a další skotský zážitky

Ráno na Štědrej den, když jsem se probudila kolem devátý ráno, bylo venku nádherně a slunečno a když jsem rozhrnula závěsy, ze svýho pokojíku jsem koukala na nádherně upravenou zahradu a na nakrátko sestříhanou travnatou cestičku vedoucí přímo k moři!! Já vůbec netušila, že budeme u moře a už vůbec ne, že vod něj budu 60m!!!!

Rychle jsem se voblíkla a šla prozkoumat okolí. Ta zahrada je fakt jak nějakej zámeckej park no a moře…. to je prostě něco, co já fakt můžu. Na malý kamínkový pláži jsem posbírala pár mušliček a kamínků, strčila do moře ruku, abych věděla, jak je studený a pak šla zpátky dovnitř, nebyla sjem dost oblečená a bylo mi docela chladno. Dole v hale už to vonělo nějakou dobrou snídaní a v jídelně už seděl William a četl si noviny a pil čaj. Na stříbrnejch tácech tam stála připravená snídaně, jakou jsem ještě v životě nezažila:

Volský oka, míchaný vajíčka, křupavá slanina, pečený rajčata, tzv. black pudding, což je něco jako prdelačka narvaná do jelita, ale strašně dobrý, tousty a pomerančovej džus, grepfrujtovej džus, marmeláda citronová, fíková, jahodová a borůvková, párečky, fazole v tomatový vomáčce a nekonečný množství sejrů. Mňam, tak tohle já úplně miluju. Nandala jsem si snídani na talíř, nalila čaj ze starý porcelánový konvice, vzala si díl Williamovejch novin a tak jsme tam snídali, beze slov, jen já mezi čtenim furt těma vobrovskejma voknama musela koukat ven na tu krásu.

William pak složil noviny a řekl, že po poledni přijedou další kámoši a jestli se chci jít zatím projít. Půjčil mi holinky a bundu a šli jsme ven, jen tak jsme se procházeli a kecali jsme, von mi říkal, kdo všechno přijede a pak jsme seděli na takovým velkým kameni a koukali na moře a já si připadla jak v nějakým snu.

Když jsme přišli zpátky, říkal pan Ewan, správce, že už volali nějaký lidi, že jsou na letišti v Inverness, že ale druhý dva mají mezitím doletět do Aberdeenu, což je dost daleko, tak že pro ně pošle souseda. Pak přijeli nějaký lidi autem, začali se s Williamem hlasitě vítat a já byla celá perplex, protože jsem samozřejmě nikoho neznala. Kolem třetí dorazili všichni, včetně Chrise, kterej přiletěl stejným letadlem do Inverness, jako ti vostatní známý.

Bylo nás celkem 13. Chris, můj známej z pošty, Olga, ruská malířka, která kdysi dávno utekla do Anglie, Heinrich a Anna, nějaký mladý rakouský šlechtici, jak jsem později zjistila, příbuzný jednoho našeho ministra…, belgickej klavírní virtuoz Olivier, strašně srandovní postarší týpek, neustále mu kapala slina z koutku pusy, Neil, asi tak dvestěpadesátikilovej chlapík vod někud z jihu Anglie, kde dělá na nějaký psychiatrický klinice, studená Němka Monika a ještě jedna Němka Margot /teplá/, pak ještě Angličani David, Johny a Peruánka Marisol. Takže docela dost lidí.

Všichni se rozprchli do svejch pokojíků, většina z nich tam asi nebyla poprvé, takže si vzali z obrovský knihovny různý knížky a posedávali u krbu a četli si, jiný zase šli na procházku, já jsem se pomalu opíjela a kecala s Chrisem a později i s Heinrichem, kterej sice vypadá strašně, ale je dost sympatickej. Hlavně tím, že má strejdu v Čechách, jsem si měli docela co říct.

Večer nám paní Ewan udělala neuvěřitelnou večeři- jelení pečeni s brusinkama a pečenejma bramborama, seděli jsme všichni u tý vobrovský tabule, na který byly svíčky, v krbu hořel oheň a bylo to nádherný. Pak nám Olivier hrál na piáno, později Chris začal hrát svý písničky, hrál i některý, co většina znala a tak jsme nakonec šli spát asi v půl druhý ráno. Usínala jsem s pocitem, že lepší už to asi bejt nemůže, jenže to jsem se spletla…