Na gymplu máme takového starého učitele tělocviku, který si nic nemapatuje. Všechny kluky oslovuje Vangelis a všechny holky zase Glykeria. Když jsme měli jednou hrát basket, pozdravil jsem ho: Dobrý den, pane Vangelis, on jen koukal a nevěděl, jestli si dělám srandu nebo ne. Ve skutečnosti se jmenuje Dimitris. Pak to, jestli si z něj utahuju, nějak nemohl zjistit, tak nad tím mávnul rukou, ale dal mi 18 z tělocviku na vysvědčení, takže ho to asi naštvalo, jinak si to nedovedu vysvětlit proč. Anebo si mě spletl s nějakým jiným „Vangelisem…“

 

To mi připomíná, že jsme před Vánoci dostali první vysvědčení. Asi jsem vám říkal, že my tady v Řecku dostáváme vysvědčení třikrát do roka. Před Vánoci, před Velikonoci, a pak na konci školního roku. Od prváku na gymplu nás známkujou od 0 do 20, z čehož 20 je nejlepší známka.

 

Já jsem myslel, že budu mít dobré známky, protože mi to ve škole fakt dost jde. Učím se většinou jen v autobuse po cestě do školy a úkoly si dělám o přestávce, takže to v pohodě zvládám.

 

Jenže pak si byl táta pro vysvědčení a ono to všecko dopadlo úplně jinak, než jsem čekal, samozřejmě hůř, a to mi přijde dost nespravedlivé. Třeba z řečtiny, která mi fakt jde, ale na kterou chodím do zvláštní třídy pro poloviční cizince, mi učitelka dala 14, přitom vážně nechápu proč. Nebo z biologie a zeměpisu mám taky 14, i když to všecko umím, přísahám. Pak zbytek celkem ok, ale nejhorší známka je ze zpěvu, tam jsem dostal dvanáctku. Ta učitelka je prostě blbá a nemá mě ráda. Jenže já zpěv nesnáším a zpívat nechci a nebudu.

 

Špatná zpráva je, že si máma všimla, že mám tři neomluvené hodiny. Nejdřív jsem se to snažil svést na to, že jsem hrál s orchestrem na pohřbu, a že mě z hudebky nestačili omluvit, to ale neprošlo. Tak jsem musel s pravdou ven. Já jsem totiž v hodině zpěvu pískal na ruce, jak jsem vám říkal o té hand flute, ruční flétně, no a učitelku to strašně naštvalo, tak mě dvakrát vyhodila ze třídy,  a za to mám ty neomluvené hodiny.

 

Máma byla docela naštvaná, nebo spíš asi smutná. Řekla mi, že když jí budu lhát a nebudu se učit, že mi nebude platit hodiny u Lii, té mé úžasné učitelky. To mě fakt naštvalo (máma mě prostě děsně vydírá, takže se musím bránit), tak jsem začal brečet a řekl jsem jí, že už na tomhle světě nechci žít, že už bych chtěl umřít a jít do nebe, protože tam už nebudu mít žádné starosti a neomluvené hodiny a sborový zpěv. (I když to není jisté, protože v nebi se prý hodně zpívá, ale třeba mi tam dovolí hrát na hand flute.)

 

Jenže tentokrát to moc nezabralo, máma se naštvala ještě víc a řekla mi, že neví, co mi u nich doma (jako u nás) tak strašně vadí a ať se prý nerouhám, a že je vidět, že divadlo mi jde dobře (je fakt, že jsem z něj dostal 20) a že se tím můžu časem živit, když propadnu ze všech předmětů a nebudu moct nic studovat.

 

Tak jsem chvíli ještě brečel a říkal jsem jí, že se jí bojím říkat pravdu, protože by na mě byla naštvaná, jenže ona zas tvrdí, že teď je naštvaná ještě mnohem víc. Tak jsem na ní vymámil slib, že když budu občas zlobit, nic mi za to neudělá. Tak aspoň něco jsem z toho vytřískal.

 

Kalanda

 

Letos jsme na Vánoce zůstali doma částečně proto, že jsem se snažil mámu přemluvit, ať nás tu nechá na koledu. Na koledu se chodí na Štědrý den a zpívají se po obchodech a domácnostech takové tři odrhovačky a lidi vám za to dají pár drobných. Když jde člověk už ráno a obejde hodně lidí, dá se tím dost slušně vydělat.

 

K tomu všemu se koleduje ještě na Silvestra a na Tři krále, ale to už nás máma většinou nenechala, že už je to přehnané. Je fakt, že pak už se stejně moc peněz nevydělá. My jsme ale v posledních letech jezdili pořád pryč.

 

Od té doby, co je Artemis dost velká na to, aby mohla chodit se mnou a zpívat, se nám dost dařilo, takže mě docela štvalo, že jsme pár posledních let odjížděli. Letos jsme sice zůstali, ale zase jsme měli jít hrát s kapelou, což mi udělalo pěknou čátu přes rozpočet. Připravili jsme si s Artemis Tichou noc, ona zpívala anglicky a já hrál na flétnu, na tom se dá normálně vydělat majlant, jenže já přišel až po jedné hodině, takže než se zavřou krámy, je málo času. Nakonec jsme za hodinu stihli vydělat asi padesát eur, ale chodili jsme naschvál tam, kde nás znají.

 

 

Vánoce byly docela fajn, to musím říct. Dostal jsem spoustu knížek a taky nějaké peníze a deštník a od ségry poukázku na palačinky, takže bezva. Taky poprvé rodiče neudělali Štědrý večer až večer, ale odpoledne, abychom se mohli účastnit i my. Dříve si totiž dělali večírky s kamarádama až dost pozdě, což nás nebavilo. Takže táta se nás zeptal, co chceme k jídlu a my s Artemis jsme řekli, že chobotnici s makarónama, což nám opravdu udělal. Jestli to neznáte, tak vás fakt lituju. Kam se na to hrabe kapr a bramborový salát!

 

Na oslavu k nám přišla moje kmotra Eleni s manželem. To je ta, jak mi vždycky dávala úplně šílené dárky, které se hned rozbily, a jak jsem je vyhazoval, ale v poslední době mi dává knížky a peníze, což je fajn, protože se snažím si ušetřit na novou flétnu.

 

Přišly i jejich dcery, které jsou už docela staré, určitě jim je tak přes dvacet tři, prý mě hlídaly, když jsem byl malý. To teda nevím, to si nepamatuju.

 

Po Vánocích jsme měli koncert s orchestrem v divadle. Byl to strašně velký úspěch, divadlo narváno lidma a všichni tleskali. Náš dirigent Spiros je hrozně legrační, takže do toho představení zatáhnul celé publikum, pak někomu dal tajný příkaz, aby si přinesl kovadlinu a ten člověk dělal, že se tam jen tak motá a bušil do rytmu na tu kovadlinu a všichni se moc smáli.

 

Pokračování příští středu.

 

Obrázek štědrovečerní chobotnice kreslila Agáta Lžičařová