Můj dárek Takisovi k jeho kulatinám byl výlet do Říma na Vánoce. Vlastně to byl tak trošku sobeckej dárek pro mě samotnou. Já mám k Vánocům takovej nějakej divnej vztah. Vlastně skoro nikdo neslaví jejich příčinu, ale všichni to strašně řeší. Uklízení, dárky, který se vracej, předávaj dál, v horším případě vyhazujou, najednous e všichni máme děsně rádi, ale zejtra se už zas nesnášíme. V tramvajích v Praze se mačkaj lidi a jsou na sebe naštvaný, na Korfu zas neni žádná vánoční atmosféra, což mi taky úplně nevyhovuje. Tak jsem si říkala, že zdrhnout někam do nějakýho neutrálního místa by nemuselo bejt špatný.

Všecko jsem měla docela dobře nastudovaný, ubytování rezervovaný přes internet, taxíka z letiště taky. Ještě před odjezdem mi napsal majitel bytu, kde jsme měli bydlet, že prej nás skásne deset eur za osobu za povlečení a ručníky, takže jsem se docela drsně ohradila, tak si to raději rozmyslel a neskásnul nás nakonec ani za úklid, jak na svejch stránkách původně inzeroval.

Byt byl fakt krásnej, v centru města, akorát tam nebylo denní světlo, protože okna byly všechny do takovýho vnitrobloku, ale to je celkem fuk. Večer jsme zašli do skvělý hospůdky nedaleko, kde byly tři dřevěný stoly, tureckej záchod, opravdu sympatickej majitel, kterej každej den upeče obrovskej kus prasete naloženýho v nějakejch bylinkách, pak flákne na stůl takový mastný papíry, na to hodí plátky masa podle váhy, co si člověk objedná, k tomu dá bílej chleba, skvělý víno a to všecko za fakt dobrý ceny.

Takis, nadšenej tím, že si všichni myslej, že je Ital, komunikoval, až se mu od pusy prášilo. Sranda byla, že když jsme přišli do tý restaurace, ukázal Takis na ten obrovskej kus masa a řekl: „To je všechno, co tu máš?“ Ital se na něj trošku posměšně podíval a odpověděl bryskně: „Tohle ti nestačí?“  To bylo snad poprvý v životě, kdy jsem viděla Takise polknout na prázdno, protože ho někdo předčil v rychlý a vtipný odpovědi.

Další tři dny jsme procházeli městem, skoro všecko pěšky, kromě Vatikánu, kam jsem jeli busem, protože Ofélie už nemohla. Viděli jsem fontánu di Trevi, Španělské schody, Pantheon, Vatikán i Trastevere a Kolosseum. Akorát na Štědrej den jsem slíbila dětem, že jim něco koupim na tradičním vánočním trhu na Piazza Navona, což má bejt jedno z nejkrásnějších náměstí na světě. A taky je. Jenže vánoční trh byl teda šílenej. Samý stánky plný Indů, Pakistánců a Číňanů s jejich šíleným plastikovám brakem. Velký zklamnání, pro mě snad ještě větší než pro děti, který jsou občas dospělejší než já.

Takis furt zase hledal nějaký obchody s kuchyňskejma potřebama a byl vzteklej, že je nemůže najít, takže nás tahal asi čtyři kiláky navíc sem a tam. Večer jsme chtěli jít na večeři zase do tý prasečí restaurace, ale měla zavříno, takže si Takis umanul, že půjdem do Indický. Já věděla, že tam děti nic jíst nebudou, ale on na tom trval. Takže já celá zpruzená a děti uťapkaný, jsme skončili v indický restauraci na štědrovečerní večeři. Orignálnější už jsme asi bejt nemohli. Děti si dali suchou placku a vodu a byly šťastný, že je nenutíme jíst maso s omáčkama, sedly si vedle ke stolu a mastily karty. Takže já jsem postupně vychladla, dali jsme si nějaký jídlo, který nebylo nic moc, ale k tomu docela dobrou flašku vína a šli zpět k domovu.

Jenže Takis si to klasicky kráčel asi padesát metrů před náma, jako ostatně celou dobu, zatímco já úplně mrtvá strachy, abych neztratila děti, jsem klopýtala v závěsu za ním. Pak mi přišlo, že kdybychom zahli doleva, byli bychom doma rychleji, jenže takis už byl dávno vepředu, já na něj volala, on mávnul rukou a šel dál. Tak jsme s dětma zahli doleva a mazali domů, abychom tam byli jako první. To se nám docela dobře podařilo a když Takis furt nešel, napsala jsem mu SMS, jestli šel ještě někam na drink nebo co. Pak přišel, ale ukázalo se, že nevěřil, že bychom byli doma dřív a tak na nás čekal před barákem.

Celej pobyt bylo v Římě překrásný počasí, měli jsme se úplně skvělě a já zjistila, že mě baví s rodinou cestovat víc po neutrálních místech než po vlastech českých, protože tam je Takis závislej na mě a to nám ani jednomu moc nevyhovuje.

A o našich dobrodružstvích po pražskejch hospodách zas jindy…