VIII. kapitola osmnáctá – pořád se něco děje

 

S mobilama jsou pořád historky

 

Jeden kluk od nás ze třídy přišel s novým iphonem. Když jsme se ho ptali, kde ho vzal, vyprávěl nám, že měl strašně tlustého strejdu, který pořád jedl frankfurtské párky, a tak na to zemřel, a ten mobil prý zdědil po něm. To má tak někdo kliku. U nás ale nikdo nejí ani párky ani nemá iphone.

 

Normálně do školy telefony nosit nesmíme. Ředitel nám totiž řekl, že když nás přistihne s mobilem, nejdřív nám ho zabaví a pak nás vyloučí ze školy. Ale stejně mají telefon úplně všichni, protože každý dobře víme, že ředitel nás potřebuje, jinak by školu zavřeli, takže jen tak se žádný vyhazov konat nebude.

 

Máma mi teď dala i sim kartu, takže musím být na příjmu, když mi volá, což mě docela štve. Včera jsem neslyšel telefon a byla docela naštvaná. Možná bylo přece jen lepší, když jsem ho schovával. Na internet jsem mohl i bez sim karty, ale zas na druhou stranu jsem z toho měl fakt docela špatné svědomí.

 

Apusíes

 

Víte, co to je? To jsou neomluvené hodiny. Máma mi říkala, že v Čechách je to fakt velký problém, ale tady se dávají neomluvené hodiny prostě jen tak. Asi už jsem psal o tom, že před Vánoci jsem měl na vysvědčení tři, jak mě učitelka zpěvu vyhodila ze třídy, protože jsem hrál na hand flute.

 

No, teď to ale bylo horší. Máma totiž dostala dopis ze školy, že mám za druhou třetinu roku dalších dvanáct neomluvených hodin! Jenže ono se to strašně rychle nastřádá. Třeba jsem si párkrát zapomněl pravítko nebo úkol a šup, hnedka je to několik neomluvených hodin. Pak jsem se bavil se spolužákem v hodině a měl jsem další. Pak jsem hrál ve školním orchestru a nevěděl jsem, že se musím omluvit z hodiny piána a starořečtiny, a hned mi šoupli dvě další. No, a jednu jsem dostal z tělocviku, protože se učitel do sešitu podepsal tak, že konec jeho jména mi udělal u jména takové plus, takže to vypadalo, jako bych měl neomluvenou hodinu. I když zrovna tuhle historku mi máma moc nevěří.

 

Legrace byla, že volala do školy, aby zjistila, kdy jsem chyběl a zástupkyně ředitele jí byla schopná vyjmenovat jen sedm hodin, takže těch dalších pět si prostě nějak vymysleli. Máma jí teda řekla, ať je laskavě smaže, a ona naštvaně odpověděla, že jo. A co myslíte, že jsem měl na vysvědčení? Dvanáct neomluvených hodin… Ještěže mi máma odpustila dohodu, kterou jsme měli, že za každou neomluvenou hodinu budu platit pět eur pokutu, protože to bych přišel brzy na buben.

 

Takhle jsem si vydělal dvacet pět eur za to, že jsem si některé známky zlepšil, i když se sám divím tomu, jak je to možné. Z testů jsem totiž měl docela špatné známky. Třeba z řečtiny. Já, protože jsem poloviční cizinec (pro vás Řek, ale pro Řeky jsem Čech), musím chodit na nějaké zvláštní hodiny řeštiny. Nechápu sice proč, protože s řečtinou problém žádný nemám.

 

No a tahle zvláštní řecká lekce mě ale stojí moji normální hodinu řečtiny. Nejdřív jsem se radoval, že se učíme jen ve dvou a máme nějaké privilegium, jenže ten náš „extra“ učitel je trošku zvláštní a má vadu řeči a nic s náma nedělá, takže místo abych něco doháněl, jsem začal být pekelně pozadu a utíkaly mi hodiny normální řečtiny. Takže i když jsem předtím problémy s řečtinou neměl, teď jsem je začal mít. Průšvih se provalil, když jsme psali test z řečtiny a já dostal 9, což je podprůměr. Jenže já jsem prostě zameškal všechno, co se učili spolužáci, přitom mě pak z toho zkoušeli. Fakt nefér.

 

Tak jsem se musel vzbouřit (teda bouřila se máma, která okamžitě chtěla jít do školy, jenže to já nesnáším, protože mi pak vždycky uřízne pěknou ostudu, tak jsem šel raději sám) a řekl jsem řediteli, že jsem se o žádné lekce neprosil, a že tohle není fér. Ředitel mě poslal za zástupkyní, ta zase za tím „extra“ učitelem, ten na mě koukal a nechápal, řekl, že je mu to jedno, a ať jdu za učitelkou řečtiny a ta usoudila, že mám celkem pravdu a řekla, že vůbec nechápe, proč na nějaké zvláštní hodiny chodím. A tak jsem tam chodit přestal. Prostě typicky řecká situace.

 

Domácí neshody

 

Moje máma pořád něco sepisuje na počítači, vlastně ji v jiné pozici moc nevidím. Buď tu máme nějakou návštěvu, takže té dolévá víno a táta vaří, nebo prostě píše. Napsala pár knih, které mě ale moc nebaví číst, možná si je časem, až budu mít čas, přečtu, ale moc velké iluze si o tom nedělám.

 

Protože ale byla teď v posledních dvou letech hodně často v Čechách, my jsme si se ségrou a s tátou začali dělat, co chceme.

 

Tak třeba se koukáme na televizi do půlnoci, jíme jídlo od mekáče a gyrosy a necháváme po sobě neskutečněj binec, protože tátovi je to celkem jedno.

 

Teď máma zase přijela zpátky z Prahy, doma nebylo nic k jídlu, všude strašná špína, my se ségrou jsme teda aspoň trošku uklidili naše věci, protože máma předtím volala, že nám nedá žádné dárky.

 

Máma pak začala druhý den hystericky uklízet, zatímco táta se připravoval na lodi na plachetnicové závody, takže nebyl doma a schytal jsem to já. Jenže já, když mi někdo něco vyčítá, se zavřu do pokoje a hraju na flétnu a je mi to celkem jedno. I když je pravda, že mi mámy bylo trošku líto.

 

Táta pak na chvíli přišel domů, máma mu začala něco vyčítat a už to jelo. Ani jsem se nesnažil tentokrát poslouchat. Jen jsem zaslechl, že máma říká, že si jí doma nikdo neváží a že se odstěhuje. To by mě docela mrzelo, ale zas na druhou stranu je fakt, že by doma byla docela velká pohodaJ

 

Když jsme přijeli ze závodů, které jsme samozřejmě nevyhráli, máma mi řekla, že můžu uklidit příborník a další skříňky a vydělám si pět eur. Vytáhla mi ten šuplík s příborama a odešla. Já jsem všecko vytřel a uklidil, jenže pak jsem se snažil nasadit ten šuplík zpátky a jak byl těžký, spadl mi na zem a rozštípla se ta celá dřevěná přední část.

 

Šel jsem to šetrně oznámit mámě, ta byla docela v pohodě, ale řekla, že to musím říct tátovi. To jsem udělal a můj táta, jako správný Řek, začal strašně řvát, jako kdybych přinejmenším zapálil naschvál celý barák. Řekl, že to budu muset zaplatit, a že to bude stát asi padesát eur. Tak jsem se rozbrečel, ne moc kvůli tomu šuplíku, ale kvůli té nespravedlnosti, že jsem si chtěl vydělat pět a místo toho zaplatím padesát. Ale máma začala ječet na tátu, že se úplně zbláznil, že jsem to přece neudělal naschvál a že to zaplatí ona. A vzala mě do náruče a řekla mi, ať si z toho nic nedělám. Táta ještě metal hromy a blesky, ale ona mu hnedka vyčetla, že taky nedávno něco rozbil a nikdo z toho nedělal žádnou vědu. A pak mu znova řekla, že se odstěhuje, jenže teď jsem si uvědomil, že by mi doma asi dost chyběla, takže bych šel asi s ní.

 

Obrázek chaosu v rodině kreslila Agáta Lžičařová

 

Pokračování příště…