta byla ještě vzůru a tak si se mnou sedla do kuchyně a ptala se, kde jsem byla a já jí to všecko řekla, i vo tom Holandsku a máma jen tak poslouchala a byla strašně fajn a vohřála mi slepičí polívku, dala mi pusu a řekla, ať si jdu lehnout a že mě má ráda. To byl úplně super pocit, že se mám kam vrátit a že mě má fakt někdo rád i přes tyhle moje věčný extempore!