Jediný fakt dobrý dárek byl od mojí kmotry Eleni, která mi přinesla knížku a dala ještě pod polštář dvacet euro. Na to, jak šílené dárky mi dávala v minulosti se fakt vytáhla. Dříve mi dala třeba deset dárků z Jumba, což je tady takový obrovský obchod s převážně čínskými hračkami, které se rozbijou ještě před tím, než je člověk stačí vytáhnout z obalu. Tak tohle se jí vážně povedlo. No, a já ještě pořád čekám na tu slíbenou flétnu, která se asi zasekla někde na poště.

 

Tak jsem se rozhodl využít dárku od Fotise a udělat si ten pokus s tou sopkou. Moje máma byla jako obvykle na počítači, takže jsem ji nemusel ani moc přemlouvat, abych si ten pokus mohl udělat. Něco důležitýho zrovna řešila, takže mě ani moc neposlouchala a jen mi mimoděk všecko odkývala. Tak jsem šel pro jistotu na schody, abych doma nenadělal binec. Jenže jsem si nějak neuvědomil, že schody jsou dřevěné a ničím neošetřené. Žijeme totiž v asi stopadesát let starém baráku.

 

Artemis byla zvědavá, tak jsem ji hned zaúkoloval, aby mi dělala asistentku. Nasadil jsem si důležitě brýle proti výbuchu, které se skrývaly v krabici, a pak si četl návod. Bylo tam, že potřebuju sodu, citrón a ocet. Artemis šla teda žebrat do kuchyně a já zatím připravoval pokus. Vymačkal jsem do takové misky ve tvaru sopky červenou barvu z tuby a pak do toho dal tu sodu s octem a citrón a všecko začalo docela zajímavě bublat, akorát nic nebouchalo jako sopka, což bylo docela zklamání.

 

Taky jsem zjistil, že Fotis úplně nesmyslně vyhodil patnáct eur, protože soda s octem by bublala i bez sopky a bez barvy, hnedka jsem si to zkusil vedle. Takže klasický podvod na děti, spíš teda past na peníze rodičů.

 

Chvíli mě to docela mě  bavilo, i když brýle jsem si mohl rovnou sundat, protože žádný výbuch nehrozil, tak jsem si pohrál, ale pak přišla ta nudná část, kdy  jsem celý ten binec musel nějak sklidit. Pod tu misku jsem si sice dal noviny, ale jak to bublalo, docela hodně té červené barvy vyteklo na naše staré dřevěné schody. Měl jsem strach, že na to přijde táta, tak jsem se rozhodl celý pokus co nejdříve nechat zmizet z povrchu země. Šel jsem si do kuchyně pro igelitové tašky, kam bych to všecko nacpal, jenže jsem nějak neuvažoval, že by se ta červená barva mohla vylít…

 

No , a pak přišel ten průšvih. Jak jsem nesl tu misku nahoru po schodech, nějak jsem to nezvládnul a celé schody byly polité červenou barvou, že to vypadalo, jako bych na nich zavraždil několik býků. Docela jsem se leknul, ale snažil se zůstat úplně cool, aby na mě nikdo nic nepoznal. Rodina zrovna usedala k obědu, já jsem se omluvil, že ještě něco uklidím a přijdu. Zrovna jsme měli karbanátky, které mám tak rád, ale studené jsou prostě hnusné. Ale co se dalo dělat. Vzal jsem kartáč a drhl schody, ale podařilo se mi akorát tu červenou barvu rozpatlat úplně všude. Najednou vyskočil od stolu táta a já věděl, že je zle. Když viděl tu spoušť, začal na mě šíleně ječet, že jsem úplnej kretén, až jsem z něho měl docela hrůzu. Naštěstí mám docela dobrou mámu, která je sice dost přísná, ale když jde o to, že na mě někdo řve, okamžitě se mě zastává. Takže začala řvát na tátu, ať nevyvádí, že jsem to neudělal schválně, což měla teda pravdu, a ať mě nechá být, že se pokusí s tím něco udělat. Táta ale vzal hystericky kartáč a začal mydlinkama tu podlahu drhnout, takže schody byly celé promáčené a křičel, že tohle budou vídat denně ještě čtyři další generace. Máma zase řvala, že je magor a že už žádné další generace stejně neuvidí, protože je moc starej,  tak co ho to zajímá, a že si jedou budou naše pravnoučata říkat, že tohle udělal strejda Poseidon, když dělal pokusy, kdežto na něj budou jeho děti vzpomínat jenom jako na vzteklého dědka. No, nakonec jsem z toho měl docela srandu, i když jsem se tvářil, jak mě to děsně mrzí. Ale faktem je, že nemám moc rád, když se hádaj rodiče.

 

Máma pak převzala to uklízení do svých rukou, moc s tím nenadělala, ale táta to pak celé posypal na noc pilinama a ty se tak nějak rozestřely, že to druhý den už nebylo tak hrozné. Já jsem se ale rozhodl, že už mě oslav nebaví, že už radši budu slavit narozky jen s rodinou a s klukama budu pro jistotu chodit jenom ven.

 

Kluci

 

Jenže s tím chozením ven to není tak jedoduché, jak by si člověk představoval. Možná byste si mysleli, že když bydlíme na ostrově, že se s klukama pořád jen koupeme v moři a lezeme po palmách nebo olivovnících. Jenže ono je všecko tak trošku jinak. Tak za prvé, řecké maminky svoje děti ven moc nepouštějí, protože o ně mají strach, takže je doprovázejí do školy třeba ještě v páté třídě. To je jedna skupina.

 

Další kluci by ven třeba sami mohli, ale zase mají tolik kroužků a různých doučování, že prostě ven chodit nestíhají. Když přijdou ze školy, zhltnou oběd, běží na angličtinu, pak na karate, pak rychle domů udělat úkoly a večeře. O víkendech jezdí zase často na vesnici, kde mají babičku a dědečka nebo alespoň nějaký rodinný dům.

 

No, a pak jsou kluci, kteří by sice ven mohli, žádné kroužky nemají, ale také nemají žádné zájmy. Ti zase jen většinu času sedí u počítače a ven se jim vůbec nechce. A to je hrozná škoda.

 

Já bych hrozně chtěl mít nějakého kamaráda, nebo klidně i víc, se kterýma bych jezdil na kole, chodil po městě a objevoval zákoutí našich korfských uliček. Něco jako Rychlé Šípy ve Stínadlech, pokud to znáte. Jestli ne, tak fakt doporučuju, je to nejlepší komiks všech dob.

 

A přitom právě naše malé městečko, Kerkyra, je na tohle objevování úplně super. Je tu spousta zákoutí, schodišť, rozpadlých kostelů a tajemných míst, kam by se dalo chodit, ale kluci prostě nemají zájem. Já bych si třeba s někým rád zahrál šachy, hrál badminton, ping pong, chodil na chůdách nebo jezdil na kolečkových bruslích, ale fakt nikde nikdo.

 

Taky bych si dost rád založil kapelu. Ale taky jsem zatím nikoho nenašel. A tak chodím hrát každou neděli do anglikánského kostela, já hraju na příčnou flétnu a doprovázím tak Roba, což je jeden Angličan, úplně parádní pianista.

 

Dospělí jsou vlastně někdy docela fajn. Třeba tenhle Rob je fakt frajer, jak hraje na piano a bere mě úplně jako parťáka. Nebo třeba kluci, kteří nás tady na Korfu tři léta hlídali. Kuba a Matěj. Ti byli taky skvělí, s těma byla fakt zábava. Matěj hrál šachy, naučil mě nejrůznější triky a postupy, taky hrál skvěle na housle a na piano, škoda, že jsem tenkrát hrál jen na piano a ne na flétnu. A Kuba, ten mě zas učil malovat a hrát fotbal. A chovali se taky, jako bych byl velkej.

 

Super je taky ten mámin kámoš ze Švýýcarska Hansl. Kromě vlaštovek mě naučil míchat a mastit karty, přivezl mi skvělou, strašně zábavnou hru, a dal mi úplně nádherný vojenský švýcarský nůž. Tam byla spousta různých nástrojů a nožů, ale já jsem ho bohužel jednou ztratil na pláži, když jsem si tam vyráběl píšťalku a pak ho tam asi nechal ležet. To mě strašně mrzí. S tímhle Hanslem si povídáme anglicky, já sice nějak moc extra neumím, ale to nevadí, on vlastně taky ne.

 

Jenže všichni tihle lidi jsou daleko, takže mi nejsou moc k ničemu. A tak jsem rád, že mám svoji ségru, protože ta je momentálně můj nejlepší parťák. Je pro každou legraci a já ji mám rád, i když občas začne ječet a máma se hned ptá, co jsem jí udělal, i když často naopak ona něco dělá mně, tak jí to holt musím trošku vrátit. I když je fakt, že někdy si začnu a provokuju, ale to děláme oba dva.

 

Kočičky, pejsci a jiná haveť

 

Nikdy jsem zvířata nijak zvlášť nemiloval. Ostatní kamarádi toužili po psech a křečcích, ale mně to bylo celkem jedno. Až jsem jednoho dne dostal dva prima křečíky. Vlastně jsem je zdědil po jednom rozmazleném klukovi Theosovi, který se o ně vůbec nestaral. A tak se moje máma dohodla s jeho mámou, že si je vezmeme. Theos si asi půl roku vůbec nevšimnul, že už je nemá. Dostali jsme je v malé klícce, že mi jich bylo vážně líto. A tak jsme šli, koupili jim pořádnou klec a já jsem je začal mít rád. Dalo se s nima hrát, lezli mi po rukou a nikam nezdrhali. Byli takoví vděční, že se o ně někdo stará. A pak jsem odjel na letní prázdniny k babičce a dědečkovi do Čech. Když jsem se vrátil, křečíci nebyli. Máma mi říkala, že zemřeli na zástavu srdce, a že mi koupí nové. Bylo mi jich fakt líto, ale zase jsem si říkal, že je lepší, že umřeli oba najednou, že jim aspoň nebude smutno. Až později jsem zjistil, že je táta omylem upekl na balkoně. To bylo totiž tak:

 

K našim přijela nějaká návštěva, jako je to u nás v létě dost časté. Naši ji ubytovali v pokoji pro hosty, kam ale na noc taky dávali křečíky, protože ti vždycky v noci začali strašně řádit na svém kolotoči a dělali děsný vyrvál. A tak táta, aby křečíci nerušili tu návštěvu, místo, aby jim sundal ten kolotoč, dal je i s klecí na balkon a tam je zapomněl. Na druhý den přišla máma z práce a ptala se, kde jsou, protože je nemohla najít. A táta celý zděšený běžel na balkon a tam našel, v asi stostupňovém vedru, dva malé tvorečky na zádech, jak dýchají z posledního. A pak oba zemřeli na zástavu srdce.

 

Mně to nikdo neřekl, ale zaslechl jsem, jak to naši vyprávějí někomu anglicky a já už anglicky rozumím fakt skoro všechno.

 

Mezitím jsem ale dostal nové křečíky. Takové dvě úplně miniaturní stvoření. Normální křečky totiž v tom obchodě neměli. A tak jsme je strčili doma do klece a pak se začaly dít věci. Nejen, že se s nima nedalo hrát, protože pořád zdrhali a  rozkousali, co se dalo, ale ještě fakt docela dost bolestivě hryzali. Brzy jsem o ně přestal mít zájem, protože mi přišlo, že jsou vyloženě zlí, asi se nám chtěli pomstít za ty své předchůdce, kdoví.  A i když máma koupila dvě samičky, tihle křečíci se najednou začali množit jak na běžícím páse. Jednou jsem přišel domů ze školy a zjistil jsem, že tam jsou nějaké malilinkaté růžové potvůrky, vypadalo to jak nějací červi. Trošku jsem se toho lekl, tak jsme nechal svoji malou ségru, ať to probádá. Artemis totiž vezme do ruky jakékoliv červy a brouky a vůbec s tím nemá problém. Což je super, protože já se kolikrát s klukama vsázím, že něco vezme, nějakého odporného červa, oni mi to nevěří, ale ona ho opravdu vezme, a já pak skasíruju spoustu peněz.

 

Takže Artemis vzala ty červíky do ruky a my jsme zjistili, že to jsou fakt křeččí mimina! Tak jsme je tam dali rychle zpátky a pozorovali, jak sajou mlíčko od své maminky a vlastně to začalo být konečně docela zábavné. Až do té chvíle, než z červíků vyrostly malinké chlupaté kuličky. Jednoho dne jsme totiž přišli a z malých kuliček zbylo pár chloupků a něco málo kůžiček. Nejdřív jsme nechápali, co to má znamenat, ale pak nám došlo, že vlastní rodiče sežrali svoje vlastní děti, což mně osobně teda připadá jako vrchol hnusu! A když potom umřel jejich táta a mezitím máma porodila další mrňata a začala se množit se svýma vlastníma dětma, z čehož pak vždycky většinu slupla k večeři, začal jsem křečíky úplně nenávidět.

 

Dva jsme dali jedné Rusce, která má takovou strašlivě rozmazlenou naparáděnou holčičku Natašku. Je to děsnej spratek, u nás vždycky rozbije všecky hračky a taky pořád žaluje. Tím, že jsme jí dali dva křečíky, jsem se pomstil i Natašce i křečkům. Pak nám zbyli další tři. Dva jsme vypustili do přírody- říkal jsem si, že takhle mají alespoň nějakou mizivou šanci na přežití, dokud je nesní kočka nebo nesezobne pták, což mi ale připadá furt méně kruté, než když jednoho zblajznou rodiče. A toho posledního jsme dali kamarádce, která mu koupila obrovskou klec s bazénem a klouzajdou a hýčkala si ho jako v bavlnce a tvrdila, že si křečík hraje s jejich kočkou a psem!! Já jsem teda měl rozhodně na nějakou dobu úplnej odpor ke zvířatům. Pak do toho přišla ještě ta historka se psy.

 

U nás v městečku Kerkyra žije spousta potulných psů. Celkem nic nedělají, jen se občas dávají do smeček a sem tam někoho kousnou. Loni to byl americký turista, který pak odjížděl celý v obvazech, předtím zase pes naší kamarády, který musel k doktorovi na spoustu operací poté, co ho napadl nějaký obrpes.

 

Já jsem takhle zase jednou šel z hodiny piána, už byla docela tma, a najednou proti mně šel obrovský pes. Zůstal jsem stát a s hrůzou čekal, co se bude dít, a ten pes najednou na mě skočil, tlapama se mi opřel o ramena a já jen stál a slzy mi tekly proudem, nebyl jsem schopný nic udělat, jen jsem doufal, že tahle hrůza brzy skončí. Ten pes mi sice nakonec nic neudělal, ale já jsem od té doby začal mít úplnou paniku. Takže najednou můj celý život začal být peklo. Nemohl jsem jít vynést odpadky, protože jsem mohl potkat psa, na piáno jsem občas musel třeba dvoukilometrovou oklikou, fakticky děs.

 

Až pak máma, když viděla, jak se strašně bojím, mě vzala k jedné své kamarádce. Jmenuje se Kali. Ta se zabývá různýma věcma mezi nebem a zemí. Ta si mě vzala do své kanceláře a vysvětlovala mi, že mě ten pes vidí v nějaké barvě, která ho dráždí, když se ho bojím. Ale když se ho bát nebudu, uvidí mě v nějaké přirozené barvě a pak mu to bude jedno, že tam jsem. A abych si vždycky představil, že jsem ve skleněné kouli a ten pes na mě nemůže. A pak mi dala nějaké kapičky a já se od té doby psů fakt nebojím. Ale že bych je nějak strašně miloval, se říct nedá.

 

Zato jsem začal děsně milovat kočky. V létě, když jsme byli se ségrou u babičky v Čechách, jsem se dost skamarádil s kočkama mojí tety. A od té doby jsem kočky začal úplně nekontrolovaně zbožnňovat. Když moje máma odjela na podzim do Prahy a nechala tu mě a Artemis jen s tátou, chodili jsme za třemi koťátky do přístavu, kde kotví naše plachetnice. Ta koťata byla tak strašně roztomilá, že jsme si je brali i domů na návštěvu a táta nám dokonce dovolil je vzít i na odpolední plavbu. Dal jsem jim jména Kočí, Koč a Čí a chodil jsem je skoro denně krmit. Miloval jsem hlavně Koč, protože byla malinká a zrzavá a dalo se s ní hodiny krásně hrát. Jenže jednoho dne Koč a Čí zmizely a zůstala jen Kočí. Strašně mě to mrzelo a brečel jsem celej den. Prostě, i když normálně nebrečím, nemohl jsem se vůbec ovládnout a bulil jsem jako nějakej malej smrad.

 

Za dva dny nato zmizela i Kočí. To už bylo fakt moc, takže jsem zase začal nabírat, máma ze mě byla na prášky, ale jak jsme odcházeli z toho přístavu, kde ty kočičky byly, museli jsme přejít takový most. A pod tím mostem je místo, kde protéká kus moře, vypadá to jako nějaká řeka, a jsou tam takové poslepované budky majitelů malých loděk, mají to tam jako kůlny. A tam dole jsem uviděl velkou kachnu. Chtěl jsem se tam jít podívat a když jsme sešli se schodů až dolů, zjistil jsem, že tam žije snad třicet koček. Od malých koťátek po velké macaté kocoury, černé, šedivé, zrzavé i mourovaté. A tak ta moje lítost byla hned o něco menší, i když takovou kočičku jako byla Koč už nikdy v životě neseženu, to dá rozum…

 

Obrázek nakreslila Agáta Lžičařová