Asi skončim na pracáku…

Teď vo víkendu jsem měla službu na letišti. Začaly jsme se po těch šílenejch dnech nudy zaučovat dělat check in, prostě odbavení pasažérů u přepážek, což je taková pakárna, že mi bylo okamžitě jasný, že tohle asi moje budoucí povolání fakt nebude.

Lenka, ta moje nová kámoška, mi mezitím furt básní vo Anglii. Jak je to tam super, jak jsou Angličani skvělý, jaký jsou tam úžasný parky a hospody a peníze se tam prej daj vydělat taky.

V sobotu se to všechno dalo ještě docela zvládnout, pár hodin jsem koukala na ženskou, co mě zaučovala přímo na přepážce, pak mě i nechala, ať si sama vodbavim pár cestujících, takže aspoň bylo do čeho píchnout.

Pak starší kolegyně vodešla na chvilku na záchod a přede mě se postavila tlustá Češka s příšernou přerostlou trvalou a začala na mě ječet, jakože mi to prej trvá tak dlouho a pak si postavila kufry na váhu a měla 36kg a já jí říkala, že to nejde, že může mít neplacenejch dvacet a zbytek se musí platit, ale nesmí to bejt prostě víc než 32 kilo na zavazadlo a ona dostala úplnej hysterák a chovala se naprosto nepříčetně. Já na ni koukala a snažila se něco vysvětlovat, jenže ta ženská po mě hodila kabelku, docela těžkou, která mi dopadla až na ten odbavovací pultík a málem mě trefila do hlavy a všichni stáli v tý frontě jak tvrdý Y, až najednou se tam objevil takovej starší Angličan, kterej všecko pozoroval, tu ženskou nevim jakým zázrakem vodtáhl na stranu, abych mohla dál odbavovat. Já jsem se úplně třásla nervozitou, strachy a taky vzteky. Pak přišla ta starší kolegyě, seřvala mě, že jsem za dobu její nepřítomnosti nic neudělala a poslala mě pryč.

Za chvilku jsem zase potkala toho člověka, co se mě předtím zastal. Chvilku jsme si povídali, byl strašně milej, koupil mi kafe v automatu a pak mi dal vizitku a řekl, že kdykoliv budu chtít, můžu přijet do Londýna a klidně bydlet u něj. Jmenuje se William, je docela vošklivej, ale fakt hodně sympatickéj. Rozloučili jsme se a já jsem vodjela zase domů.

Včera celá moje práce vyvrcholila. Měla jsem dělat večerní službu, jenže jak nás tam je hodně novejch, ty, co se neproperou dopředu, tak fakt jen seděj a čuměj. Mě ale nebaví rvát se pořád dopředu, zvlášť když vim, že mi tu stejně pšenka nepokvete. A tak jsem šla s jednim mechanikem kolem jedenáctý večer na kafe do bufáče pro personál, jenže nějak jsme se zakecali a von, že si dáme pivo a tak jsme dali jedno, dvě tři a pak padlo pár vodek a normálně, když máme službu , která přesahuje jedenáctou večer, máme nárok, aby nás někdo z těch mechaniků odvez domů. A tak jsem asi v půl jedný vzala vysílačku a volala: “ mechanici, mechanici, odveze mě někdo domů?“ Jenže z vysílačky se vozvalo:“ Na to teda holka zapomeň, nás z hospody taky nikdo zadáčo domů nevozí…“. Takže už to někdo stačil napráskat. Řekla jsem mu do vysílačky něco sprostýho, rozloučila se se svým pivním známým a vodjela taxíkem. Pak mi došlo, že ta vysílačka je poslouchaná všema možnejma lidma včetně šéfa a tak jsem se rozhodla, že dneska ráno už se do práce nevrátim.

Zavolala jsem tam, že vodcházim ve zkušebce a dala jim číslo, kam mi maj poslat ty tři kačky padesát, nebo kolik to je, co jsem si tam zatím vydělala. Sekretářka šéfa se mě pokoušela přemluvit, ať se ještě vrátim, že na tuhle moji příhodu zapomenou, ale já už na tohle prostě nemám nervy.

A tak jsem tam, kde jsem byla. Naši to ale ještě nevěděj…..