Nějak jsem ten svůj deník zanedbal. Jak jistě chápete, mám toho prostě hodně.

Tak za prvé fakt pořád hraju na flétnu, za druhé jsem měl celkem problém ji splatit, takže jsem musel dělat spoustu práce. Ta byla někdy docela protivná, jako třeba čistit koupelnu, ale někdy i zábavná, když mě najala jedna mámina známá na dětskou party, abych tam dělal palačinky. Nevím, jestli jsem vám říkal, že jsem asi před rokem dostal super dárek od jedné máminy kámošky – přístroj na palačinky. Ne, že by to za vás ty palačinky udělalo samo, zas tak dobrej není, ale já udělám těsto (na rozdíl od mámy jsem v tom fakt profík), a pak to těsto naleju na ten přístroj a rozetřu takovým dřevíčkem kolem dokola, a za chvilku se to otočí, a palačinka je hotová. Já opravdu dělám nejlepší palačinky, přinejmenším tady na Korfu, ale klidně bych se vsadil, že i v celosvětovém měřítku na tom jsem dost dobře. Vlastně bych rád ochutnal palačinky od někoho, kdo je umí líp než já, ale zatím jsem nikoho takového nepotkal.

No, takže takhle jsem prodával palačinky nejdřív v kostele na předvánočním trhu a pak na dětské party a vydělal si celkem asi sto eur. I když teda jsem musel zaplatit náklady (mouku, vajíčka, mléko a nutellu) a pak dát ještě třetinu na dobročinné účely. To mě trochu naštvalo, ale máma říkala, že podnikatelé (což jsem byl jako já), si musejí ze zisku odečíst náklady a prý ta třetina je něco jako daň. Tak jestli se platí ve skutečnosti takovéhle daně, tak asi uteču raději někam do daňového ráje, dělat palačinky tam.

No, a pak přišla chvíle, kdy jsem KONEČNĚ oslavil svoje patnácté narozeniny. Já vím, že patnáct není osmnáct, ale přesto už mě naši berou za celkem velkýho kluka. Večer můžu chodit s kámošema ven a vrátit se třeba v jedenáct (i když já se na to moc neptám, když je máma zvědavá, v kolik přijdu, řenu jí, že nevím… ať si zvyká). Nikdo mě nekontroluje, jestli se učím nebo neučím (spíš se neučím, to je fakt, protože jsem před Vánocema přinesl dost katastrofické vysvědčení, ale to se poddá..), v kolik chodím spát a tak dál. Moje ségra totiž dostala k Vánocům nový pokojíček, takže já mám KONEČNĚ klid. Je teda pravda, že by se mi taky líbilo mít malinkatý útulný pokojíček pod střechou s dveřma na terasu, ale nakonec jsem spokojený i já. K narozeninám mi totiž táta vyrobil ping pongový stůl a nastěhoval mi ho do pokoje, takže se tím zaplnil celý obrovský prostor a teď pořád hrajem. Máma, táta, ségra, chodí k nám i kámoši a hrajeme všichni. Já jsem ale pořád nejlepší, i když máma už mě docela slušně dohání, ale to bude nejspíš tím, že mám dost starou pálku…

A to je konec mých zápisků. Protože teď už se v mém životě odehrávají samé věci, o kterých už vám říkat nechci. Taky už mě to psaní moc nebaví, protože jsem začal jezdit na tátově závodním kole a s klukama ze školy hrát basket, a taky hraju jednu super hru na počítači, jmenuje se Dots a je hodně náročná na přemýšlení. A taky se mi líbí jedna holka, se kterou to vypadá dost nadějně, ale to už právě patří do mého soukromého života a do toho fakt nikomu nic není, to se na mě nezlobte.

Možná se k psaní zase jednou vrátím a napíšu knihu třeba o mámě, abych jí vrátil to, jak celý léta psala o nás. Anebo o tátovi, jak utekl na motorce policajtům a honil se s nima jak nějakej James Bond. Haha, to se ještě pobavíme.  Ale do té doby se s vámi všemi loučím. Snad jste se dozvěděli něco o tom, jak tady na ostrově žijeme. Vlastně asi hodně podobně jako kluci a holky tam u vás. Díky, že jste ty mé historky dočetli až sem a mějte se krásně! Váš Poseidon.

Obrázek kreslila Agáta Lžičařová a tímto jí za všecky krásné ilustrace moc děkuju!!

K O N E C