Florencie

Cesta vlakem je překvapivě příjemná. Z nádraží ve Florencii jdeme pěšky asi 20 minut. Je zataženo a jemně poprchává. Davy lidí se tlačí jedním i druhým směrem, ale zase se zdá, že jde hlavně o místní lidi, jinou řeč než italštinu moc neslyšíme. Je dva dny před Vánoci, a i když nám Adonis tvrdil, že všechny města vypadají jako Boloňa, protože všemi kdysi projížděl, Forencie je úplně jiná.

Uložíme si věci v apartmánu a jdeme hledat nějaké místo na oběd. Ale klasika, všechny hospůdky jsou beznadějně obsazené. Procházím okolo velké tržnice, kde je i jídelní hala, o které jsme hodně slyšeli. Najdeme stánek s těstovinami a čekáme, až nám do papírových talířků připraví zruční kuchaři, na které je radost pohledět, předražené nevelké porce jídla, které si sníme dřevěnými příbory na jedno použití.

Pak otevřeme deštníky a procházíme se centrem. Má nádherné majestátní budovy. Všichni někam spěchají. Sem a tam a zase zpátky. Dojdeme až k řece Arno a pozorujeme olověnou oblohu, která rozzlobeně shlíží na nádherné město, starý most a překrásné stavby, které musejí za slunečného počasí být ještě mohem úchvatnější.

Po chvilce přemlouvání i Adonis souhlasí s naším holčičím návrhem, že bychom si měli sednout někam na víno, protože co venku v dešti.

Míša vyhledala nějakou terasu, kam se nutně musíme stavit na další drink, protože je odtud krásný výhled. Jdeme do obchodního domu na Náměstí republiky, vyjedeme až nahoru, a zatímco Adonis kupuje zase nějaké nezbytnosti, my zkoumáme, kam si sedneme, hlavně někam pod slunečník/deštník a k přenosnému ohřívači. Než ale Adonis dorazí, přijde tak nesmírně protivná číšnice, která nám nechce utřít židličky od deště a nechce nám ani dovolit, abychom si sedli k malému stolku u teplometu, protože jsme čtyři, i přesto, že tam nikdo jiný není, tak se rozhodneme odejít.

Naštěstí za starým mostem nacházíme sklepní vinárnu s malým obchůdkem nahoře, kde se prodávají sýry a šunky. Za pultem stojí obtloustlý mužík s růžolícími tvářemi. Jmenuje se Pepé a vede nás dolů do sklepa, kde jsme úplně sami. Pustí nám nějakou italskou muziku, otevře lahev vína a na chvilku odběhne a vrací se se sýrovými tyčinkami. Objednáváme si něco malého na zobání. Pepé zmizí a přichází za půl hodiny s obrovským dřevěným prknem plným sýrů a salámů a šunčiček a oliv, takže jen vyděšeně zíráme, kdo tohle všechno kdy sní (a taky kolik tohle může stát..). Jenže my si s Míšou náladu zkazit nedáme, a s Adonisem mám takovou nevyřčenou a nepsanou dohodu, že kamkoliv jedeme, platím všechno já, protože nesnáším takové to  lamentování nad cenami. V tomhle jsem mnohem větší Řekyně než Adonis.

Po příjemném posezení vyrážíme znovu do deště a míjíme školu vaření těstovin. Chvilku pozorujeme studenty za výkladem, jak vyrábějí těsto, a já si udělám fotku a mám takový nápad, který si ale schovám na později.

Doma se bavíme, co budeme podnikat druhý den. Ofélie má seznam toho, co by chtěla vidět, mezi tím je známá galerie Uffizi, kam se v sezoně dostanete pouze tak, že si objednáte vstupenky na týdny dopředu, takže já trošku doufám, že se tam nedostaneme, protože mě galerie většinou moc nebaví. Ale zakažte teenagerovi, aby šel do galerie!

A tak se rozhodneme jít do galerie, a já vysvěluji Adonisovi, že s námi chodit nemusí. Ať si chodí po svých obchodech a pak se někde sejdeme, jenže 25 let společného žiota na něm zanechalo stopy stockholmského syndromu, takže svoboda ho vážně netěší a galerie ho nebaví (nehledě na cenu…).

Co teď? A pak dostaneme s Míšou spásný nápad! Odložíme si Adonise na kurzu vaření! Nebyla jsem při každém našem dýchánku svědkem toho, jak by strašně chtěl na kurz vaření/baristy/truhlářství či jiného povolání v Itálii/itálii/Jeruzalémě (nebo kde se naučil Ježíš tesařině?). Ano! Kolikrát jsme se o tom bavili a já mu říkala, že mu k sedmdesátinám dám jako dárek týdenní nebo měsíční kurz někde a on to odmítal s tím, že beze mě by nikde nebyl sám šťasten? (ach…. samozřejmě mi to trošku lichotí, ale na druhou stranu trošku obtěžuje…).

„Hele, můj drahý Adonisi! Mám nápad! Zítra místo galerie Uffizi půjdeš na  tříhodinový kurz výroby těstovin!“ Hlásila jsem mu nadšeně. Adonis si už posté ten den četl zprávy na capital.gr na svém mobilu a zavrčel něco v tom smyslu, že to je blbost. Tak jsem využila příležitosti, kdy odpočívá a dívá se na mobil, a začala mu posílat nadšené recenze a videa. Mezitím jsme si s Míšou doma dávaly skleničku vína a plánovaly, co všechno bychom mohly mezitím dělat, ale moc nadějně jsem tuhle misi neviděla.

Po chvíli se z vedlejšího pokoje ozvalo: „Tak jo…“  „Jak jako jo? Že chceš jít na kurz přípravy těstovin?“ Nevěřila jsem svým vlastním uším. „Jo,“ zazněla suchá odpověď a pak už se z pokoje ozvalo jen pravidelné hlasité oddechování.

„Jé, super, zaparkujeme tatínka u těstovin a budeme si chodit na drinky a do galerií!“ Radovala se Ofélie. A tak se chytnul termín „zaparkovat tatínka“ a hned jsme se s Ofélií smály, že jsou dvě možnosti: budˇnám po hodině zavolá, že je to blbost a tady se nic nenaučí, nebo pak další, že se začne předvádět a přivede učitele nebo učitelku do rozpaků a naučí ji, jak se dělá pořádné těsto, a nakonec tam s nimi všemi zůstane a bude pít víno.

Dopoledne vyrážíme opět do deště. Ofélie si načetla na googlu, že je kdesi v centru takové okénko, které se otevře, zazvoní se na zvoneček a může si tam objednat drink. Musí! Protože to říkají všichni influenceři. Takže, i když se chabě bráníme, nakonec všichni pochodujeme k okénku, kde si moje nezletilá dcera dává aperol, aby měla fotku na památku. Já jí ho odmítám zaplatit, protože s tím zásadně nesouhlasím, ale Míša mi podrývá autoritu a dává aperol Ofélii jako dárek k Vánocům, čímž si od ní vyslouží poděkování, že je to nejlepší dárek, který kdy v životě dostala.

Spolknu hořkost mateřského ega (tahle celá cesta mě bude stát majlant, ale to Ofélie zřejmě jako dárek k Vánocům nebere. Příště jí prostě objednám aperol a budeme všichni spokojeni!) a jsem šťastná, že má Ofélie Míšu ráda (i když tedy Míšo, přátelství a obdiv by si člověk neměl kupovat, dívám se na ni trochu vyčítavě, ale Míša se směje).

Adonise vyšleme s předstihem na vaření a my jdeme do slavné galerie, kde není žádná fronta a dokonce tam Oflélii jako nezletilou pustí zdarma, Míša se zase dostane dovnitř na mezinárodní kartičku průvodců, takže platím jen já, ale s potěšením zjišťuji, že zimní ceny jsou poloviční. Tak fajn.

Já vím, že nejsem moc kulturní, ale já už jsem v životě viděla tolik soch, galerií, obrazů a chrámů, že mi přijdou nakonec všechny stejné. Ale snažím se sdílet Oféliino nadšení a říkám si, kolik teenagerů by dobrovolně šlo do galerie. Ale asi má tak trochu moje geny, protože ona i my s Míšou to vydržíme hodinu a pak jdeme na blízkou terasu jednoho hotelu. Zrovna přestalo pršet, není ani moc zima, na terase je jen číšník, který nám zdvořile utírá židličky, ať si můžeme sednout ven a mít výhled na řeku. A tam si ke spokojenosti všech dáváme každá sklenku vína a pár pistácií a pak už běžíme na objednaný oběd v nedaleké osterii.

Je přímo v samotném centru, za rohem od známého náměstí, jehož jméno jsem už zapomněla. Krásná, útulná, narvaná především Italy. Každá si vybíráme svoje jídlo (já klasicky ravioli nebo torteloni s riccotou a špenátem) a je to skvělé. Pravda ale je, že i když se ostreia nezdála moc drahá,porce jsou tam minimální, že dostávám jen tři kusy ravioli, to znamená, že jeden kousek plněné minitaštičky tak dosahuje ceny 4,5 eura. Ale žijeme jen jednou a Adonis u toho naštěstí není. Ten si právě vaří své vlastní jídlo, které si i sní…

Když se do hodiny neozval, začala jsem doufat ve druhou verzi mé teorie, že se s ostatními spřátelil. A taky že jo. Přesně v 16.00, kdy měl kurz končit, mi volal a trochu ovíněným hlasem říkal, ať přijdeme hned za ním, že tam se spolustudenty a učitelkou sedí a popíjejí víno.

Ofélie se šla podívat ještě na sochu Davida do parku a my s Míšou jsme byly stejně za rohem, takže jsme vkročily do místnosti, kde seděl jeden mladý pár z Mexika a pak učitelka Bruna a Adonis, který se smál a naparoval a vyprávěl, že dnes všechny naučil, jak se dělají pořádné těstoviny. Takže Bruna uvařila omáčku a pak si všichni krásně pošmakovali a teď už tady hodinu popíjejí víno.

Docela rychle jsme s Míšou po našich pár skleničkách před obědem a u oběda zapadly do lehce ovíněné party. Bruna se zdála být spokojená, i přesto, že měla tentokrát jen tři žáky  a další kurz byl pro nedostatek účastníků zrušen, a tak nám nalévala další víno a Adonis se nakonec rozhodl, že by chtěl dřevěný nástroj se strunami, kterému se říká kytara, který Bruna prodávala. Prý na výrobu linguini, a nepomohl ani argument, že si přece zrovna objednal elektrický stroj na těstoviny, který na něj čeká doma, ani to, že se to prostě do našich zavazadel už nevejde. A tak jsme přibalili ještě „kytaru“ a pak se rozloučili s účastníky vaření a taky s naším pobytem ve Florencii.

…pokračování příště.

zde video z Florencie:

(2) Život mimo Korfu – Florencie předvánoční 2022 – YouTube