Mám tak strašně přetíženou mysl, že se nemůžu na nic pořádnýho soustředit. V práci dělám chyby, tuhle jsem lidem napsala špatný časy schůzek, takže přišli jindy než já a byli na mě naštvaný, že někde čekali. Jakákoliv administrativa mi trvá třikrát dýl než normálně. Hrůza.

Tak místo práce si nahrávám muziku do mp3. Tu jsem si totiž nedávno zakoupila, abych mohla chodit na dlouhý procházky kolem moře a samotnou mě to nebaví, tak mi bude společnost dělat aspoň hudba.

Nahrávám si Ellu Fitzgerald, Every time we say goodby a brečím u toho. To byla totiž oblíbená písnička Éji. Já jsem ségru strašně obdivovala a jako malá (a nejen) k ní fakt vzhlížela. Převzala jsem od ní veškerej repertoár, kterej poslouchala. U týhle písničky jsme spolu asi před třiceti lety brečely a ona mi říkala, že chce, aby jí to jednou hráli na pohřbu. Nevěděla tenkrát, že to přijde dřív, než by čekala a že to na jejím pohřbu bude zpívat její šestnáctiletá dcera.

Tý jsem to řekla já, že si to přála. Zvláštní, že jsem si to celej život pamatovala. Písnička dohrála a mě tečou slzy a nahrávám si další doják Do I love you. To si fakt pusťe a rozbrečíte se taky.

Pořád na ni myslim a říkám si, co se stalo. Z mobilu jsme vymazala její číslo, abych nebyla v pokušení jí zavolat.

Když jsme spolu byly na podzim na semináři o samouzdravování, řekl Clemens Kuby, kterej seminář vedl: „Chce se z vás ještě dnes někdo uzdravit?“ Éjina ruka letěla nahoru jako zběsilá. Clemens se rozhlídnul okolo a říkal: „Už nikdo jinej? A proč jste všichni tady?“

A pak se jí začal přes překladatele ptát, co se stalo. Éja byla docela slušně nadopovaná ezoterikou, takže už její zpově´d byla asi podvědomě připravená tak, aby na to charismatickej přednášející slyšel.

Měla pocit, že když se narodila, tak hustě sněžilo, ona vylezla na svět a říkala si: „A sakra, já se narodila jako holka, to je teda průser…“ Začala vyprávět, že si možná tatínek přál kluka, ale styděl se to říct, protože by to bylo rouhání. Pamatovala si starý křivdy z dětství. Jak ji maminka stříhala na kluka, protože to bylo praktičtější. Jak se jí ve škole posmívali a jeden kluk ji nakopnul do zadku tak, že ji to pak strašně bolelo. To mu nemohlaa celej život zapomenout. Jak jí tělocvikář řekl, ať zvedne tu svoji tlustou prdel a přeskočí nějakou mez, když jeli na výlet. Jak vedle ní v autobuse nechtěl nikdo sedět.

Z úplně neznámejch důvodů si vytvořila strašnej komplex. Že není hezká a že o ni stojej jen totální lůzři, o který nestála ona. A ti, o který by stála zas ona, měli úplně jiný holky a jí si ani nevšimli, protože mezi těma sexy holkama vypadala jako šedá myš.

Vzpomínala, jak jí asi před dvaceti pěti lety zklamal její kluk, kterej se později stal jejím manželem. Koupila si totiž nový šaty a oblíkla si je na sebe v očekávání, jak jí za ně pochválí. Jenže on se na ni kouknul bez zájmu a řekl: „A tohle se ti líbí? Hmmm“ Tak si to zase zklamaně svlíkla. Pak přišla naše prostřední ségra Mája, kolem který se chlapi vždycky motali jako vosy kolem medu. Chtěla si vyzkoušet ty šaty a tak si je oblíkla a Éji kluk řekl: „No, tak konečně vidím, jak jsou ty šaty hezký…“

Normální člověk by se naštval a řekl, že je to neomalenej vůl, některý holky by se s nim asi rozešly, ale ona si ho vzala a celej život tohle v sobě držela jako křivdu. Měla pocit, že je jen náhradou za něco, co její muž nesehnal. Přitom to tak možná vůbec nebylo. Možná byla ona sama svým největším nepřítelem.

Celej sál je tiše poslouchal a ani nedutal. Éja si utírala slzy, jak se v ní bouřily emoce. Já jsem ji držela za její nateklou ruku a brečela taky.

O přestávce za ní chodili různý cizí lidi a říkali jí, že je nesmírně krásná a že má úplně andělskej obličej.

Ona byla strašně unavená, tak si šla sednout do haly na pohovku. Měla nějaký svý makrobiotický jídlo a posílala mě na oběd, že si potřebuje odpočinout. Já jsem šla na oběd s Clemensem a jeho překladatelem a pořadatelem. Clemens mi říkal, že je Éja úžasná a že když bude chtít, uzdraví se. Já jsem mu vyprávěla, že má jít na scan a tam že se uvidí, ale že měla jet se mnou na Korfu a to tímhle padá. Podíval se na mě a říkal: „Tak ať s tebou jede na Korfu, proč ne?“ „Všechny metastáze ať nechá tady a vrátí se jako zdravá…“ V tu chvíli jsem tomu věřila.

Domů jsme se vracely tramvají, protože jsme nesehnaly taxíka. Byla to její poslední cesta tramvají. Povídaly jsme si a ona řekla, že jí občas napadaj takový myšlenky, že když umře, spoustě lidem to pěkně nandá…

Říkala jsem jí, že Clemens je přesvědčenej, že má na Korfu odjet. Nevím, jestli mi chtěla udělat radost, ale řekla, že pokud uvidí, že jí to fakt trošku mizí, že pojede, i když by těžko přečkala cestu autobusem do Německa, odkud jsme měly letět. Pak mi řekla, že jestli půjde na chemoterapii, ví, že ji to zabije, že to cítí…