…prosíme vystupte…

V pátek, když se William vrátil z práce, mi řekl, ať si sbalim věci na celej víkend a že někam jedem. Ani jsem se nestačila zeptat kam přesně a už jsme uháněli někam směrem na jih Anglie. Za tmy jsme dorazili do nějaký usedlosti kousek od městečka Portsmouth.

Po cestě mi William vyprávěl trochu o sobě a jaký má vlastně konexe s Prahou. Že když byl ještě úplně mladej kluk, byl zapojenej do nějaký společnosti, která organizovala pomoc různejm lidem, hlavně disidentům a farářům, v některejch socialistickejch zemích a tak tam ještě před revolucí jezdíval docela pravidelně a od tý doby tam navázal spoustu zajímavejch známostí.

Jak jsem pochopila, hodně se angažuje v různejch charitách, je neskutečně dobrodružnej, protože pořád někam cestuje, neni snad země, kde by nebyl.. Všude po světě má mraky přátel a tak to, že si vyhradil celej víkend jenom na mě, pro mě byla fakt hrozně velká pocta.

V usedlosti nás přivítal takovej starej pán, kolem šedesátky a s Williamem se hrozně srdečně vítal. William mi ho představil jako Sira Michaela a poté jsme byli uvedeni dál do domu. V kuchyni seděla jeho žena Mary a popíjela šálek čaje. Z trouby hnedka začala vyndávat nějaký maso s bramborama a Michael šel pro láhev vína a tak jsme tam seděli a povídali si s nima a já pořád dost dobře nechápala, co tam budeme celej víkend dělat.

Ráno jsem se probudila kokrháním kohouta a když jsem po chvíli, co jsem ještě ležela zachumlaná v peřinách, vyhlídla ze zamlženýho okna ven, spatřila jsem obrovskou louku, na který se pásli koně a ovce a vzadu krávy. Prostě venkov se vším všudy.

Pomalu jsem sešla dolů do kuchyně, kde už bylo zatopeno v kamnech a odkud vycházela nádherná vůně čerstvě umletý kávy a toustů. V kuchyni už seděl William s Michaelem a Mary a taky tři holky a jeden kluk, všichni tak o 5 až deset let starší než já. Jejich děti. Byli hrozně přátelský a hnedka mě zdravili a říkali mi svoje jména, který jsem samozřejmě okamžitě zapomněla. Pak jsme snídali a William říkal, že půjdeme na hon bažantů.

Ten kluk, nakonec jsem zjistila, že se jmenuje Tom, takovej blonďáček s modrejma vočima, vůbec ne můj typ, ale moc milej a příjemnej, mi půjčil takový vysoký pohorky a nepromokavou bundu a čepici, do ruky mi dal flintu a pak jsme šli kus pěšky, až na okraj lesa. Šly s námi i ty holky i ten jejich táta a u lesa už čekalo dalších asi deset chlapů s puškama. Museli jsme se rozdělit do skupinek, já šla s Williamem a s tou jednou holkou, Sárou a pak něktěrý z těch chlápků začali dělat strašněj hluk a lomoz a tleskat a z keřů a stromů začali vylítávat bažanti v houfech a ostatní se snažili je zastřelit. Kolem pak běhali psi, který ty mrtvý ptáky nosili k nám.

Nikdy jsem si nedovedla představit, že by střelba ptáků mohlo bejt něco mě blízkýho, ale musim se přiznat, že v tom celým kontextu toho anglickýho venkova, těch obrovskejch luk a lesů, toho pršavýho mlhavýho nevlídnýho počasí, to byl fakt naprosto úžasnej zážitek.

Doma už jsme měli uvařenej oběd-pečený bažanty s brusinkama /ne ty právě zastřelený, jak mi bylo řečeno, bažant se musí nechat prej hodně dlouho vodležet, takže se pověsí za krk a teprve až sám upadne, je připravenej k snědku… další detaily si nechávám pro sebe…/.

Po obědě se mě ptal ten Tom, jestli si chci zajezdit na koních, tak jsem celá nadšená přikejvla, i když jsem to nikdy předtím nezkoušela, vlastně ani nevim, jestli jsem někdy fakt živýho koně viděla, ale to snad jo.

William si šel lehnout a my dva jsme se vydali do stájí. Tom mi vysvětloval různý věci a bylo vidět, jak je do těch koňů úplně zblázněnej. Pak mi vybral jednoho, kterej je prej strašně klidnej a trpělivej a osedlal mi ho, pomohl mi na něj vylízt, sám si osedlal jiýho a pak jsme se jeli projet a i když teda mě nohy bolej ještě dneska, musim říct, že to byl jeden z nejúžasnějších pocitů, co jsem kdy zažila. Fakt nádhera. S Tomem jsme si pak povídali, jemu je čtyřiadvacet a studuje v Oxforfu anglickou literaturu a historii a pak jsme si vyměnili emaily a já ho pozvala do Prahy, protože mi byl fakt hodně sympatickej.

Večer jsme vyjeli i s těma jeho ségrama a Williamem do Portsmouthu, kam jsme si sedli do jedný hospody na skále přímo nad mořem. Moře bylo docela dost rozdivočelý, tak jsme jen oknem sledovali, jak se obrovský vlny tříští o skály pod náma. Pili jsme černý pivo, kecali jsme a hodně jsme se nasmáli.

V neděli po snídani jsme vyrazili zpátky do Londýna, protože si William musel doma ještě dodělat nějakou práci. No a já se balila, protože už dneska odpoledne vodlítám. Teď ještě koukám, jestli jsem někde něco nezapomněla a vzpomínám na dnešní rozloučení s Williamem. Ten mi na odpoledne objednal taxíka, protože bude v práci, až budu vodjíždět. Já jsem ráno vstala v půl šestý, abych ho ještě stihla, než odejde. Vzal mě do náručí a chvíli mě objímal. Já se samozřejmě rozbrečela jako klasická hysterka, von mě pohladil po havě, řekl, že mi zavolá do Prahy a chvatně odešel.