Kočičí táta

 

O mém oblíbeném kocourkovi Mau jsem vám už psal. Chodíval jsem ho krmit před barák a povídal si s ním z okna, jenže Mau se začal toulat a pak najednou úplně zmizel.

Byl jsem z toho dost smutný, protože jsem nevěděl, kam zmizel. Až jsem jednou šel vynést odpadky na náměstí a uviděl tam jednoho starého dědu, který tady Maua vždycky krmil, jak sedí na lavičce a před ním běhá Mau. Dal jsem se s ním do řeči a děda mi vyprávěl, že se Mau přestěhoval k němu, protože mu dává spoustu jídla, a že se začal toulat, tak proto chodí za ním a takhle ho každý den hlídá. Pak mě pozval k sobě domů, a to jsem nestačil zírat!! Ten děda bydlí v docela malinkatém přízemním a tmavém bytě, který je strašlivě špinavý. Ale má velkou lednici a mrazák, ty otevřel a ukazoval mi, kolik tam má jídla. Lednici měl plnou nějakých zbytků a mrazák napěchovaný zmrlými rybami. A to všecko má prý pro kocourka, kterého tak miluje!!

 

Říkal mi, že má hrozně malý důchod, ale že všecko, co jí, si dělí s kocourem, a že už i ta sousedka, které původně Mau patřil, mávla rukou a řekla, že už ho zpět nechce, když má tady takovou péči. A Mau se tam klidně roztahoval na pohovce, mezitím hrozně ztloustnul a ten pán seděl na takové dřevěné židli a říkal, že ho Mau vystrnadil z té pohovky, ale že mu to nevadí, protože nikoho jiného nemá.

 

Bylo mi ho hrozně líto, a tak jsem přestal být smutný, že za mnou Mau už přestal chodit.  U toho pána se teď má fakt dobře!

 

Jenže jsem se pak hned na druhý den dozvěděl, že má Mau leukémii, a tak ten starý pán vybral všechny své úspory, aby ho odvedl k veterináři a zachránil mu život, ale prý to s ním vypadá bledě, a tak jsem zase smutný, protože mám dojem, že asi bude brzy po něm. Ach jo…

 

 

 

Itálie a loterie

 

Minule, jak jsme byli se školou v Karditse, o tom vám ještě někdy povím,  byla to vlastně národní soutěž a naše škola ji vyhrála. A tak se ředitel rozhodl, že to zkusíme na mezinárodní soutěži v Neapoli. Nevěděl jsem, jestli mi naši ale dovolí jet, bylo to dost drahé a taky už jsem letos dost cestoval. Měli jsme jet autobusem a trajektem a celá ta cesta měla stát asi 270 eur.

 

Ředitel mě strašně přemlouval, abych jel, že prý budu hrát sólo a že je to pro naši školu moc důležité. To jsem řekl doma, máma se nějak moc netvářila, ale táta řekl, že to teda rozhodně musím jet, a řekl mámě, že to zaplatí půlku on a půlku ona. Na to máma protočila očima, ale už nic nenamítala.

 

Aby škola snížila rodičům náklady na cestu, rozhodl se ředitel, že budeme prodávat lístky do loterie. Dali nám všem bločky po sto lístcích a my jsem je měli prodat po euru, takže za bloček bychom dostali sto eur. Výhra měla být buď notebook, tablet nebo mobilní telefon.

 

Já jsem hned prodal pár lístků rodičům, pak sousedům, zvlášť Janisovi, který má na naší zdi vystavené zboží, takže by si koupil snad cokoliv, jen aby mu táta neřekl, že to tam už nesmí mít. A pak si hodně lístků koupila maminčina kamarádka Kelly. Ta přinutila celou svoji rodinu a známé, ať si koupí po deseti lístcích, takže za chvilku byl bloček pryč. Tak jsem si řekl ve škole ještě o jeden a zase si nějaké koupila Kelly, a pak to máma nechala vyhlásit v kostele, kde doprovázím varhaníka na flétnu, a tak mě ti lidi chtěli podpořit a vyprodal jsem celý bloček, a ti, na které nezbylo, mi dali peníze jen tak, takže jsem si vydělal ještě 25 eur bokem. Máma má občas celkem dobré nápady.

 

Kelly jsem za to pozval na palačinky, které jsem vyrobil (dělám fakt nejlepší) a ségře jsem koupil koblížek Nanou (aby nezáviděla), to jsou nejlepší koblížky na světě. Prodávají je tady za rohem a stojí jen 80 centů (normálně tu koblihy stojí třeba dvakrát tolik) a mají nejlepší náplně. Třeba hrošíkovou happy hippo nebo nutellovou a tak. A pak tam mají něco mezi croissantem a koblížkem a to se jmenuje cronat. Jako croissant a donat dohromady. To je úplně nejlepší.

 

Jednou jsem si vzal jeden do školy a všichni kluci mi to strašně záviděli, takže mi začali dávat peníze, ať jim přinesu druhý den do školy taky. Většina dětí totiž nebydlí ve městě jako já. A tak jsem přijímal objednávky a spousta dětí mi dala jedno euro, že mám ten zbytek od cesty, tak jsem si fakt docela vydělal. Škoda, že nám právě končí škola a budou prázdniny, tohle mohl být můj nový přivýdělek. Tak nesmím zapomenout to rozjet zase po prázdninách.

 

Ale abych se vrátil k loterii. Tak slosování se konalo, a z těch dvou set lidí vyhrál ten tablet nakonec přítel Kelly, ale do Itálie nejedeme. Prý je to moc drahé a rodiče si to nemůžou dovolit. To je fakt zvláštní, protože máma nabízela škole, že by to zkusila celé zařídit levněji, ale oni řekli, že to musí dělat přes jednu cestovku, která jim dává lepší ceny. A nakonec se nejede, protože je cena moc vysoká… fakt divné. Peníze z loterie se prý použijou na nějaký výlet příští rok, to jsem teda fakt zvědavý.

 

Trochu mě to mrzí, protože jsem se těšil, mělo to být dobrodružství. Hlavně měly jet starší holky, se kterýma si dost rozumím, a pak pár kluků, se kterýma hrajem o přestávkách karty. Máme totiž teď svůj karetní klub a hrajeme pořád. Jedna učitelka to strašně nerada vidí, tak se před ní musíme schovávat. Tuhle mě načapala, tak mi ty karty vzala, ale já jsem jí říkal, že jí stejně k ničemu nebudou, že nemůže hrát,  protože dvě chybí, tak obrátila oči v sloup, strašně hlasitě si povzdychla a vrátila mi je.

 

Dokonce jsem jednu hru naučil mámu, která se všeobecně dost nerada učí nové hry, ale tahle ji dost chytla a asi dvakrát mě porazila, což mě dost naštvalo, protože já jsem na karty fakt přeborník…

 

Pokračování příště…

 

Obrázek starého pána s Mauem kreslila Agáta Lžičařová