Tenhle výraz je snad poslední, který mi utkvěl, a u kterého jsem se zasmála, než umřela Ester. Jedna její kamarádka jí totiž napsala dopis na rozloučenou, což bylo v době, kdy věřila (nebo alespoň to přede mnou předstírala), že svůj boj s nemocí vyhraje. Vzala dopis do ruky, povzdychla a říkala: „No jo, Jana…“ Ptala jsem se jí, jestli jsou opravdu ještě kamarádky a Ester říkala: „To máš těžký. Ona je taková moje relikvie. Je to jedna z mých nejstarších kamarádek, znám ji ještě ze školky. Je to prostě něco jako meč svatýho Václava. Prostě ti už k ničemu není, ale nechceš to přátelství zahodit, protože je tak staré…“

Uvažovala jsem, k čemu takovéhle relikvie přátelství vlastně jsou. Sama si jich taky několik takových držím a nechci je za žádnou cenu pustit, ale přemýšlím, jestli je to tak správně.

Asi před dvěma měsíci mi psal můj oblíbený kamarád z Anglie William. Poslal mi SMS, ve které se mě ptal, jak to tady prožíváme, protože všechny noviny byly plné řecké krize, a jestli nepotřebujeme, aby nám poslal nějaké peníze. Dojalo mě to a napsala jsem, že díky Bohu nepotřebujeme nic, ale že on bude mít poklad v nebi a k tomu láhev skotské každý den.

O několik týdnů později mi poslal další zprávu, že jede na Paxos a tudíž bude mít asi dvě hodiny času n Korfu, až přiletí a než mu odjede loď, tak jestli zajdeme na oběd.

Byl to jeden z mých nejvytíženějších dnů, ale přeorganizovala jsem ho celý tak, abych se s ním stihla vidět. Objali jsme se a odjeli do jedné taverny u moře, kde jsme jen tak klábosili, ale já jsem viděla, že William je prostě úplně jinde. Vlastně jsme se neměli moc o čem bavit, kromě starých věcí, které omíláme pokaždé, když se vidíme. Asi za hodinu jsem ho odvezla do přístavu, kde měl ještě dost času, ale říkal, že má docela hodně práce, tak že můžu v klidu odjet. Možná bych bývala ještě zůstala, protože jsem si na něj speciálně udělala čas, ale měla jsem pocit, že už bude raději sám se svým notebookem.

A pak jsem si uvědomila, že je skvělé mít tyhle relikvie, které člověk může jednou za čas vyhrabat, ale je asi zbytečné je neustále oprašovat, protože už jsou součástí minulosti. A já vím, že kdybych potřebovala nějakou pomoc, William mi vždycky pomůže, stejně jako já jemu (i když on tu moji asi nikdy potřebovat nebude). A tak svoji relikvii ukládám zase na čas do skříně a jdu se ze života radovat s lidmi, jejichž přátelství zatím nepozbylo svého lesku.