Co je super na tom, že už je mi čtrnáct, je, že můžu cestovat sám a ne pořád s rodičema za zadkem. Takže takhle jsme byli se školou v městě Karditsa, což bylo docela fajn, ale poslední dobou jsem zvyklý na mnohem lepší hotely. Já je teda posuzuju hlavně podle toho, jestli mají ke snídani nutellu nebo ne. Ale to už je vám asi dost jasné. Tady měli jen nějaké křupinky nevalné kvality.

S filharmonií jsme pak měli jet do města Larissa a tam docela hrozilo nebezpečí, že by jela i máma, protože tam hraje s náma. Naštěstí ji ale pak nechtěli, tak jsem si docela oddychnul. Ona je někdy fajn, ale je fakt trapný mít s sebou mámu na zájezdě.

Nejlepší ze všeho ale byla moje cesta na flétnovou soutěž do Athén. Tu mi totiž doporučila moje učitelka flétny Lia. Máma nebyla moc nadšená, prý by to stálo hrozně peněz, dvě letenky a tak, ale Lia jí říkala, ať mě pošle samotného.

Nevěřil jsem, že to udělá, ale udělala. Nejdřív mi koupila jen letenku tam a zpátky mě chtěla poslat autobusem. Ne, že by mi to nějak extra vadilo, ale je to celkem pekelná cesta, takže letadlem bych býval letěl raději. Ale ta letenka zpět byla dost drahá. Můj táta, to je klasik, řekl, že když soutěž vyhraju, můžu se vrátit letadlem a když ne, pojedu autobusem.

Pak se máma ale nějak smilovala a letenku zlevnili, takže mi koupila i tu nazpátek.

Do mobilu mi dala internet a jedno ráno mě zavezla na letiště. Vysvětlila mi, kde a jak se nastupuje, a pak jsem zůstal sám. Musím teda říct, že mi nebylo úplně nejlíp, ale nedal jsem to na sobě znát a říkal si, že to zvládnu. V Athénách jsem našel celkem v pohodě autobus a dojel až do centra, kam pro mě přišla našich kamarádka Miriam.

To je taková hrozně hodná paní, která má děsně pěknou dceru. Zavedla mě domů, její dcera se ale zavřela v pokoji a ani nevylezla, aby mě pozdravila, tak jsem si hrál s mobilem a pak se vydal na cestu do akademie, kde jsem měl mít zkoušku s pianistou. Stáhnul jsem si do mobilu navigaci, napsal tam, kam potřebuju jít a pak šel jenom po modré čáře. Po cestě jsem si akorát dal souvlaki, to je moje nejmilejší řecké jídlo, které se prodává ve stáncích. Jsou to kousky masa napíchnuté na tyčce a opečené na grilu, to celé je zabalené v pitě, takové chlebové placce, a uvnitř jsou ještě hranolky.

Takže jsem zdárně došel po modré čáře až na místo, odehrál zkoušku, potkal se s Tonym, což je jeden Čecho-Řek, o necelé dva roky starší než já. Kdysi dávno jsme se seznámili v Soluni a skvěle si spolu zahráli. On vyhrává všechny flétnové soutěže v Řecku, takže jsem měl celkem radost, že nespadá do stejné kategorie jako já, protože ho mám rád a nechtělo by se mi s ním soutěžit. Ne, že bych neuměl prohrávat, ale chápete, ne?

Druhý den jsem šel na soutěž. Bylo nás tam asi padesát. Chvíli jsem poslouchal ostatní a zdálo se mi, že nehrajou nijak zvlášť dobře, takže jsem si říkal, že mám možná docela šanci nějak uspět. Nakonec jsem byl na druhém místě a vyhrál sto eur. Cestu na letiště jsem našel v pohodě a na letišti našel ještě Mekáče, kde jsem si dal dva cheesburgery, takže výlet do Athén se vyloženě povedl. Hnedka jsem se pak pochlubil na facebooku.

Máte taky faebook? Já jsem ho dlouho neměl, protože je to až od třinácti (jako by to snad někdo kontroloval!!, takže jsem ho mít nesměl. Tohle fakt nechápu. Táta mi dával ochutnat doutník asi v pěti a máma mi zas v deseti nabízela ouzo, což je taková anýzová pálenka, ale facebook mi naši nedovolili). Když jsem si ho teda ve třinácti konečně založil, dal jsem si tam všechny známé, abych tam vůbec někoho měl. Takže i moji mámu. Jenže ona mi tam pořád něco lajkovala a mně to přišlo prostě divné mít tam svoji mámu. Taky jsem nechtěl, aby věděla, s kým se kamarádím, protože ona je schopná se kouknout na profily všech holek, které mám v přátelích a pak se mě ptát, která se mi líbí. A to fakt úplně nesnáším. A tak jsem ji sice nechal v přátelích, ale omezil jsem jí přístup, takže nemohla nic vidět, s kým se kamarádím, ani co píšu.

Normálně by na to možná vůbec nepřišla (což vlastně znamená, že mě asi fakt moc nešpehuje), ale jak jsem měl narozky, říkal jsem jí, kolik lidí mi přeje na facebooku. No, a ona se koukla a na mým facebooku nic neviděla, tak se ptala, jestli mi to píšou lidi do soukromých zpráv. Já, blbec, jsem řekl, že ne a ona tím přišla na to, že jsem jí ten přístup omezil. Docela se naštvala a vyřadila mě z přátel úplně. Tak ještě že se mě nezřekla jako syna… S rodičema je to někdy fakt na budku.