Jsem v Čechách. Mám to tady fakt ráda. Takhle v říjnu mám většinou celkem kliku na počasí, doufám, že to teď nezakřiknu. Přiletěli jsme s našima, který u nás byli tři tejdny na dovolený, z Korfu, a já hned vpadla do svého klasickýho víru hospodských koleček.

Když jsem první večer přišla v lehce podroušeným stavu domů, asi tak kolem půlnoci, měla jsem na noční lampičce nalepenej vzkaz od maminky: Sonjičko, v lednici máš pivo.

To mě tak strašně dojalo, že jsem si sedla a začaly mi týct slzy. Prostě moje čtyřiasedmdesátiletá maminka si myslí, že by mi po příchodu z hospody udělalo v noci radost pivo, tak jdou s tatínkem do supermarketu a nakoupěj pár Plzní a daj mi je do lednice. Roztomilý.

Další den přijeli moji kámoši ze Švýcarska. Peter a Hansl se svojí korejskou manželkou Kim. Přijeli starým VW busem, se kterým předtím Peter se svojí holkou cestovali rok po Evropě. Měla jsem hroznou radost, že je vidim, protože to jsou fakt víc, než kámoši. Jsou to moji bráchové.

Rozhodli jsme se, že pojedem společně k nám na chalupu k Sečský přehradě. To je skvělý místo k setkávání, protože se tam vejde fůra lidí. Naši řekli, že pojedou s náma, na což by většina kámošů asi protáhla obličej, ale kluci se zaradovali, protože je po těch letech fakt dobře znaj a maj je rádi.

Když už jsme byli všichni připravený k odjezdu, Peter si do svého busu dal obraz, kterej máma chtěla odvézt na chalupu, ale nevešel se k nám do auta. Dal ho tam a zabouchl dveře a …. Zjistil, že nechal klíčky v autě a auto je zamčený…

Docela rychle jsme sehnali zámečníka, kterej přijel, zlodějskou technikou auto bez poškození odemknul a stejně zlodějskou technikou Petra skásnul o dva tisíce korun za pět minut práce. No, nevadí, hlavně, že to celkem dobře dopadlo.

Na chalupě bylo krásně. Táta zatopil v kamnech, my ostatní jsme se šli projít okolo přehrady, ve který se odráželo zapadající slunce. Pak jsme si vařili špagety. Kluci jsou skvělí, protože se nebojej žádný práce, prostě jeden jde nasekat dříví a zatopí v krbu a druhej vaří a umejvá nádobí.

Pak se u nás objevil brácha mýho táty, můj osmasedmdesátiletej strejda a jeho nejlepší kámoš, kterýmu je o půlku míň, než jemu. A každej přinesl flašku vína, tak jsme tam jedli, pili a povídali si, my, relativně mladý a oni, naši a strejda, relativně starý, okolo jednoho krbu.

Můj strejda nám vyprávěl, že je poprvé v životě opravdu šťastnej. Hledal totiž ženskou, protože ho tížila samota a napsal si inzerát: Muž z Železných hor touží po ženě. Přišlo mu asi sto odpovědí s erotickejma nabídkama. Divil se tomu, ale v jeho skoro osmdesáti letech tenhle typ vztahu asi nehledal. A tak inzerát změnil na: Muž z Železných hor sní o ženě. A přišlo mu jen pár odpovědí a první z nich byla Pavlínka, které říká Poupátko. Je o čtrnáct let mladší než on a zamilovala se do něj i přesto, že jí nemá absolutně co nabídnout kromě svého výjimečnýho šarmu.

A já jsem zase prožívala ty chvíle nezměrnýho štěstí u rodinnýho krbu. Ten pocit, že celej svět je fakt úplně v pořádku.