Občas si říkám, kam se poděla moje bezstarostnost, humor, vlídnost? Děje se něco, co si nedovedu dost dobře vysvětlit.

Dcerka je v pubertě a nechodí už půl roku do školy kvůli karanténě, takže doma sedí neustále u počítače a telefonu a ztratila jakékoliv zájmy. Dříve skládala písničky, zpívala, hrála na piano a klarinet, dnes prostě s mobilem v ruce někde polehává, vstává ve dvanáct a chodí spát po půlnoci, když ji napomenu, že už mobilu bylo dost, přesedne si k počítači a dívá se na romantické seriály pro puberťáky. Koupat se nechodí, protože ve městě ji to nebaví a taky by ji mohl někdo ze spolužáků vidět v plavkách, nebo ještě hůř – v plavkách a doprovodu mámy. Trapas jako hrom. Nedávno začala randit s kamarádem svého bráchy, kterému můj muž přezdává „čípek“, protože měři ve svých sedmnácti letech asi 150cm. Kluk moc nechodí do školy (i když zrovna není covid), bydlí s tátou v maringotce, pěstuje trávu a je to takové divoké dítě ulice, ale dcera tvrdí, že je strašně hodný, miluje prý jazz jako ona a baví ho dívat se s ní na západy slunce…

Synek v adolescentním věku – v lednu mu bude dvacet, se vrátil v květnu domů ze studií v cizině. Kvůli covidu se zavřely univerzity a jeho přepadl stesk po domově, protože sice směl chodit ven, ale rodina, u které bydlí, ho prosila, ať se s nikým nestýká, protože otec je vážně nemocný. A tak trávil čas hlavně sám nebo občas se svojí hostitelskou rodinou, ale začal z toho být po dvou měsících tak nešťastný, že mě prosil, abych ho nějak dostala domů.

No jo, sladký domov, kdo by ho nechtěl? Zvláště u nás doma. Zdá se, že se zde zalíbilo nejen Janisovi, ale i jeho početné supině kamarádů a kamarádek, kteří a které se u nás střídali jak na běžícím páse, neustálůe jsem potkávala někoho v kuchyni či v koupelně, z Janisova pokoje se linul dým z cigaret (a dalších blíže neurčených tabákových výrobků) a v kuchyni se smažila vajíčka se slaninou a  mačkaly se i o půlnoci pomeranče na džusy s takovou vervou, že můj muž jen denně chodil a tahal kila a kila nákupů. Když jsem jednou o půlnoci potkala dvě dívenky, které jsem předtím nikdy neviděla, na chodbě, usoudila jsem, že je na čase tomu všemu učinit přítrž.

A tak jsme si (tedy já, abych to upřesnila) nastavili pravidla, že k nám kamarádi mohou jen dva najednou, že musí do půlnoci vypadnout, kuchyň (vedle níž máme ložnici, takže nás půlnoční vaření ruší) se zavírá ve 22.00 a kamarád Pavlos, který studuje klarinet ve Finsku a bydlí poměrně daleko od města, u nás celé léto skutečně bydlet nebude, ale může zde dvakrát týdně přespat. Samozřejmě pravidla se nastavují proto, aby se porušovala. Pak si naštěstí Janis našel děvče, se kterým byl skoro pořád, a až na konci léta jsme se náhodou dozvěděli, že je mnohem mladší, než nám tvrdil.

Do toho bývá moje léto nesmírně hektické. Zdá se, že jsem pořád doma, v moři nebo někde vysedávám na kafíčkách, což opravdu je jedna stránka pohledu. Ale mezitím dostávám denně třeba padesát vzkazů na facebooku, z nichž většina není o mé práci, tedy zařizování dovolené, ale o tom, jestli bych poradila, kam se na Korfu vypravit, jak si zařídit povinný QR kód, co dělat, když nedošel, jestli bych přijala pozvání na kafe nebo večeři, jestli je lepší pláž ta či ona a zda bych mohla říct, jak se řecky jmenuje tohle, nebo zase naopak dostávám fotografie různých nápisů s prosbou o překlad. Občas se mi někdo svěří, že se zamiloval do Řeka a co si o tom myslím, spousta lidí zase denně píše, že se zde chtějí usadit, a jak moc je těžké si sehnat dobrou práci, když neznají žádný jazyk. Do toho mi jezdí spousta návštěv, a tak máme doma pořád veselo. Kromě toho na kávu chodím občas se svými klienty, ale není už v mých silách chodit na kávu s každým, kdo mě o to požádá, protože bych nestíhala dělat cokoliv jiného.

Do toho řeším potíže starší generace, Adonis je sice zatím stále fit, ale občas to s ním není jednoduché (ale s kým je, že…), protože se letos kvůli nedostatku práce trochu nudí a neustále kupuje jakési přístroje do domácnosti, které už nemá kam dávat, takže je umisťuje tam, kde ho zrovna napadne (třeba mixér a odšťavnňovač jsem našla ve svém šatníku), potom ale zapomene, kam co dal, takže neustále něco hledá.

Pak mám strach o svoji starou maminku, která je fyzicky čiperná, ale také zapomene vše, co se zapomenout dá. Prostě stáří. Ještě že ji mám teď na pár dní u sebe, protože kdoví, kdy se budeme zase moci potkat. Letos jsem svoji návštěvu Prahy musela odpískat, abych tam neuvízla na celou zimu.

A já si říkám, že když má žena děti před třicítkou, tak vlastně čelí ve svém středním věku nejen pubertálním dětem, ale také starým rodičům a nadcházejícímu přechodu, a to mi tedy od přírody přijde tak trochu nefér…