S novým školním rokem jsem taky začal zase hodně cvičit na flétnu. Když odjela máma do Prahy, jako každým rokem na podzim, neměl jsem moc co dělat, a tak jsem začal cvičit třeba čtyři hodiny denně. A nějak mě to chytlo, a tak už si ani moc nehraju s počítačem.

Psal jsem vám, jak jsem si v noci pouštěl počítač a jak mě máma vychytala a dala mi zákaz na týden? To  bylo totiž tak, že já jsem vždycky šel jako spát a protože už ke mně večer nikdo nechodí, pustil jsem si ve tmě počítač. Jenže máma v pokoji něco potřebovala, a tak chtěla jít do mého pokoje, jenže já ji slyšel a rychle jsem nacupital do postele. No, a protože není úplně blbá, dost rychle to pochopila, že prej už ví, proč se ráno nemůžu probudit, a sebrala mi ho. (Jenže to je nefér, já se prostě ráno nemůžu probudit, i kdybych v noci nehrál…)

 

Pak mi zavolal Bojan, to je takový zvláštní chlápek ze Srbska kolem třicítky, který tady na univerzitě studuje klavír. Sice nevím, jak je to možné, protože hraje fakt blbě, ale opravdu studuje.

 

Ten mě prosil, jestli bych ho mohl doprovodit při zkouškách, které měl v září. Dal mi teda takové docela lehké skladbičky, které si měl připravit k těm zkouškám (nechápu, jak může studovat, tohle bych zahrál na piáno i já), a já jsem se měl naučit flétnový doprovod. Myslím, že mě chtěl proto, abych zakryl to, jak neumí hrát a doufal, že když si přivede malýho kluka, bude to těm profesorům připadat roztomilé, já zakašíruju jeho chyby a oni mu tu zkoušku dají. A tak to taky dopadlo. Při té zkoušce jsem se ale seznámil s profesorkou flétny, paní Liou, která mi dala vizitku a řekla, že jí máma, až se vrátí, má zavolat. A já jsem najednou strašně  zatoužil po tom, se u ní učit.

 

Máma jí teda po návratu zavolala, a tak jsme se všichni sešli, ona řekla, že by mě třeba dvakrát měsíčně učila, ale její hodiny jsou strašně drahé. Ale naši řekli, že mi je zaplatí, protože od nich nikdy nic nechci a já jsem byl poprvé v životě fakt rád, že jsme si neprosazoval žádná nintenda a počítače, protože teď budu mít fakt super hodiny flétny s Liou. A hned za týden jsem šel na první, která byla úplně skvělá. Nejlepší na tom bylo to, že jsem ji stihnul těsně před jednou hudební soutěží, na kterou jsem se přihlásil. Ta se konala hned druhý den. Byla tam celkem pětičlenná porota a přihlásilo se asi třicet dětí na různé nástroje.

 

Přihlásila se taky jedna holka, jmenuje se Katerina, a ta hraje parádně na bicí a na xylofon, takže jsem byl přesvědčený, že to musí vyhrát. Ale nakonec jsem to vyhrál já a k tomu jsem dostal odměnu 450 eur, což je naprosto geniální. Měl jsem fakt šílenou radost a když se pak při našem koncertě, co jsme měli za pár dní, vyhlašovaly ceny, cítil jsem se fakt strašně dobře. Všichni mi gratulovali a dokonce dirigent sám za mnou přišel a řekl mi, že jsem kabrňák. Kromě toho se se mnou najednou začly bavit skoro všechny holky z kapely, což taky není k zahození a konečně mě tam taky začli brát vážně, takže jsem se ze čtvrté flétny dostal na druhou, to znamená, že jsem jako povýšil,  a teď se chci co nejdříve dostat na první.

 

Popřála mi dokonce i jedna strašně protivná holka Aliki, se kterou jsem se předtím děsně pohádal. Pořád mě totiž vyhazovala z mého místa na zkouškách, protože tam prý hraje dýl a má mnohem dražší flétnu než já. To mě teda pěkně naštvalo, tak jsem ji na její místo nepustil. Ona mi pak začala dělat nachvály, obracela mi stojan s notama, abych neviděl a pak mi jednou chytla moji flétnu. Tak jsem chytil tu její a ona se málem rozbrečela, tak tu moji hned zas pustila. Pak šla za svojí mámou a tvrdila jí, že jsem ji tu flétnu vzal a praštil s ní o židli a ta její máma na mě řvala, že jestli s tou flétnou něco bude, musím ji zaplatit. Strašně mě to vytočilo, úplně jsem se málem rozbrečel vzteky. Přišel jsem domů a kopal do židle, za což mě zase seřvala moje máma. Pak ale když slyšela, co se stalo, naštvala se a kopla do židle taky.

 

Druhý den jí volala Alikina máma a křičela na ni, jenže moje máma je zvyklá se nedat. Na to jsem u ní fakt strašně hrdý. Ona umí sice docela blbě řecky, ale je schopná se pohádat i s ministrem, když na to přijde. A tak Alikině mámě řekla, že její dceruška lže a až se omluví, pak ji možná na to místo pustím.

 

Příště přišla na zkoušku Aliki, já jsem si sednul jinam, protože jsem ji nechtěl vidět a ona mi chtěla něco říct, tak jsem na ni zařval a řekl jí, ať vypadne z mého života. Ona jen zalapala po dechu a nechala mě už být. Teď ale začala dolejzat, jak jsem vyhrál a chtěla mi blahopřát. Ale já se s ní bavit nebudu, dokud neřekne své mámě, že si to s tou flétnou vymyslela, a mně se neomluví.

 

Moje máma tvrdí, že se jí možná líbím, ale pro mě je tohle nejhorší urážka.

 

Co na to kluci

 

Faktem je, že v poslední době nikam moc nechodím. Jako s klukama ven a tak. Jezdím totiž ze školy autobusem, to mi vždycky chvíli trvá. Takže přicházím ze školy kolem třetí odpoledne. U nás se šíleně pozdě jí. Já nevím proč, ale místo, aby už byl nachystaný oběd, když přijdu domů, máma s tátou si povídají v kuchyni a pijou pivo. A táta mezitím vaří. U nás totiž skoro vždycky vaří táta, máma umí snad jen špagety na tři způsoby, občas palačinky nebo žemlovku, a to je asi tak všechno.

 

Já si potom dělám úkoly (teda snažím se je spíš si udělat ve škole, protože mě to doma dost otravuje) a hodně hraju na flétnu. Chodím cvičit k nám do souboru třeba v pět a když máme i zkoušky na nějaké koncerty, končím až v deset večer, takže hraju fakt docela dost. I o víkendech doma.

 

V sobotu měl táta svátek, to se tady v Řecku hodně slaví. A dělal nějaké jídlo, který by mně ani ségře stoprocentně nechutnalo (mně totiž nechutná skoro nic, já mám rád akorát gyros, nutellu a mekáče). Táta vařil sépie v jejich inkoustu a pak nějaké maso s likovým puré, to bych asi raději umřel, než to pozřel.

 

A tak mi máma výjimečně dovolila dojít pro něco dobrého do Mekáče. Venku strašně pršelo, tak jsem hodně rychle běžel. U Mekáče byli tři zmoklí kluci se skejtama a já v nich poznal Alexe, Thomase a Johna, to jsou kluci stejně staří jako já. S Alexem a Johnem jsme chodil dřív na tu starou základku. Později vám o nich napíšu víc.

 

Protože se mezitím rozneslo, že jsem vyhrál tolik peněz za hraní na flétnu, hnedka se ke mně kluci hrnuli a volali na mě: „Hej, Poseidone, tys prej vyhrál tolik peněz? A jak jsi to udělal? U ukážeš nám, jak se na tu flétnu hraje?“  John už mi oznamoval, že si koupil zobcovou flétnu a Alex říkal, že si půjde koupit jednu taky. Pak se mě ptali, co si za ty peníze koupím a radili mi, ať si pořídím play station 4, že to je úplná bomba. Vůbec nechápali, že mě play station nezajímá, že si šetřím na nějakou fakt dobrou flétnu.

Spolužáci

O Michalisovi už jsem vám vyprávěl. Naštěstí ho přeřadili do jiné třídy, protože on začal poslední dobou strašně smrdět. Nevím, jestli se nemeje nebo co, ale pořád má mokrý a plesnivý baťoh, fakt hrůza. Michalis propadá skoro ze všeho, žádné učení ho prostě nebaví.

 

Nedávno jsme měli hodinu zpěvu (ta nebaví ani mě, protože to je fakt otrava, já nerad zpívám a pořád sbírám odvahu k tomu, abych se zeptal učitelky, jestli můžu místo zpěvu hrát na hand flute, to je hra na ruce, to mě teď momentálně děsně baví, ale většinu lidí okolo mně to dost štve) a učitelka nám rozdala noty, které jsme si měli dát do fólie a zařadit do pořadníku. A Michalis si do té fólie dal Ipad, pořádník si postavil na stojan a celou dobu si hrál hry. My jsme všichni byli úplně mrtví smíchy, ale učitelka to po chvíli zjistila a Ipad Michalisovi zabavila.

Další kluk z naší třídy byl právě Stephane, kterého jsem potkal u Mekáče. Stephane má maminku Francouzku a tatínka Řeka, oba dva jsou hodně staří a Alex je jejich miláček, jako jedináček. Od malička nosí oblečení jako nějaký malý lord, ale to je tak zhruba všechno, co má s lordem do činění. Ve skutečnosti je to docela grázl. Já s ním chodil do jedné třídy už od školky a on měl už tehdy, ve školce, fakt!! Holku. To byla taková fakt pěkná blondýnka, se kterou se pořád drželi za ruku a pak, když měla narozeniny, chtěl jí Alex něco dát. A vymyslel si, že jí dá něco z maminčiny šperkovnice. Jeho máma totiž chodí neskutečně oblíkaná. Tak, že se za ní všichni tady na Korfu ohlížejí. Vždycky má strašně dlouhé sukně a perfektně sladěné doplňky, prostě taková dáma. A má taky hrozně moc šperků.

 

No a ona jednou přistihla Stephana, jak se jí hrabe v její šperkovnici, zrovna, když si prohlížel nějaký prsten s rubínem asi za čtyři tisíce eur. Tak se ho ptala (tohle vyprávěla mojí mámě a ta mi to pak říkala), co dělá a on jí s nevinnou tváří vysvětloval, že potřebuje dárek pro Athinu k narozkám. Jeho máma se úplně zděsila, tak jí šli nakonec koupit nějakou hračku do hračkářství.

 

Na základce pak chodil pořád za holkama na záchod a nadzvedával jim sukně a ve třetí třídě se s Athinou rozešel.

 

Jinak jezdí na skejtu a donedávna sprejoval baráky. Vůbec nějak nepochopil, že tím ty baráky ničí a jeho rodiče mu dokonce ty spreje kupovali. To se tak někdo má. Jeho rodiče mu totiž koupí úplně cokoliv…

Pokračování příští středu.

 

Obrázek Michalise kreslila Agáta Lžičařová