Počítač

Já jsem snad jediné dítě, které osobně znám, které nemá svůj vlastní počítač. Začalo to totiž tím, že jsem byl jediný, kdo ve školce neměl svoje Nintendo. Samozřejmě jako první ho měl Alex. Po něm pak skoro všechny děti. Já jsem jim to všem tiše záviděl, ale věděl jsem, že máma mi ho stejně nekoupí, takže jsem jí ani neříkal, že bych něco takového chtěl.

Jenže, pak přišel ten okamžik, kdy na Korfu přijela nějaká česká rodina s klukem o něco starším, než jsem byl já. Jmenoval se Adam, byl to celkem prima týpek, a ten měl Nintendo. Strašně mě překvapilo, že mi ho půjčila a  dokonce řekl, ať si ho nechám na tři dny, než odjede, že už ho to stejně moc nebaví. A tak já, úplně nadšený a natěšený, jsem seděl hodiny a mačkal čudlíky, a když jsem mu ho vracel, nebylo mi to vůbec líto. Prostě jsem se na tom vyhrál a nějak extra mě to nebavilo. A tak jsem od té doby obrátil a místo toho, abych se styděl, že jako jediný Nintendo nemám, začal jsem na to být hrdý (i když to jsem vlastně možná jen předstíral, aby mi to nebylo tak líto….)

 

Dostal jsem totiž mezitím velké klučičí kolo, teda velké… Dnes na něm jezdí Artemis, ale nesmíte zapomenout, že mi bylo teprve šest let a to kolo na mě bylo fakticky strašně velké. A tak jsem na něm jezdil po celém městě a hledal někoho, kdo by jezdil taky, jenže všichni kluci ze školky a pak ze školy seděli na obrubnících chodníků a mačkali čudlíky na Nintendech. A tak jsem ztratil asi svoji důležitou nit, za kterou bych se držel celou základku, a tvořil s klukama jednu partu. Ale zase tolik mi to nevadilo.

 

No, a když jsem konečně vyrostl a kluci si přestali hrát s Nintendem, začali si všichni zase hrát s počítačem. Jeden můj spolužák si dokonce hraje hnedka, jak se vzbudí, ještě než jde do školy, pak přijde, udělá si úkoly a zase hraje až do noci. Ostatní sedí na facebooku, střílejí nebo mají wii. A já zase nic. Jenže když jsem šel párkrát za kámošema domů a oni seděli u počítače a třeba mě i nechali chvíli střílet, zjistil jsem, že tohle fakt není něco, čím bych chtěl trávit nějak extra moc času. Občas je to sice sranda, ale tohle přesně mě tak neláká (haha, říkám dnes, když už jsem velkej).

 

Když už se dostanu na počítač, baví mě hlavně youtube. Tam je totiž spousta parádních věcí. Artemis se tam kouká na pohádky a podobné blbosti, ale já se tam naučil dělat papírové vlaštovky a vůbec perfektní origami, sládačky z papíru. Takže třeba za čtyřicet minut složím strašně těžkého dinosaura a pak ho prodám klukům ve škole za dvacet centů. Kluci jsou totiž legrační, než aby se něco naučili, radši za to zaplatí, takže já už jsem si těma skládačkama docela dost vydělal.

 

Nebo na youtube vyhledávám koncerty a různou hudbu a hraju s tím na flétnu, což mě baví mnohem víc než jen tak cvičit pořád dokola to samé. Anebo jsem tam našel stránku, kde se dají hrát šachy nebo tavli. Nevím, jestli jsem vám říkal, že tavli je fakt parádní stolní hra, kterou hrajou řečtí dědové v kavárnách. Já mám doma jen takovou primitivní, ale na počítači se dá hrát dobře proti nějakému opravdovému soupeři.

 

Takže jak vidíte, na počítači dělám jen samé dobré věci, nikdo mě tak nemůže nařknout z toho, že tam zabíjím čas. Teda sem tam jdu na takovou primitivní dětskou hru, ale to mám vymyšlené tak, že když někdo jde, rychle to překliknu na něco jiného, protože bych to samozřejmě nikdy nepřiznal.

 

Jenže problém je právě v tom, že bych vlastně svůj počítač dost potřeboval. Máma mě na ten svůj nechce pouštět, protože tam má prý fůru důležitých věcí, o které se bojí.  Když nevím, co tak strašně důležitého tam má, každou chvíli ji vidím si číst noviny nebo něco komentovat na facebooku, který mi sama zakazuje si založit, prý je to hrozná hovadina a požírač času. Ale tvrdí, že pracuje.

 

Protože jí ale na počítač začal občas chodit i táta, který to s tím vůbec neumí, a to se o ten svůj počítač bála ještě víc, koupila mu máma malý netbook, aby si ničil ten svůj. A táta to na něm moc neumí, občas si tam hledá na googlu zmrzlinové stroje, kamna, recepty nebo nějaké nářadí, nebo, když si myslí, že ho nikdo nevidí, se kouká na holky. Ale pak ho to přestane bavit, takže já jsem si nenápadně přestěhoval ten počítač do svého pokoje a když mám udělané úkoly, můžu si na něj jít, ale většinou mi to máma po nějaké době zarazí. Takže teď už víte, proč si jednou nutně potřebuju pořídit svůj.

 

Jak dopadl školní výlet

 

Tak tentokrát jsem to měl fakt dobře vychytané. Kluci se vrátili ze školního výletu pěkně zklamaní. Cesta tam trvala celou věčnost, pak se ubytovali v hotelu, kde je hlídala učitelka, takže nesměli skoro nic, ani si v noci otevřít okno, když jim bylo horko! A pak chodili po Athénách, to je naše hlavní město, do všech muzejí, což je děsně nudilo, protože toho prostě bylo moc. Těšili se akorát do planetária, mysleli si, že tam budou pouštět nějaký 3D film, ale místo toho jim promítli jeden obrázek na strop do kupole a to bylo všecko. Těšili se taky, že si dojdou nakoupit do obchodu nějaké dobroty, ale to nesměli, protože je učitelka nepustila ven. Prý jediné, co bylo fajn, že je večer nikdo nekontroloval, jestli už spí a tak si hráli do jedné do rána na mobilu hry. Tak to vypadá, že jsem fakticky o nic nepřišel. Já měl zatím volno, takže paráda, mohl jsem ráno spát a přes den si hrát.

 

Teď už ale škola končí. Vlastně to je tak, že má končit v pátek, kdy máme dostat vysvědčení. Jenže už na středu jsme se s klukama dohodli, že uděláme párty pro paní učitelku, takže jsme si nepřinesli školní věci a děti přinesly brambůrky a limonády a paní učitelku Elvíru málem trefil šlak. Ona totiž nesnáší flákání a učí až do posledního dne před prázdninama. Takže pořád jen opakovala: „Můj ty Bože, můj ty Bože,“ a říkala, že nesnáší hluk a párty, ale přitom snědla ze všech nejvíc brambůrek.

 

Pak jsme se učit museli, i když jsme s sebou neměli knížky. Na druhý den, to byl poslední den školy, jsme se taky učili, ale učitelé pro nás připravili souvlaki, což je naprosto super. Jinak bych býval skoro záviděl Artemis, že nemusela do školy, protože její učitelka stávkuje.

 

Tadz v Řecku se totiž pořád stávkuje, kdybyste to nevěděli, jenže Elvíra, ta nestávkuje nikdy. Dneska se zrovna stávkuje kvůli tomu, že zavřeli Řeckou televizi. Artemis se strašně rozbrečela, protože se tam koukala na kreslené Mikulášovy prázdniny a teď má po srandě.

 

Zítra teda dostaneme vysvědčení a rozloučíme se s naší základkou. Od září totiž nastupuju do nové školy, do gymnázia. Já jsem se nakonec rozhodl pro hudební gymnázium, protože bych si chtěl vyzkoušet hru na opravdický xylofon.

 

Ten xylofon jsem viděl v hudebce, kam chodím hrát na flétnu, a strašně se mi to zalíbilo. Je fantastické se dívat na lidi, kteří s tím umějí a jde jim to děsně rychle. To bych chtěl taky umět a možná by mi to i šlo, protože jsem se kdysi učil žonglovat, když jsem byl ještě malý, takže si myslím, že jsem na takové věci dost šikovný, ale samozřejmě se nechci vytahovat.

 

Dalším důvodem, proč jsem se rozhodl jít na to hudební gymnázium, je jedna holka z naší třídy. Je to asi nejlepší žákyně, jmenuje se Mary a sice není nějaká extra hezká, ale je fakt fajn. A ta tam jde taky, chce totiž hrát na akordeon. My máme akordeon doma, protože na něj kdysi hrával můj táta, teda spíš se na něj učil, ale nenaučil, tak leží někde na půde.

 

No a úplnou náhodou k nám nedávno přišli nějací známí mojí mámy, takoví manželé a ten pán si najednou sedl k piánu a začal hrát úplně skvěle. Máma s ním hrála na saxofon a já jsem přišel s flétnou, že si s nima zahraju. Pak ale najednou táta vytáhnul akordeon a ten pán to vzal do ruky a začal na něj hrát úplně fantasticky, takže jsme hráli společně a mně se ten nástroj začal hodně líbit. Ten pán mi vysvětlil pár triků a já teď zkouším cvičit každý den. Třeba se ta Mary bude divit, když to budu umět dřív než ona. A ona doma akordeon nemá, tak bych ji k nám třeba mohl někdy pozvat….

pokračování příště…

Obrázek kreslila Agáta Lžičařová