Z autobusového nádraží jdeme směrem k nějaké nákupní galerii, kde máme bydlet. Není úplně jasné, kde se nachází, ale najednou na mě nějaký Ital zavolá Pavlo a já si ve své nabubřelosti myslím, že je to nějaký můj fanoušek… Tak se otočím a zjistím, že je to majitel ubytování, který na nás čeká před barákem. Dává nám různé tipy, ukazuje byt a Adonis se předvádí se svojí italštinou a ptá se (coby turista, který se ubytovává v centru města), kde je poblíž nějaká levná, neturistická a skvělá restaurace…

Francesco se shovívavě usměje a řekne, že nám pošle výpis doporučení na whatsapp, což skutečně udělá, ale podle google reviews jsou to samé podřadné lokály. Adonis si tedy sám najde nějakou nedaleko, která prý, dle turistických hodnocení, je neturistická a autentická, mají tam skvělé jídlo a dobré ceny. Rodinná osteria. Co na tom, že mu Ofelie říká, že to nemá moc dobré hodnocení. Hesla jako domácí, rodinná a dobré ceny působí jako magnet.

Jdeme kolem nádraží, kde se zbavuji zbytku řízků, které jsme dostali od našich českých přátel na cestu (procestovaly celou balkánskou trasu na Korfu, až se dostaly s námi do Boloni) jedné bezdomovkyni, která má fakt radost. Adonis by je býval vyhodil, ale byly stále dobré.

Autentická taverna je v pofidérní čtvrti, kde kralují dva roztomilí staří (velmi) pánové. Jeden bere objednávky a roznáší jídlo, i když už dost nejistým krokem a třesoucíma se rukama, druhý už nezvládá ani to, tak jen stojí u pokladny a kasíruje peníze.

Dostáváme jídelní lístek. Rozhlížím se po malé restauraci, která je kýčovitě vyšperkována vánočními dekoracemi bez špetky vkusu a pocitu útulna. Beru do ruky lístek a nevidím nic, co by mohlo chutnat Ofélii  (proč pořád myslím na ni? Ať si pro pánajána něco vybere nebo nejí) a pak zkoumám, co bych si dala já. Asi ravioli se špenátem a ricotou. Adonis se holedbá, že jsme v Itálii a on to zná (přece zde 14 let studoval), takže je nutné si dát primo piatto a pak secondo piatto, protože tak se to v Itálii dělá. Mně je ale úplně fuk, jak se to v Itálii dělá, já si chci dát jen malou večeři a po celodenní cestě jít spát, a nezajímá mě, co si o mě neznámí dědečci pomyslí.

Když se konečně přikolébá číšník, Adonis mu vypráví (a je vidět, že se za nás trošku stydí, protože já si nedám secondo piatto a Ofélie se se nakonec možná nají potom v KFC na nádraží) trošku omluvně, že jsme cizinky a nevíme, co se sluší a patří.

Číšník už má svá nejlepší (a možná i skoro ta nejhorší) léta za sebou a je docela možné, že už ani neslyší nebo je mu to jedno, takže nereaguje. Adonis si tedy dává pici s ragú, já ty svoje ravioli (které pak jím každý den, protože to je jediná věc, která z lístku skoro nikdy nezklame) a Ofélie se nakonec nechá přemluvit k nějakým těstovinám se smetanovou omáčkou. Dáváme si lahev vína a Adonis si samozřejmě musí dát scondo, tak si vybere osobucco, ale na stole mu pak přistane tak malá porce, která by potřebovala mikroskop, že Adonis zhodnotí, že tohle je za 15 eur zlodějna a konečně si přestane hrát na Itala a nedá si ani zákusek. Zaplatíme a jdeme si dát drink na dobrou noc.

Na druhý den vyrážíme do města. Ofélie má nastudovaná místa, kam chce všude jít. Většinou jsou to takové ty turistické vychytávky, kde zřejmě v sezoně stojí fronty. Jako například okénko na ulici, které je ověšeno zámky lásky a když se otevře, uvidíte malý kanál, takový minináznak Benátek. Naštěstí před námi stojí jen dva Japonci a jedna Němka, každý si udělá video, fotku, selfie, aby měl co dávat na sociální sítě, a jde se dál.

Adonis se zastavuje na tržišti u muže, který prodává ručně vyráběné kožené pásky. Okamžitě se dá  s Giovannim, jak se nám představil, do řeči. Giovanni zde sedává zřejmě denně už dlouhá léta. Pochází původně z Neapole, ale v Boloni bydlí už přes čtyřicet let. Adonis vybírá pásek, ale až když ho upozorním, že je zelený, vyměňuje ho za hnědý, který mu musím ukázat. To, že je Adonis lehce barvoslepý, jsem věděla, ale že fakt nevidí rozdíl mezi zelenou a hnědou, mi nějak uniklo. Při placení se můj muž ptá, kam jít do nějaké dobré, levné a neturistické restaurace v centru města.

Giovanni nám řekne o dobré trattorii Valerio a od té doby už Adonis nechce nic jiného, než se tam stavit a podívat sem co je to zač. Má to být někde za rohem. Je ale teprve jedenáct dopoledne a restaurace tudíž ještě nejsou otevřené. Snažíme se ho s Ofélií marně od tohoto nápadu zrazovat, ale nakonec poslušně cupitáme za ním až k zavřené trattorii. Tak to bychom měli.

Ofílie se chce podívat na vysokou věž a já vlastně taky, ale Adonis chce chodit po trzích a knihkupectvích, i když ví, že máme každý jen příruční zavazadlo a už po cestě sem jsme měli trochu nadlimitní váhu. Je mi zcela jasné, že nakonec budeme někde kupovat další tašku a aerolinkám připlácet za zavazadlo.

Než vylezeme s Ofélií na věž, odkud je opravdu nádherný výhled na celé středověké město, Adonis už má koupený kahánek, radýlko na krájení ravioli a dvě kuchařské knihy… A taky povoskovanou nepromokavou bekovku, ve které vypadá jako 99 procent všech italských mužů nad 60 let.

Není žádné velké teplo, ale hodně místních lidí sedí venku v kavárnách, které většinou nemají žádné přitápění. Přemluvím Adonise, ať si jdeme sednout na víno do jednoho bistra a počkáme na naši kamarádku Míšu, která má za chvíli dorazit. Letí z Prahy do Pisy a do Boloni pak jede vlakem za námi.

Ofélie vyráží na prohlídku obchodů s oblečením a Adonis si nerad sedá k venkovnímu stolku před bistrem a zkoumá ceny, protož má za to, že sedíme v nejturističtějším podniku světa a on přece turista není! Když ale vidí okolo sebe pojídat a popíjet autentické Boloňany, trošku se zklidní a naleje si sklenku. Míša dorazí vzápětí.

Můj autentický Ital ale nějak pozapomněl na to, že se všechny restaurace a jídelny zavírají ve tři odpoledne a otevírají zase až večer. Vůbec jsem netušila, že tohle je italská specialita, možná, že jen regionální. Takže do trattorie dorazíme za deset minut tři, a to už je pozdě. Jenže my si vždycky nějak poradíme. A do Veleria se vypravíme další den, pro jistotu už s rezervací, protože jak posléze zjišťujeme, bez rezervace si v trattoricích ani neškertnete.

Ještě pořád můj muž trvá na primo a secondo piattu, kdežto my ostatní si prostě dáváme těstoviny a úplně nám to stačí. Adonis zažívá další zklamání z druhého jídla, a k mé radosti tímto jeho zatvrzelost končí. Příště už prostě jen primi piatti…

Boloňa je nostalgická, oranžovohnědá a krásná, taková vznešená. Skvělá jsou všudypřítomná podloubí, protože když prší, člověk prakticky nepotřebuje deštník. Jen co se ale setmí, v podloubích si roztáhnou své matrace desítky bezdomovců a ukládají se ke spánku. A lidé chodí okolo, jakoby nic, jsou na ně zvyklí. Nikdo je nevyhání, bezdomovci ani nikoho neobtěžují, obchody je na svém zápraží tolerují po zavíračce, pokud se ráno zase sbalí a vypadnou….

(pokračování příště)

zde videodokument z Boloni: (4) Život mimo Korfu – Bologna předvánoční 2022 – YouTube