Ještě nikdy jsem nestihla žádnej z těchhle srazů. Ani se základkou, ani s gymplem. Furt jsem někde v čudu. Už několikrát jsem docela litovala toho, že jsem nestihla ten gympl, tam jsme měli docela fajn spolužáky i profesory a vůbec, celkově na tu dobu vzpomínám dost ráda. Ve druháku přišla revoluce, nečekaná euforie, začali jsme chodit do hospody a tajně kouřili v parcích, rockový koncerty byly naší další specialitou.

Ale základka? Když si na ni vzpomenu, naskakuje mi husí kůže. Soudružky učitelky (až na pár výjimek, který do toho nepočítám) byly fakt totální komunistický krávy. Ze spolužáků jsem sem tam kamarádila s nějakou holkou, která mě pak nakonec stejně zradila. Já byla totiž docela taková puťka, neměla jsem deníček s oblíbenou zpěvačkou (až pak mě jedna spolužačka, neskutečná fanynka Ivety Bartošový přinutila, abych si taky nějakej vzor našla, jinak budu out, tak jsem si pak lepila fotky Darinky Rolincový), doma jsem neměli televizi, takže jsem nemohla se splužákama probírat Studio kamarád ani žádný filmy. Nosila jsem oblečení po ségrách, na škole v přírodě se nelíbala s klukama (i když bych možná bejvala docela ráda, ale nikdo mě nechtěl), k tomu všemu jsem měla tátu faráře, takže mi kluci ve škole přezdívali Jeptiška a docela mě šikanovali a často se mi vysmívali.

Kolikrát mi z ruky vyrazili zmrzlinu, kterou jsem si po škole koupila, nebo šli kolem a flusli na mě. Fakt jsem z nich měla docela hrůzu.

Chuděrka malá, skoro tady pláču sama nad sebou. Vzpomínám si, jak jsme měli ve třídě takovou šílenou smradlavou, lehce dementní holku, jmenovala se Radka, byla fakt tupá a zlá a vážně smrděla. Kluci jí furt dělali strašný naschvály a vopravdu ji drtili. Radka byla věčně někde ubrečená a už předem reagovala dost negativně na každýho, jako pouliční pes, do kterýho každej kope nebo ho vyhání holí.

Já jsem se na to zpovzdálí vždycky koukala, bylo mi tý holky strašně líto (i když byla protivná i na mě), ale neodvážila jsem se jí zastat, protože jsem sama byla oběť techhle grázlíků a floutků. Až jednou, bylo to asi v pátý třídě, přišel jeden kluk k tý Radce, před celou třídou se jí vysmíval a pak jí vysypal celou aktovku na zem. Všichni řvali nadšením, jakej je hrdina a smáli se. Já jsem stála uprostřed tý třídy a nevěděla jsem, co mám dělat. Najednou se ve mě vzedmula nějaká vlna šílenýho odporu, pocítila jsem strašnou nenávist k tomu klukovi a zařvala jsem na něj (byla ve mě úplně malá dušička): „Ty kreténe, to sebereš!“ Chvilku na mě překvapeně koukal a pak se mi začal smát. Úplně jsem cítila nějakou cizí sílu, která mě dovedla až k jeho lavici a pak jsem mu ubalila vší silou obrovskou facku.

Grázl jen stál a čuměl. Na to se ostatní kluci začali posmívat jemu, že mu Jeptiška jednu vrazila. Čekala jsem, že mě zmlátí na místě, ale on jen uraženě šel a vysypal mi aktovku taky. Já si svoje věci v klidu sebrala a po škole jsem, tentokrát úplně beze strachu, odkráčela domů. Vod tý doby jejich šikana víceméně ustala, i když žádný kámoši se z nás nikdy nestali.

Teď po letech jsem byla pozvaná na sraz spolužáků, na kterej jsem ale přijít nemohla, ani bych stejně asi nešla. Ale právě jsem si prohlížela fotky, většinu kluků bych nepoznala, z grázlíků jsou obtloustlí plešatý tatíci, některý vícekrát rozvedený, holky vypadaj všechny více nebo méně dobře a najednou si všichni píšou strašně milý komentáře, jak to bylo fajn a jak si rozuměli a jak to vlastně teď, po nějakejch 25 letech je o hodně lepší, než tenkrát.

A já si najednou říkám, že bych asi už konečně měla zapomenout na starý křivdy, protože v jednom mi tihle lidi fakt pomohli: z ustrašený holky, kterou šikanovali, ve mě vykřesali sílu se v životě porvat a nenechat se zašlápnout. A to neni málo a z toho já dodnes profituju. Takže to potvrzuje starý známý přísloví, že všechno špatný je k něčemu dobrý. Takže příště, pokud budu moct, se takovýho srazu zúčastnim a všem hajzlíkům koupim panáka. A tomu, co jsem mu tenkrát ubalila, objednám dvojitýho 🙂