a začátek mejch úžasnejch vánoc

V sobotu jsme fakt vyrazili. William má nějaký šílený auto Bristol /nikdy v životě jsem předtim neviděla a neslyšela vo tomhle autě/, je to takovej sportovní vůz jak z třicátejch let, kožený sedačky a mahagonovej volant. První jsme jeli k jeho rodičům asi hodinu a půl severně vod Londýna. Bydlej v nějakým hrabství v úplně úžasným baráku, tak 300 let starým, maj 2 služebný a všude vokolo stáje s koňma, pastviny s ovcema, no fakt síla samota.

Přijali nás hrozně hezky / i když jeho máma je fakt chladná anglická lady a furt na mě vrhá docela vražedný pohledy/, dali jsme si nějakej čajík a sušenky a šli se v holinkách projít po venku. Bylo docela hnusně a mrholilo, ale to už k těmhle Britskejm ostrovům tak ňák patří.

Řekli nám, ať zůstanem na noc, což jsme s díky přijali , protože nás čekala příšerně dlouhá cesta. Večer jsme seděli s Williamovejma sourozencema, bráchou Jonathanem, bráchou Jordiem a jeho příšerně rozmazlenou manžekou a ségrou Laurou a jejíma dětma, který jsou /teda na to, že děti fakt nemusim/ docela roztomilý. To nejstarší z jejích dětí má za kmotru princeznu Dianu, všude po baráku jsou rámečky s fotkama celý famílie a tam jsem právě objevila i několik fotek ze křtin někdy před 13 lety. Ta Laura byla Diany komorná nebo jak se to řekne česky, anglicky se tomu říká Lady in waiting a je to zřejmě docela honosnej džob, stejně jako je honosná celá tahle rodina, vo čemž jsem až do týhle chvíle neměla ani zdání.

Tatínek Williama je Skot, takovej správnej sedlák, strašně vtipnej a milej a tak nám furt nalejval whisky a pak mi ukazoval nějakou starou knihu, která vypadala jako Bible, ale ve skutečnosti to byla nějaká kniha královskýho rodu, kde je William uvedenej!!! A tak jsem zjistila, že celou tu dobu bydlim u „Sira“!!!! To je teda fakt bomba. Já ale vůbec netušim, jak se v týhle společnosti chovat, takže jsem se chovala tak, jak se Sonja normálně chová, takže jsem vyhulila svoji krabičku cigaret a vypila taťkovi asi půlku flašky skotský whisky.

V neděli ráno jsme na čvrtou adventní neděli šli k nim do kostela. Já byla úplně naměkko, protože tam měli vobrovitánskej vánoční strom, kostel asi 400 let starej plnej lidí, kosa jako na Sibiři, ale nádherný dřevěný lavice a pěveckej sbor zpívající anglický vánoční písně jak v nebi. Neskutečný. Já se úpně rozbrečela, protože jsem si uvědomila, že i když jsem bez rodiny, že mám vobrovský štěstí trávit vánoce zrovna takhle a vzpomínala jsem na mámu s tátou a s Táňou. William mě vzal kolem ramen a tak jsme tam stáli v tom anglikýánským kostele a zpívali Silent night a Felice adoremus a jiný vánoční pecky a mě tiše tekly slzy proudem.

Po kostele jsme vyrazili na dlouhou cestu. Já vůbec netušila, že je to tak šíleně daleko. Je to kousek vod městečka Inverness, u řeky Findhorn, úplně na severu Skotska. Dorazili jsme pozdě večer za tmy do…řekla bych baráku, jenže to neni barák, to je hrad a tam ná přivítal jejich správce, pan Ewan, kterej mluví skotsky tak, že mu nerozumim jediný slovo, ale je to strašně milej asi tak šedesátník. Jeho manželka udělala večeří a William mě zatím provedl po celým stavení.

Skládá se z asi 20 obytnejch místností, v každý z nich je krb, nádhernýho velkýho salonu, obrovitánský jídelny, asi 9 koupelen, kuchyně s kachlovejma kamnama, vedle je baráček pro ty správcovy, a venku zahrada, kterou jsem za tmy neměla možnost vidět. S Williamem jsme si dali ještě jednu whisky u krbu, já cigáro a von doutník a pak mi ukázal moji ložnici a řekl, že druhej den přijedou jeho přátelé a pak jsem šli spát. Připadala jsem si jak ve snu. Dala jsem si sprchu, přikryla se elektricky vyhřívanou dečkou a usínajíc koukala do plápolajícího krbu v mý ložničce. Právě mi začaly nejlepší vánoce v životě….