V lehkým alkoholovým opojení

Po Williamově odjezdu jsem našla na kuchyňským stole lísteček, ať si užiju rozlučku a k tomu přiloženejch sto Liber, ať to prej můžu pořádně roztočit. Úplně mi ukápla slza, jak jsem z toho byla dojatá, nechápu, jak může bejt tenhle člověk tak strašně pozornej, nehledě na to, že mi ty peníze fakt bodly, protože jsem mohla udělat super pořádnej nákup.

Na pátek večer jsem pozvala komplet všechny mý známý a kámoše, se kterejma jsem se tu seznámila a který byly tak skvělý a budou mi asi dost chybět.

Kromě mejch úžasnejch spolužáků-Švéda Adnderse a Švýcarky Isabelly, jsem pozvala taky pouličního muzikanta Chrise, českou kámošku Lenku s přítelem a s jejím tlustým zarostlým kamarádem Danielem, se kterým je šílená legrace. Pak ještě jednu spolužačku z Nikaraguy a taky Lloyda, což je černošskej chlápek z metra, se kterým jsem se seznámila nedávno…

Jedu totiž takhle do svý oblíbený hospody Hop Poles na snídani /dělnická hospoda, kde dělaj ty nejlepší snídaně , naprosto úžasný/, vystupuju na stanici metra Hammersmith a tam na mě mává z tý budky v metru takovej strašně milej a hezkej černoch, že už mě prej párkrát viděl a tak jsme se dali do řeči a já mu říkám, ž bych šíleně toužila po tý jejich oranžový svítící vestě London Underground a von, že mi ji dát nemůže, že to je uniforma a maj to přesně vedený a tak. Každopádně mě chtěl vzít na nějakej reaggeovej koncert do nějakýho klubu, což by mě dost bavilo a zajímalo, tak jsem se rozhodla, že ho prostě pozvu taky.

Nakoupila jsem mraky jídla a pití a celý vodpoledne chystala různý chlebíčky a saláty a pomazánky a jiný dobroty a večer se konečně začali scházet lidi. Každej do jednoho mi přinesl nějakej dárek, což bylo od nich neskutečně milý a Lloyd mi jako dárek přinesl tu vestu z toho metra, co jsem po ní tak toužila!!!!!! Nevim, jak to udělal, ale měla jsem fakt strašnou radost, takovejhle suvenýr totiž jen tak někdo nemá.

Chris a Anders nám hráli na kytaru a zpívali /viděli se sice porpvé, ale hned si rozuměli jako muzikanti, škoda, že tu nezůstávám, asi bychom založili kapelu společně, jenže Anders už se taky brzy chystá zpátky do Švédska/ a i když jsem měla strach z toho, že se ti lidi mezi sebou neznaj a třeba to bude trapný, tak se všichni bavili úplně v pohodě.

Já byla fakt celá naměkko, protože mi několik lidí řeklo, jak se jim bude stejskat a že jsem prej úžasná /to už jsem chvilkama pobrekávala úplně, takovýhle komplimenty jsem snad slyšela naposled, když jsem jako malá začala konečně chodit čůrat do nočníku/ a pak jsme si pouštěli různý skvělý desky a tancovali a slavili a já jsem si v tu chvíli uvědomila, že tyhle necelý tři měsíce, co jsem tu strávila, nebyl vůbec ztracenej čas, ale naopak neskutečný obohacení mýho tak strašně chaotickýho života. Našla jsem tu přátele na život a na smrt, vypilovala angličtinu, podívala se na několik nádhernejch míst v Británii, poznala kus Londýna a zjistila, že některý lidi dovedou bejt tak neskutečně nezištný, že bych tomu /teda, kromě mýho táty, samozřejmě/ skoro nevěřila, že je něco takovýho v dnešní době ještě vůbec možný.

Příští tejden se balim a svoje narozky na konci ledna oslavim už zase doma, s našima, na který se taky šíleně těšim…