Čarování

Jak jsem vám tu vykládal, že už se nebojim psů, protože mě vlastně odčarovala ta maminčina kámoška Kaliopka, vzpomněl jsem si, že to nebylo poprvé, co na mě takové kouzlo zapůsobilo. Když jsem byl malý kluk, vyrostla mi na palci taková hnusná velká bradavice.

Máma pořád říkala, že ji musíme nechat vypálit, ale nějak se k tomu nemohla dostat, a tak bradavice rostla dál a dál. No a pak jsem jel do Čech a na chalupě byla moje teta, ta, co má ty kočky. A teta  Éja je vlastně taková čarodějka. Řekla mi, že zná kouzlo, jak se té bradavice zbavit. Obvázala mi tu bradavici třikrát modrou nití, pak mě za úplňku měsíce vzala v noci ven a té bradavici jsme splečně vynadali, že je zlá a hnusná, a že ji nechcem. Potom tu nitku zakopala na zahradě, třikrát jsme to místo obešli a pak šli spát. A představte si, že druhý den mi ta bradavice sama odpadla! Opravdu si nevymýšlím, to se fakt stalo. Dědeček byl trochu naštvaný, že Éja provádí nějakou černou magii. Já teda nevím, co to černá magie je, ale přijde mi docela fajn, že to klaplo a nemusí mi nikdo nic vypalovat, protože to by určitě bolelo a já bolest docela špatně snáším.

 

Nejhorší noční můra ale přišla letos v létě. Nevím, jak se to stalo, ale začal jsem mít pro změnu šílenou hrůzu z vos. A to je u nás na ostrově docela problém, protože v létě je tu vos fakt hodně. Dříve jsem je v tavernách zamačkával vidličkou a měl jsem z toho legraci a najednou prostě jen panika. Jeli jsme s mámou a babičkou a dědečkem na jednu hezkou pláž na západním pobřeží. Fakt se tam jede docela dlouho a pak se jde ještě kus pěšky. Máma si udělala čas, který v létě moc nemá, připravila nám prima piknik a vyrazili jsme. Jenže na té pláži bylo strašně vos a já jsem jen běhal a mával kolem sebe rukama jako šílenec, věděl jsem, že se chovám jako blázen, ale nemohl jsme si pomoct. Připadalo mi, jako kdyby na mě dělaly ty vosy nálety a začalo se mi zdát, že jsou to odporné flusance, které se na mě chtějí nalepit. Máma se mě snažila uklidnit, vysvětlovala mi, že mi nic neudělají, ale nic nepomáhalo. Věděl jsem, že bude průšvih, pokud se naštve a kvůli mě budeme muset všichni odjet. Fakt jsem nechtěl všem zkazit den na pláži, ale prostě to nešlo.

 

Pak máma dostala geniální nápad a řekla, že mi za každou vosu, která okolo mě proletí a já se po ní neoženu, dá deset centů. To mi přišlo jako zajímavá a férová nabídka, a tak jsem se začal soustředit na to, abych nemáchal rukama a místo těch flusanců si představoval ty deseticenty, které jsem počítal. Takhle jsem si za hodinu vydělal asi tři eura padesát a najednou už mě ty vosy přestaly tak znervózňovat. Jenže Artemis se rozbrečela, že ona si nic nevydělala a chtěla se taky začít bát vos, tak máma, aby měla pokoj, jí slíbila, že jí dá taky tři eura padesát, a pak už náš piknik neměl chybu.

 

Boty

 

Začaly slevy. Já teda nakupování oblečení a bot úplně nesnáším a většinu věcí stejně dědím, naštěstí. Jenže máma řekla, že moje zděděné boty po kamarádovi Alexovi jsou strašně zničené, a že už v nich dělám ostudu, a tak že půjdeme koupit nové boty. Já teda nevím, co se jí na těch mých botách nelíbí. Jsou akorát teď právě perfektně rozšlápnuté, nemusím si na ně dávat pozor, abych je neokopal, protože už jsou tak okopané, že to víc stejně ani nejde. Kromě toho, abych si je nemusel zavazovat každý den, mám tkaničky nastavené tak, abych do nich prostě mohl s pomocí lžíce na boty vklouznout a pak se z nich zas vyzout. Jedna špička na patu a bota letí v dál a stejně tak i druhá. A mně bylo hned jasné, že tohle všecko s novýma botama nebudu moct dělat. Máma bude chtít, abych nešoural nohama, zavazoval si tkaničky pořádně a ty boty si čistil. Takže chápete, že zrovna nějakou mega radost jsem z toho fakt neměl.

 

S Artemis to bylo jednoduché, ta si pořídila první botky, které měly růžovou barvu a byl klid. Jenže na mě nic pořádného neměli. Pak máma objevila jedny bílé Adidasky, tak jsem si je vyzkoušel, ta bílá teda úplně zářila, z toho jsem moc nadšený nebyl, ale zase měly suché zipy, to znamená, že si nemusím zavazovat tkaničky. Tak jsem kývnul na to, že je vezmem. Byly i za dobrou cenu, z čehož jsem měl radost, protože mi přijde jako blbost vyhazovat fůru peněz za boty.

 

Jenže jsem si pěkně naběhl. Mně totiž nedocvaklo, že ty boty mají růžovou podrážku a ty suché zipy mají taky vevnitř růžovou barvu, a na patě mají ten znak Adidas a ten je taky růžový. Vlastně mi teď dochází, že ty boty ležely v holčičí sekci. No, takže jsem dneska ráno naklusal do školy v zářících bílých botách a ani jsem ještě nevlezl do školy, začaly se mi smát všecky děti. Že mám holčicí boty, hahaha, dokonce i malí prvňáci, kteří mají před náma šesťákama dost respekt, se hihňali. To mě teda docela dostalo, hlavně, když se začal posmívat i můj dobrej kámoš Jorgos.

 

Mně by normálně bylo fuk, jestli ty boty mají něco růžovýho nebo žlutýho, já na tohle nekoukám, ale ty posměchy bych denně asi nevydržel. Naštěstí byl zrovna pátek. Přišel jsem teda dost otrávený ze školy a ptal se mámy, jestli si ta růžová místa můžu zabarvit nějakou fixou. Na to se ale moc netvářila, a tak už jsem byl rozhodnutý, že si ty boty vždycky ráno jako vezmu na sebe, ale před barákem si je přezuju za ty staré.  I když jsem nechtěl lhát. Já totiž občas dost lžu a nevím ani proč. Naštěstí mi máma ty boty vzala a nechala je přestříkat celé na černo, což byl úplně super nápad. Za prvé se mi nebude nikdo posmívat a za druhé na nich nebude vidět špína. Paráda!

 

Lži, které mají krátké nohy

 

Jak jsem říkal, že někdy trochu lžu, tak vlastně fakt nevím, proč to dělám. Žádné velké tresty mi nehrozí. I když máma mi občas pak zakáže sladkosti a to je pro mě prostě peklo.

 

Když jsem byl v první třídě, dávala mi máma svačinu, kterou jsem nechtěl. Chleba s marmeládou, fakt hnus. Tak se mě ptala, co chci, jenže já bych nejradši nějakou sušenku, ale to jsem jí neřekl. Šli jsme spolu do sámošky a ona mi řekla, ať si vyberu, co budu chtít jíst na svačinu. Tak jsem si vzal do košíku toastový chleba a plátkový sýr, jaký dávají u McDonalda do cheesburgerů. Já jinak sýr nesnáším.

 

Máma, celá nadšená, že budu mít pořádné jídlo, mi chystala každé ráno svačinky, jenže mě to asi na potřetí fakt přestalo chutnat. Jenže co teď? Sám jsem si to vybral…

No, a tak jsem si prostě ty svačiny bral do školy a ve škole je vždycky vyhodil do koše a někdo z kluků mi třeba dal trošku brambůrků nebo kus koblihy. Takhle to šlo pár týdnů. Jednou v pátek mi máma slíbila, že mě vezme na souvlaki. To je taková dobrota, kousky masa na špejli, a mně to hrozně chutná. Jenže nejdřív se podívala do mojí školní tašky a zjistila, že jsem nesnědl svačinu. Já jsem ji totiž zapomněl vyhodit.

 

„Poseidone, proč jsi nesnědl svačinu?“ začala mě vyslýchat, protože samozřejmě nic netušila. Bylo mi docela úzko, ale snažil jsem se rychle si něco vymyslet: „Já, já jsem na to zapomněl,“ koktal jsem. „Aha, tak to sněz a pak půjdem pro souvlaki,“ řekla na to. Kdyby věděla!! Jenže já jsem ten toast tak strašně nechtěl, dělalo se mi z toho úplně špatně od žaludku, jen když jsem na to pomyslel. Snažil jsem se vymyslet nějaký trik, jak tu situaci zvládnout, ale protože jsem byl ještě malý a blbý, nenapadlo mě nic lepšího, než jí říct, že si to sním v pondělí ve škole. Máma se na mě tázavě podívala a řekla: „Poseidone, ty chceš jíst v pondělí tři dny starý toast? Tak to ne, to ti nedovolím.“ Já jsem začal trošku natahovat a máma najednou řekla: „Doufám pevně, že tu svačinu nevyhazuješ…“ Mně se udělaly mžitky před očima, protože nechápu, jak ji mohlo něco takového napadnout. Podíval jsem se na ni co nejupřímnějšíma očima a řekl jí, že samozřejmě ne.

 

Pak jsem s největším odporem snědl půlku toastu a druhý máma hodila rybám a vzala mě na souvlaki. Ona je fakt fajn, ale o to víc mi bylo líto, že jsem jí lhal. Jenže jsem prostě nevěděl, jak z toho ven.

 

Byl pátek, venku nádherně svítilo sluníčko, já si dal souvlaki a pak jsme šli s Artemis na hřiště.

 

V pondělí jsem šel do školy normálně a dal si bacha, abych zase ten toast nezapomněl vyhodit. Protože jsem věděl, že teď to máma asi bude kontrolovat. Na další den jsme měli výlet se školou.

 

Výlety, kterým se tady říká ekdromí, spočívají v tom, že nás učitelka vezme na náměstí a tam si sedne s ostatníma učitelema do kavárny na kafe, všichni si zapálí  cigaretu a povídají si mezi sebou, zatímco my si běháme po plácku. Kluci, kteří mají s sebou peníze, si odbíhají kupovat něco do McDonalda nebo do kiosku. U nás na Korfu jsou kiosky strašně lákavé. Jsou to takové budky, kde mají úplně všecko. Super dobré žvýkačky, co dělají obrovské bubliny, spoustu sladkostí, čokolád, limonád a i nějaké hračky. Akorát v kiosku bývá všechno o dost dražší než v obchodě, ale to je klukům jedno.

 

Já s sebou žádné peníze nenosím, ale zato skoro na každém výletě peníze najdu. Protože už se třeba po hodině s klukama nudíme a nevíme, co máme venku dělat, já chodím po náměstí, hlavně kolem všech těch kaváren a nacházím na zemi centy. Jednou to je třeba jen jeden nebo dva, jindy zase třeba dvacet. Ten den jsem našel celkem asi padesát centů, takže jsem si koupil super dobrou melounovou žvýkačku v kiosku.

 

Když jsem tenkrát přišel ze školy domů a říkal, že jsme měli výlet místo školy, zeptala se maminka, kdy jsem si snědl svačinu. Ta zatracená svačina! Řekl jsem jí, že venku. To byla blbost. Samozřejmě se mě hned ptala, jak jsem si ji ven nesl, jestli v ruce, tak jsem řekl, že jsem si ji dal k Alexandrovi, který měl igelitku. Ale máma už prostě větřila, že je něco špatně.

 

„Poseidone,“ řekla mi strašně přísně a to už jsem věděl, že je zle: „Řekni mi pravdu, nebo zavolám Alexandrovi a zeptám se ho…“ To už jsem začal nabírat, ale ještě jsem to zkoušel: „Ne, mami, nevolej,“ snažil jsem se ji zradit od toho hloupého nápadu. „To telefonování přece stojí spoustu peněz…“ (Nic lepšího mě nenapadlo, já vím, myslete si o mně, že jsem blbej, ale berte v potaz, že mi bylo sedm.)

 

Máma na to, že to jí nevadí, že má spoustu volných jednotek v telefonu, a že teda zavolá, nebo jí mám teď hned říct pravdu. A to už jsem se fakt rozbrečel na celé kolo. Bylo mi to strašně líto. Samozřejmě nejvíc to, že se to provalilo, ale taky to, že jsem jí celou dobu lhal a že je teď ze mě zklamaná. A tak jsem jí to celé řekl a ona jenom koukala. Nejhorší ta tom bylo, že mě ani nepotrestala, jen byla strašně smutná, že jsem tak dlouho lhal. Nakonec mě vzala do supermarketu a koupila mi sušenky, které si teď beru do školy místo těch toastů. Ale žádnou velkou radost z toho fakt nemám. (I když to bych kecal, radost mám, ale pořád je mi trochu trapně.)

 

Těch lží je někdy fakt těžké se zbavit. Teď si pamatuju ještě na dvě další.Artemis dostala ke třetím narozeninám takový dětský počítač s Mickey Mousem. A ten počítač měl i myš na takovém káblíku. Artemis si jen mačkala tlačítka, ale stejně byla ještě moc malá na to, aby tomu rozuměla a uměla si s tím počítačem hrát. Tak jsem si s ním hrál hodně já. Jednou jsem vzal do ruky tu myš, která tam byla uvázaná napevno a zkoušel jsem ji utrhnout. Ale to nešlo. Tak mě napadlo, co by se stalo, kdybych ji ustřihnul. A tak jsem vzal nůžky a udělal šmik a myš byla najednou na zemi. Teď teprve mi došlo, co jsem udělal. A tak jsem nic neříkal a doufal, že se na to nepřijde.

 

Přišlo se na to docela brzy. Máma se strašně zlobila, protože ten počítač byl nový, ale já se snažil zatloukat. Nejdřív jsem tvrdil, že za to Artemis asi tahala, pak jsem přiznal, že jsme se o to prali a že asi já jsem tahal za tu myš a ona se urvala. Jenže moje máma není hloupá, takže to ze mě nakonec vytáhla. Tentokrát mi fakt dala na zadek. To mi přišlo docela nefér, protože Artemis si s tím počítačem stejně neuměla hrát.

 

A pak, co si pamatuju, jsem měl ještě jednou takovou příhodu. Dostal jsem takovou skládací židličku ke klavíru. A ta židlička má takové měkké sedátko potažené nějakou koženkou nebo co to je. A když se do toho zaboří prst, dá se to sedátko stlačit a je to celé hrozně elastické. Já jsem vzal jednou takhle nůž a zkoušel jsem, co to sedátko vydrží, jenže v té kožence se udělal zářez a začal z toho vylézat ten molitan. Tak jsem se strašně lekl a šel jsem rychle spát. Ležel jsem v posteli a předstíral spánek a doufal, že to nějak zaspím a zítra se z toho všeho probudím a to sedátko už nebude rozříznuté.

 

Jenže máma na to okamžitě přišla, rozsvítila mi v pokoji a naštvaně se ptala, kdo to udělal. Já jsem jí tvrdil, že jsem si tam položil příčnou flétnu a že se to asi roztrhlo o ni. Tak zase zhasla a já jsem si oddychnul, že to prošlo. Ale ono to neprošlo. Moje máma je horší než detektiv Štika, takže prostě tu díru pořád zkoumala, až přišla na to, že jsem to musel udělat nožem, a tak jsem se nakonec musel přiznat. A od té doby jsem si řekl, že už nebudu ani nic ničit, ani lhát, jenže se mi to holt občas trošku nedaří.

 

Obrázek kreslila Agáta Lžičařová