Martin

 

O mém kamarádovi Martínkovi už jsem se asi zmiňoval, ale zdá se mi, že jste pořád ještě nepochopili, čím je tak výjimečný.

 

Tak já vám to řeknu. Když měli v páté třídě psát ve škole sloh a někoho popsat, Martínek se rozhodl pro svého tátu:

 

„Jmenuje se ML a rád žije ve velkém stylu. Má tři syny a dvě dcery. Jistě si říkáte, jak je to možné,  ale odpověď je jednoduchá. Žijeme v Čechách a tam je možné všechno!  Já jsem poslední a zatím se zdá, že jako jediný úspěšně absolvuji studium.

Ale zpátky k popisu: táta je menší zaoblené postavy a jeho kdysi černými vlasy a vousy prostupuje šeď. Má velké ruce, ale poslední dobou je ne a ne přiložit k dílu. Je docela chytrý, i když zprávy nesleduje. Ve svém pohodlném křesle zpravidla se skleničkou Tarapacy usne a vzbudit ho je neuvěřitelně těžké. Vstává brzy, aby se stihl nasnídat. Všechna jeho jídla mají jedno společné, člověku by trvalo strašně dlouho je spořádat ( v řádu dní).

Občas se divím, že je Čech a ne Arab, vystřídal totiž tři manželky a má dobře našlápnuto na čtvrtou.

Pravděpodobně nejdůležitější věci v jeho životě jsou:

Hodně peněz, pohodlné auto, do kterého se vejde, svatby (a potom rozvody), jídlo a dobré pití (zejména alkoholické).

Co se týče životního stylu, je na tom katastrofálně. Váží 120kg a dodržuje tzv. dělenou dietu. To znamená, že si nedá jahody se šlehačkou, ale jahody samotné a po deseti minutách si dá šlehačku (v hojném množství).

Má železnou kyčli a v budoucnosti bude mít asi druhou do páru. To je asi vše.“

 

Tak tohle byla jeho slohovka snad v jedenácti letech. Jeho babička mu nechtěla dovolit, aby ji odevzdal, ale on si dupnul, že měli udělat věrný popis a on prostě chce udělat popis táty.

 

Martínek má průšvihy ve škole

 

Martin je prostě neskutečné číslo. Jeho maminka ho přihlásila už kdysi dávno do nějakého počítačového kroužku a on už brzy vysvětloval učiteli, jak to všechno vlastně funguje. V počítačích je tak dobrý, že dokáže fakt věci, že člověk jenom zírá.

 

No, ale to je taky Martínkův problém, protože se pouští do dost nebezpečných akcí. Třeba loni se naboural do školního systému a díval se s kamarádem do internetové třídní knihy. Na to by se nepřišlo, nebýt toho, že si o tom psali s kamarádem přes školní mailovou adresu. Takže Martin měl průšvih jako hrom a k tomu třídní důtku.

 

Letos zase si s kamarádem hráli doma na počítači a vyrobili takovou počítačovou animaci, kam dali fotku učitelky, kterou mají ve škole na informatiku, a ta fotka se po kouskách trhala a ty kousky odlétávaly pryč, až z učitelky nic nezbylo.

 

O tomhle si s tím kamarádem pak povídali ve škole, ale slyšel je spolužák, syn té učitelky, který to doma hned při obědě nahlásil. Takže začal kolotoč výslechů a Martin s kamarádem měli strašný průšvih a dostali oba ředitelskou důtku.

 

Nedávno se zase s tím synem té učitelky poprali, protože Martin mu něco nakreslil křidou na ruku a kluk se naštval a vyrazil mu zub. A tak dostali ředitelskou důtku oba.

 

Já Martina fakt obdivuju a vždycky, když mám průšvih, si říkám, že to není nic proti jeho průšvihům. Jenže on si za ně ani tolik sám nemůže. Vždycky se to na něj nějak nalepí. On hlavně vůbec neumí lhát, takže prostě nelže. Ale je pravda, že já sice lžu, ale nějak zvlášť dobře to taky neumím. Hned vám teda povím svoji poslední příhodu.

 

Další průšvih

 

I když jsem nikdy nějak zvlášť netoužil mít něco, co ostatní děti, přece jen jsem se cítil bez dotykového telefonu trochu jako outsider. Máma mi sice říkala, ať si do školy beru takový prastarý telefon, Nokii, ale to jsem odmítnul, protože to by se mi asi všichni vysmáli.

 

Tak jsem se rozhodl, že si prostě telefon sám koupím. Ale měl jsem strach to říct doma. Šel jsem do jednoho obchodu tady v Kerkyře, kde měli slevy, protože obchod se měl zavírat, a koupil si tam dotykový Samsung za osmdesát eur. To je pro mě hodně drahé, ale já jsem ty peníze měl, protože si už dlouho šetřím na novou flétnu.

 

Účet i krabičku jsem vyhodil, aby na to nikdo nepřišel, a konečně jsem se mohl zařadit mezi spolužáky, kteří si ráno v autobuse všichni hrají s těmahle telefonama. Akorát jsem se tím pádem přestal v autobuse učit, takže jsem se začal dost zhoršovat ve škole.

 

Jednou jsem si takle doma tajně s tím telefonem hrál a do pokoje nečekaně přišla máma. Viděla, že se tam něco děje a ptala se, co schovávám. Telefon mi našla, a když se ptala, kde jsem ho vzal, řekl jsem jí, že jsem si ho na víkend půjčil od Spyrose, což je můj dobrý kamarád.

 

Takže pro jednou mi to prošlo a říkal jsem si, že si musím dát příště větší pozor. Kvůli tomu jsem si nevzal telefon ani na vánoční prázdniny do Turecka.

Jenže za pár měsíců jsem si zase nedával pozor a hrál si na posteli a nestačil telefon schovat, když máma přišla. Vzala ho a ptala se znova, kde jsem ho vzal. Tak jsem se rozhodl jí říct pravdu, že jsem si ho koupil. Jenže tím máma byla tak zaskočená, že mi to vůbec nevěřila. Pořád si myslela, že jsem ho buď někde ukradl nebo že jsem ho koupil kradený, dokonce volala Spyrosovi, aby si to ověřila. Pak, místo toho, aby byla ráda, že jsem fakt nelhal, mi dala trest ten z nejhorších: řekla, že mi celý měsíc nebude platit hodiny flétny u mojí učitelky Riy. A že když jsem tak bohatý, že si můžu kupovat tak drahé telefony, mám si ty hodiny platit sám, nebo tam prostě celý mesíc nebudu chodit. A protože jedna hodina stojí jako třetina telefonu, rozhodl jsem se, že to teda měsíc vydržím, ale bylo mi to pekelně líto.

 

Přitom uznejte, že by měla být máma spíš ráda. Stejně chtěla, abych měl telefon, aby mi mohla zavolat, když bude potřeba, a ještě k tomu ho nemusela platit, tak nevím, na co si stěžuje.

 

Se školou to ale začalo jít prudce dolů. Vlastně ani nevím proč. Tím telefonem to určitě nebude. I když je fakt, že tomu učení moc nedám, protože mě to nebaví. Jediné, co mě baví, je právě flétna, na kterou vydržím hrát klidně pět hodin denně. Každý den chodím do té naší hudebky a tam hraju, kromě toho tam chodí taky pěkných pár sympatických holek.

 

Naneštěstí se máma šla přeptat do školy, jak jsem na tom. Při první návštěvě potkala učitele hudební teorie a učitelku slohu. Ti mě oba děsně chválili a já jsem byl šťastný, že nezastihla nikoho jiného. Jenže ona si dala tu práci a vydala se tam znovu, a když se bavila s dalšíma učitelema, už to pro mě moc dobře nevycházelo. K tomu všemu jsme psali testy a já jsem dostal fakt dost špatné známky. I když jsme to docela uměl, zrovna jsem ke své smůle dostal úplně pitomé otázky. A pak třeba zeměpis – tam mi učitelka strhla pět bodů za to, že jsem místo pěti největších moří vyjmenoval pět oceánů… Já jsem si to nějak spletl. Přitom moří znám fakt móře. Ale když jsem jí to pak říkal, řekla mi úča, že je pozdě, že to by mohl říct každý.

 

Docela jsem začal kašlat na všechno. Třeba ze starořečtiny jsem dostal sedmičku- což z dvaceti fakt neni moc. Něco jako česká čtyřka. Ale zase na druhou stranu, ať mi někdo laskavě vysvětlí, k čemu mi kdy bude starořečtina, když chci být flétnistou. To samé platí o dějepisu a matematice.

 

Máma pak už naštěstí našla jen učitele fyziky, který seděl na dvorku na sluníčku u stolku s dalšíma učitelema, kouřil a pil kafe. Tak za nima máma přišla a ptala se, jestli mě někdo učí a on se přihlásil. A pak mi máma jen vyprávěla, jak vypadala jejich konverzace:

„Vy máte Poseidona na fyziku? A jak mu to jde?

Učitel: „Poseidon je prima kluk…“

Máma: „Hm, já vím, ale jak mu jde fyzika?“

Učitel: „Dobrý, tuhle mi přinesl do školy kompas z jehly…“

Máma: „Mám trošku obavy, moc se neučí, pořád jenom hraje na flétnu.“

Učitel: „To je dobře, jen ať hraje…“ Pak si popotáhnul z cigarety a zamával mámě na rozloučenou. To jsem se musel fakt smát. Akorát jsem nepochopil, proč mi teda dal o Vánocích na vysvědčení jen čtrnáctku. Ale musím uznat, že se zachoval jako čestný chlap…

 

Pokračování snad příští středu. Agáta je tentokrát na školním výletě, takže dávám starý obrázek, snad něco nakreslí příště.