„Fíha…,“ pomyslela jsem si… a asi jsem nebyla sama. Clemens Bóžovi vysvětloval, že pokud nebude v tuto chvíli myslet sám na sebe, neuzdraví se. Snažil se mu ukázat, že honba za tituly je vlastně jeho diagnoza. Jeho tělo řeklo, že už dál nemůže a nechce. Proč ho neposlouchá? Kam se žene a proč? Komu chce co dokázat? Rodičům? Ženě? Sobě? Proč si nekoupí akvárko a nepozoruje rybičky, tak, jak to chtěl dělat v dětství?

Éja chtěla polední přestávku strávit sama na gauči v předsálí a posílala mě ven, ať se jdu někam najíst. Když jsem vycházela z budovy, potkala jsem Clemense i s jeho překladatelem. Začali jsme se bavit a oni mi řekli, ať jdu na oběd s nimi do nedaleké restaurace. Pozvání jsem přijala ráda. Byli mi sympatičtí a byla jsem zvědavá. Při obědě jsem se bavili o Bóžovi a taky o Éji. Clemens byl přesvědčen o tom, že se mohou oba uzdravit. Říkala jsem mu, že Éja má metastázy a že už asi nemá moc naděje. Clemens mi tvrdil, že zná případy lidí, kteří se uzdravili i z takhle pokročilého stadia nemoci. Jak ráda bych tomu věřila, ale v skrytu duše jsem byla přece jen dost skeptická. Co bych na jejím místě dělala já? Šla bych na chemoterapii nebo nešla? Zaplašila jsem tyhle hrůzostrašné myšlenky a dojedla svůj řízek. Byl čas k odchodu…

V odpolední části semináře jsme měli udělat takové praktické cvičení. Do místnosti jsme rozestavěli libovolně páry židlí, vždy dvě naproti sobě. Pak jsme se procházeli a půlka z nás si měla sednout. Ta druhá půlka chodit a pak si náhodně k někomu přisednout. Ti sedící měli být pacienti nebo lidi s nějakým problémem, ti, co si přisedli pak měli být šamani. Pacienti měli šamanovi ve dvou a půl minutách říct, co je tíží a šamani jim pak v dalších dvou minutách měli dát nějakou radu. Nedá se to dost dobře popsat pár slovy, protože celé tohle cvičení souviselo s tím, co nám Clemens o šamanech povídal. Takže jen stručně a nepřesně: Clemens Kuby objel velký kus světa, aby se o šamanech a tomto fenoménu dozvěděl víc. Napsal o nich knihu a natočil film. Při svém bádání zjistil, že šamané jsou jen nástrojem k tomu, co umíme sami -nástrojem k uzdravení. A vlastně každý z nás byl měl být sám sobě vlastním šamanem, to ovšem vyžaduje velkou (sebe) důvěru.

Uváděl příklad jedné Němky, která byla nevyléčitelně nemocná. Ta slyšela o nějakém šamanovi v Amazonském pralese a rozhodla se za ním vypravit. Dva dny letěla letadly, pak čtrnáct hodin autobusem, pak šla dva dny pěšky pralesem, až našla vesnici, kde šaman bydlel. Ten tam ale zrovna nebyl, tak musela čekat týden, než přijel. Pak se před ním utvořila předlouhá fronta lidí, která ale dost rychle postupovala. Když se ta žena dostala na řadu, šaman se jí ani na nic nezeptal, jen se na ni podíval, dal jí pohlavek nebo něco takového, a řekl jí, že je zdravá. Ta žena tedy šla opět dva dny pralesem, čtrnáct hodin autobusem, dva dny letěla letadly zpět do Německa a když přijela, byla zdravá… O čem to svědčí? Clemens tvrdí, že kdyby sobě důvěřovala stejně, jako věřila tomu zázračnému šamanovi, nemusela nikam jezdit a výsledek by býval byl stejný.

Ale zpátky k praktickému cvičení. Bóža seděl na židli a když jsem šla okolo něj, zeptal se mě, zda bych byla jeho šamankou. Souhlasila jsem a sedla si naproti němu. Vyprávěl mi zase o sobě, ale po každé větě nezapomněl dodat, že ať si to nevykládám špatně, že svoji ženu vážně miluje. Že ji chtěl ve škole každý… Pak mi řekl, že občas uvažuje o tom, že až umře, bude to hrozně fajn, že si o tom načetl spoustu literatury a že i když dříve v nic nevěřil, teď čím dál tím víc věří v reinkarnaci a přemýšlí, čím bude v tom dalším životě. A tak jsem se ho zeptala, jestli by v příštím životě šel do manželství s tou samou ženou. Podíval se na mě úplně zděšeně a řekl mi, ať se nezlobím, že na to mi odpovídat nebude. Ujistila jsem ho, že mě to ani tak nezajímá, ale že si touhle odpovědí možná vlastně odpověděl sám. A taky mě napadlo, že člověk by neměl čekat na příští život, aby dělal to, co chce a žil, s kým chce, protože to je budoucnost dosti nejistá, ale měl by si to všecko zkusit zařídit už v životě tomto.

Na konci semináře jsme si s Bóžou vyměnili svoje emaily a rozloučili jsme se.