Tak teď zase něco ode mě. Nechápu, proč všichni pořád píšou o tom, jaká jsem, ale nikdo se mě na nic neptá. Takže vám napíšu pár historek ze svého pohledu, jak to vidím já. Já jsem Artemis a jsem Poseidonova ségra. A ani trochu se mi nelíbí, že si sem každý může psát, co chce. Tak když oni, tak já taky. (To bude brácha naštvanej, haha, ale není celej život jenom o něm…)

A začnu hnedka u tatínka. Je to uzlíček nervů. Třeba včera mu maminka ke snídani udělala vajíčko naměkko a on si začal stěžovat, že je převařené, a když mu maminka udělala další , tak si stěžoval, že je nedovařené. Když mu maminka říkala, proč si nevezme to natvrdo, vykřikoval, že nejsou velikonoce, aby jedl vajíčka natvrdo, a šel si jedno udělat sám. Jendou nám zase maminka dělala řízečky, protože jsme s bráchou nechtěli špagety s mušlema, které dělal táta. Maminka měla hlad, tak začala jíst nějaký chleba a on ji okřikoval, ať nejí, že pak nebude mít hlad k obědu, přitom nám mezitím ujídal ty řízečky, které měla maminka přesně rozpočítané. Snědl je skoro všechny, tak se maminka naštvala a hodila po něm obracečku, která se rozbila, takže tatínek zalezl do pokoje a zřejmě pro tu věc truchlil nebo plánoval pohřeb, prostě se strašně urazil a špagety nedovařil. Proč taky, když byl sám najedený a ostatní ho nezajímali.

Nebo nás pořád budí. Já spím teď v létě s maminkou v posteli a tatínek je ve svém podkrovním pokojíčku. Je pravda, že já tam mám taky sice svůj pokojík, ale moc tam nechci spát, protože se tam sama trošku bojím. No, a vedle toho maminčina pokoje je koupelna, takže když chceme spát a někdo se tam jde umývat, ruší nás to. A tak maminka zavřela dveře a prosila tatínka, ať nás nechá spát, že je pozdě, jenže tatínek jak se dosprchoval, tak se strašným rámusem ty dveře otevřel. Takže nás to obě vzbudilo a maminka se ptala, proč nás budí, a tatínek se opět urazil, protože řekl, že je to pro naše dobro, že nám chtěl otevřít dveře, aby nám tam proudil čerstvý vzduch. Maminka už celá naštvaná křičela, že nás nezajímá čerstvý vzduch, ale že chceme spát, a tak táta bouchnul dveřma a odešel.

Taky strašně zuří, když ho někdo zamkne a on se nemůže dostat domů. Přitom on nás takhle zamyká úplně běžně a když mu to vyčítáme, říká, že nemůže myslet na všechno. A tak udělal takovej systém se dřívkama, který vymyslela maminka. Ten systém spočíval v tom, že každý z nás má barevné dřívko, které si vyndá z takového stojánku, když jde ven. Tak víme, že někdo není doma. Já jsem měla bílé dřívko, ale vyměnila jsem si ho za růžové pro hosty, protože se mi líbilo víc.

Jenže já mám bráchu, který píše tyhle příběhy. To by byla výhoda, protože je někdy fajn, ale jeho největší problém spočívá v tom, že je v pubertě. Občas mám pocit, že asi trpí nějakou poruchou, protože ta výměna bílého dřívka za růžové ho vždycky rozzuří, a tak mi to dřevíčko pořád přehazuje a nahrazuje tím bílým. I když spěchá do školy, vymění mi ho i za tu cenu, že mu ujede autobus a přijde pozdě. Tak já to pak zase změním, jenže nejhorší je, když jdeme spolu, tak se dole u dveří pereme třeba deset minut a snažíme se to jeden druhému změnit. A tak pak se začneme hádat a přemýšlíme o nové strategii pro „dřevíčkovou válku“. Ale už se takhle dohadujeme půl roku a nikdo se zatím nevzdává.

Občas si říkám, že jsem se narodila do naprosto šílené rodiny. Brácha řeší dřívka, táta vajíčka, máma se zase pořád s někým dohaduje a bojuje za nějakou svoji pravdu, popřípadě telefonuje nebo něco píše na počítači, jen já jsem v téhle rodině asi jediná normální. Tak já budu pozorovat, co sem brácha píše, a občas to tu uvedu na pravou míru, ať si moc nevymýšlí, ano?

Obrázek tatínka s vajíčkem kreslila Agáta Lžičařová