a taky vo mým novým detektivním vedlejšáku

Martin mi opět volá třeba pětkrát denně, ale já na něj momentálně kašlu, nejen, že jsem ještě furt trochu naštvaná, ale hlavně nemám čas teď myslet na kraviny. Přijel totiž můj úžasnej švýcarskej kamarád Peter. V pátek dopoledne dorazil rovnou z nádraží k nám do práce. Musela jsem se strašně smát, protože přijel v takový šíleně vošoupaný bundě a v ruce nesl malej papundeklóvej hnědej kufřík a to bylo všechno, co s sebou měl. Vypadal se svejma přerostlejma vlasama jako nějakej houmlesák, ale přitom je to jeden z nejskvělejších lidí, který znám.

Petronella mu hnedka nalila becherovku a pak ho vzala do skladu a řekla, že nám může dělat skladníka a přitom se učit česky, což je jeho záměr, protože se chce v Curychu hlásit na bohemistiku. Mám fakt radost, že je tady, i když to teda moc neprospívá mejm játrům, od pátku už totiž intenzivně projíždímě všecky pražský hospody. To všchno v rámci jeho přípravy na bohemistiku, samozřejmě…

Ještě ten den odpoledne ale za Petronellou přišel nějakej postarší Angličan, vo něčem se tiše bavili a Petronella mu něco asi říkala vo mě, protože jsem párkrát zaslechla svý jméno. Pak mě zavolali, ten Angličan se mi představil jako Jimmy a měl v batohu několik štosů nějakejch papírů. Jak jsem vzápětí zjistila, ten chlapík pracoval v Praze před revolucí na ambasádě a sledovala ho StB a tohle byly jeho svazky, který na něj vedla.

Von říkal, že si myslel, že to bude pár stran a že teď po tolika letech úplně šokovanej zjistil, že to je asi 1700 stran. No a prej že píše nějakou knihu vo předrevolučním Československu a tak by se mu hodilo, kdyby tam z těch svazků mohl něco použít, jenže umí jen maličko česky a zabralo by mu to fůru času. A tak jsem mu řekla, že to teda celý projedu a budu mu tam zaškrtávat jakýkoliv zajímavosti a pikantérie a on byl úplně nadšenej a slíbil mi, že mi to zaplatí, což se mi bude docela hodit, protože bych v blízký budoucnosti chtěla navštívit kámošku Isabellu v Sant Moritz.

Už včera jsem se ponořila do toho prvního svazku a trvalo mi asi tři hodiny, než jsem vůbec přišla na ten systém, jakým ti šílený estébáci psali. Pro mě je to jak nějaká napínavá hodina historie, protože tyhle doby si samozřejmě sama už nepamatuju, ale hodně mi vo nich povídal táta a mě přišly něktrý věci úplně absurdní. Teď ale vidim, že nekecal ani nepřeháněl, to, co je tam všechno napsaný, je naprostá síla.

Musim to všecko přečíst tenhle tejden, protože von z toho do příštího pátku potřebuje mít ucelenou představu, kterou bude moct použít. Vypadá to, že i když měl u nás na starosti šíření anglický kultury a literatury, mysleli so vo něm, že pracuje pro nějakou kontrarozvědku či co a chtěli mu to dokázat, takže ho sledovali při banálních věcech a píšou vo tom celý litanie. Nejvíc mě pobavilo, jak jsou ti agenti voblečený: šedé tesilové kalhoty, šedá šusťáková bunda, hnědé mokasíny, prostovlasý…. hezká móda.

Jinak ale mě to tak zaujalo a pohltilo, že jsem si na internetu začala hledat, kdo se skejvá pod těma krycíma jménama těch udavačů a zjistila jsem několik zajímavejch věcí, že třeba nejvíc na něj práskala jeho dobrá kámoška a sekretářka a pak taky jeho řidič. Jen nevim, jestli mu to mám pak říct takhle na plný pecky, vo takovejhle rozsáhlej výzkum se mě přece neprosil a ještě bych mu mohla zkazit jeho naivní iluze. Nevim, proberu to asi s tátou.

S Petrem jsem to probírala v hospodě a přijde mi, že asi mění celkově názor, protože už když jsem se s nim v létě seznámila, byl to takovej ten přesvědčenej komunista, což je teď ve Švýcarsku u mladejch lidí hodně moderní. Teď když jsem mu ale říkala, co všechno tam čtu, vypadá to, že přehodnocuje svůj pohled na věc.

Jsem docela zvědavá na další zajímavosti, zabředla jsem do toho tak, že se mi dneska ani nechce s Petrem na pivo, i když do vodpoledne toho možná budu mít už docela plný brejle…