Chci být flétnistou

 

Od té doby, co jsme vyhrál, mě flétna baví ještě víc, než dřív. Moje učitelka Sofie, to je krásná holka s dlouhýma vlasama, měla z mé výhry hroznou radost a já jsem měl zase radost, že se na mě tak krásně smála.

Jeden den jsem musel pořád dělat něco doma, a ani jsem pořádně nehrál. Máma se mě pak ptala, proč jsem smutný a já jsem se rozbrečel (fakt mi to bylo najednou hrozně líto) a říkal jí, že jsem ten den neměl moc možnost hrát na flétnu, a že bych si přál víc soukromých hodin. Protože s tou Liou jsem měl jen jednu hodinu a ona pak odjela, takže další budu mít až za měsíc.

 

Máma se na mě podívala dost podezřívavě a ptala se, jestli se chci stát flétnistou. Tak jsem jí říkal, že jo. Dřív totiž jsem se toužil stát zubařem nebo opravářem kol, ale teď už vím, že chci být – slavným flétnistou.

 

Sice mi máma řikala, že si to nedovedu dobře představit, co to znamená. Že prý budu jedním z dvě stě lidí v orchestru (v lepším případě) a budu hrát pořád dokola to samé, každý večer něco a že mě to přestane bavit. A že se tím asi ani pořádně neuživím, a že budu muset k tomu i učit malé haranty, kteří nemají hudební sluch. Ale mně to nevadí. Já jsem se jí ptal, jestli nechce, abych se stal flétnistou, protože mi přišlo, že mě od toho chce odradit, ale ona říká, že chce, abych byl šťastný, a že teda mám dělat, co mě bude bavit. A mě baví flétna.

 

Kromě toho, kdo říká, že budu jedním z kdovíkolika. Já chci být sólistou a celý orchestr pak bude hrát za mnou.

 

Tady na Korfu jsem jednou viděl koncert jednoho mladého kluka, který hrál úplně nádherně na flétnu. Jmenuje se Othonas a dříve chodil do naší filharmonie a dokonce i na můj hudební gympl. Ten pak dostal nějaké stipendium, nebo jak se tomu říká, když může člověk studovat zadarmo, někde v Londýně a stal se jedním z nejlepších hráčů v Řecku. Tak já bych chtěl taky studovat v Londýně.

 

Probíral jsem to s mámou, ale ta tvrdila, že by to stálo asi čtvrt milionu eur tam jít na pět let studovat, a že abych mohl studovat zadarmo, musel bych se strašně dobře učit. Ale já nechápu, k čemu potřebuju matiku, když chci studovat flétnu. A kromě toho se prý Othonas taky neučil nijak extra dobře.

 

Němčina

 

Když jsem byl malý, strašně moc jsem se chtěl naučit německy, protože máma má spoustu kamarádů ve Švýcarsku, kteří k nám jezdí na návštěvu, a já bych se s nima rád domluvil, a později třba k nim jel, abych se ten jazyk pořádně naučil.

 

Jenže jsme se v páte třídě, dostali jsme učitelku němčiny, která s náma pořád hrála Bingo. To je taková hra s číslama. Nejdřiv to bylo docela zábavné, ale už asi po páté hodině Binga jsem se začal nebetyčně nudit, protože jsme pořád opakovali čísla od jedné do desítky. A tak jsem si radši povídal s Johnem, což bylo o dost zábavnější.

 

Jenže ta učitelka se na mě strašně naštvala a řekla, že zavolá mé i Johnově mámě. K mé smůle ale zavolala jen mojí, protože Johnova neumí moc řecky a moje učitelka asi neumí anglicky.

 

Moje máma na mě byla dost naštvaná, ale já jsem jí vysvětloval, že za to fakt nemůžu, že se tam nudím. Tak máma šla druhý den do školy, ale řekla mi, že nejdřív musím za tou svojí učitelkou zajít a omluvit se, aby měla trošku lepší podmínky pro vyjednávání.

 

To jsem taky udělal, takže učitelka byla docela překvapená. A pak za ní šla teda máma, která chtěla zjistit, jestli naše učitelka vůbec německy umí. Tak jí říkala, že umí líp německy než řecky, a jestli se tak můžou bavit. A učitelka byla celá nadšená a řekla, že jo. A prý fakt německy uměla parádně, asi se tam narodila nebo tam vyrůstala.

 

Všecko dobře dopadlo, ale já jsem se v hodině nudil dál, akorát už jsem byl radši zticha.

 

V nové škole jsme pro změnu až skoro do konce roku neměli učitelku němčiny, a když konečně přišla, dělala s náma… hádejte co.. Bingo!

 

Jenže jak nám pořád ve škole říkal hlavně náš šílený učitel angličtiny, ale i ostatní, jak jsou Němci špatní a jak Řeky okrádají a vydírají, získal jsem najednou k němčině i Německu docela špatný vztah. Takže teď na gymplu jsem na to začal kašlat (stejně nás učitelka nic moc nenaučí). Pak, když přijel můj strejda z Německa a moje dvě sestřenice, vůbec jsem se nima nechtěl bavit německy a když mi strejda nabízel, že tam můžu jet na prázdniny, řekl jsem mu německy, že nechci. Ich will nicht…

.

 

Nevím, jestli už jsem se tu zmiňoval o svém kamarádovi Martinovi. To je neskutečně chytrý kluk, kterého hrozně obdivuju. Bydlí sice v Čechách, ale jezdí sem se svojí maminkou za náma každý rok, a tak se rok od roku víc a víc kamarádíme. Dřive jsme se občas pohádali, ale teď už jen minimálně.

 

V létě, když nás naše mamky vzaly k moři, jsme se vsázeli, že si vždycky jeden vymyslí otázku a druhý na ni musí odpovědět. A když odpoví špatně, musí skočit do moře. Jenže já mám docela nevýhodu, že Martínek ví skoro všecko, protože je to chodící encyklopedie.

 

Takže většinou jsem musel do vody skočit já, ale ani on nevěděl zase některé věci, které jsem věděl já. Takže to byla docela zábava, hlavně bylo hrozné horko, takže jsme do vody stejně skákat chtěli. Jenže pak se mě Martin zeptal, jak vznikl svět,a já mu řekl, že ho stvořil Bůh,a on se začal rozčilovat, že musím skočit do moře, protože svět vznikl velkým třeskem. A tak jsme se chvíli dohadovali, on se hrozně urazil, ale pak nás rozsoudily mámy, které řekly, že to nikdo neví, a že je to otázka toho, čemu kdo věří, a taky, co ho ve škole učí. Nás učí ve škole, i mě doma máma, že svět stvořil Bůh, což mi přijde zhruba stejně pravděpodobné, jako že vznikl úplnou náhodou nějakým velkým třeskem. Tak to Martin uznal a už jsme byli zase kámoši.

 

Obrázek kreslila Agáta Lžičařová