Je asi celkem přirozené, že každý z nás má ze smrti strach. Odchod do neznáma je prostě strašidelný. A někdy ten odchod může být taky dlouhý a bolestivý.

Já jsem se od malička bála chvíle, kdy mi zemřou rodiče. Snažila jsem se na to nějak psychicky připravovat (a protože byli o dost starší než já, přišli mi staří už ve čtyřiceti nebo padesáti) a pořád jsem si představovala, jaké to bude a jak se s tím vyrovnám.

Nakonec ale zemřela nejdřív moje sestra a já jsem se musela naučit žít s tím, že už tu prostě není. Moc často jsme se nevídaly, protože jsme od sebe bydlely daleko, ale telefonovaly jsme spolu dlouhé hodiny několikrát týdně. I po pěti letech mám občas nutkání vytočit její číslo, ale pak si uvědomím, že na druhém konci už nikdo není.

Když můj tatínek před lety onemocněl Alzheimerovou a Parkinsonovou chorobou, dost jsem se děsila každého projevu těchto zákeřných nemocí a měla pocit, že horší už to být nemůže. Ještě že předem nevíme, jak o moc horší to naopak být může. Před rokem, kdy už opravdu nemohl být doma v péči maminky, se našlo jedno hezké místečko v soukromém domově pro seniory. Tatínek si tenkrát ještě uvědomoval, že se tam stěhuje, a i když to pro něj jistě nebylo jednoduché, řekl nám, že věří, že děláme to, co je pro něj nejlepší, a nikdy si ani slůvkem nepostěžoval.

Za ten poslední rok, vždy,  když jsem za rodiči byla na návštěvě, jsem si pokaždé říkala, že tohle už je zřejmě naposled, co mě ještě poznává, pokud ne naposled, co se vůbec vidíme. Ale pak přišlo zase příště a pak ještě další příště.  V červnu už tatínek nemohl téměř chodit, ztratil chuť k jídlu a přestal skoro úplně mluvit. Loučila jsem se s ním se slzami v očích, protože jsem předpokládala, že tentokrát už je to doopravdy naposled.

Přežil ale kkupodivu nejen ještě celé léto, ale dokonce i září, na jehož konci jsem se zase chystala do Prahy. Tak trošku, přiznávám, že velmi sobecky, jsem si ve skrytu duše přála, aby se mé další návštěvy nedožil. Měla jsem ohromný strach z toho, v jakém stavu ho najdu.

Ale on ještě žil. V pondělí ráno jsem za ním přišla a v posteli našla vyzáblou postavičku, která s mým tatínkem měla jen pramálo společného. Oči měl zavřené a těžce dýchal s otevřenou pusou. Jeho rysy byly úplně propadlé a jen jeho ruce ho částečně připomínaly. Opatrně jsem šla k němu, držela ho za ruku a mluvila na něj. Snažil se otevřít oči, ale nešlo to. Z očí mi tekly proudy slz, které mu máčely přikrývku.

„Tatínku, já jsem tady, přijela jsem se s tebou rozloučit…,“ vzlykala jsem nad jeho postelí. Tatínek jen dále ležel a těžce dýchal. Snažila jsem se mu dát napít z kojenecké lahve, ale nemohl už polykat, takže se po jedné kapce, která mu dopadla do úst, začal dusit a kašlat. Raději jsem namočila kousek čistého ručníku a přiložila mu ho na pusu. Začal sát jako malé miminko.

Druhý den se situace opakovala, jen tentokrát měl tatínek otevřené oči. Ale jako by se díval někam skrze mě. Opět jsem ho držela za ruku, zpívala mu, modlila se s ním a mluvila na něj. V jednu chvilku mi stisknul ruku a trošku se snažil usmát. V tu chvíli jsem byla šťastná, že mě možná poznal a že na mě počkal. Pak jsem zavolala mojí sestře Máje, že si myslím, že se tatínek už jejího nedělního příjezdu nedožije. A tak Mája sedla do auta a přijela ještě ten večer.

Ve středu jsme za ním šly obě. I Mája byla zhrozená tím, jak se proměnil za tu dobu, co ho neviděla. Tatínek měl v ruce kapačku a my se na sebe jen nechápavě podívaly. Proč ho nenechají umřít? Proč mu chtějí prodlužovat tenhle hrozný konec o pár hodin či dní? Zavolaly jsme sestru, které jsme vysvětlovaly, že chceme tatínka nechat zemřít. Sestra se bránila, že to není možné, ale pak přišla vrchní sestra, která nechala kapačku vyndat a řekla, že nám rozumí.

Plakaly jsme obě dvě. Pak jsme se rozhodly, že svoláme celou rodinu naší zemřelé sestry, tedy manžela a děti, aby se s dědečkem mohli všichni rozloučit. A pak přišli i partneři našich neteří a synek jedné z nich a dokonce i její tcháni, a jak jsme se tam postupně u tatínkova lože všichni scházeli, měli jsme radost, že se zase po dlouhé době vidíme, dokonce jsme se i zasmáli a vtipkovali, a když jsme byli konečně všichni, udělala Mája, která je farářka, krásnou pobožnost. Četli jsme některé  Žalmy a zpívali písně a modlili se.  Tatínek se díval směrem k nebi a jeho pohled se čím dál více kalil. Téměř na konci pobožnosti zavřel oči a už je neotevřel, a  v noci pak vydechnul naposledy.

Jely jsme s Májou pro uplakanou maminku a zavolaly mezitím panu faráři, od kterého jsme chtěly, aby udělal s tatínkem poslední rozloučení. Pan farář ochotně přijel k nm domů a tam jsme si povídali, vesele i smutně. Nabídnul nám, že zorganizuje většinu věcí, které se budou týkat rozloučení, včetně pohoštění, a vyprávěl nám, že když za tatínkem před nedávnem byl, zpíval mu nějaké křesťanské písně, ke kterým se tatínkem pouhým pohybem rtů snažil po pár slokách přidat. A když pan farář odcházel, řekl mu tatínek: „Chtěl bych ti ještě říct dvě věci…“ Ale ty pak už nedopověděl.

Napadlo mě, že mu chtěl říct: „Až zemřu, tak mě prosím pochovej,“ a ta druhá věc: „a udělejte nějaké dobré pohoštění…“ Společně jsme se zasmáli a odlehčili tím tak trochu napětí, které se zde dalo tušit.

Po schůzce s panem farářem jsme jeli i s naším malgašským švagrem a neteří do pohřební služby Pegas. Sice nám v domově seniorů řekli, že zrovna tahle tatínka odvezla, ale můžeme si klidně vybrat jinou, ale  my jsme neměli moc času na přemýšlení a googlování. A tak jsme vyrazili do jednoho ze strategických míst pohřebky, do rodinného domku těsně pod nemocnicí Motol.

Tam se odehrávala jakási tragikomedie v hlavní roli s divnou paní s tak dávno odbarvenými vlasy, že moje první myšlenky poté, co jsem ji spatřila, nebyly směrovány věcem posledním, nýbrž kartotékou pomyslných kadeřnických salónů. Nejdříve jsme několikrát zazvonili na zvonek u vrátek, ale z domácího telefonu se neozval ani bzučák ani žádný hlas, a tak jsme trpělivě ve zvonění pokračovali. To už ale vyběhla blonďato-černá paní se slovy: „Prosím vás, nezvoňte mi tady tak, já vás přece slyším, akorát jsem měla telefon…“ Pak nás usadila ke stolu a zeptala se, kdo bude objednavatel. Podívali jsme se na sebe a pak jsem se přihlásila, že třeba já.

Paní si vyžádala občanku a  ťukala umělými dlouhými nehty do klávesnice počítače moje údaje. Pak se začala ptát:

Paní: „Tak jak byste si to všechno představovali?“

Já nebo někdo z rodiny: „No, my bychom chtěli úplně nejjednodušší všechno, co se dá vůbec vymyslet…“

Paní (dívá se na nás dost skepticky. Starý pán ještě ani nevychladnul a jeho příbuzní už šetří na dědictví…):

Paní: „Chcete tatínka ještě naposledy vidět?“ (To by zahrnovalo oblečení, učesání, oholení, balzamování… toho chceme jeho i sebe ušetřit…)

My: „Ně, děkujeme, viděli jsme ho ještě včera živého…“

„Dobrá. Takže kremace s obřadem?“

Já (či někdo jiný): „Stačí jen kremace. Obřad máme zajištěný v kostele.“

Paní ťuká: „Takže bez obřadu. Takže chcete převézt rakev do kostela? A jakou tedy?“

Podává nám katalog naprosto otřesných rakví, černých, bílých, hnědých, vyřezávaných s ornamenty. Prostě děs a běs. Prohlíželi jsme si katalog dost bezradně, když tu mě napadlo se zeptat, zdali nemají i papírové rakve. O těch jsem totiž slyšela. Vypadají jako opravdové, jsou ekologické i ekonomické a tím pádem vlastně dokonalé.

Paní se na mě podívala skoro zle přes obroučky brýlí: „Nevím, v jakém vztahu jste k zemřelému, ale vidím, že se zajímáte o ekologii. Neměla byste však zapomínat také na úctu k nebožtíkovi… A papírové rakve jsou tu z hygienických důvodů zakázané…“

Já: „Já jsem dcera a víte, my se snažíme zkombinovat lásku k přírodě i úctu k zemřelým jak nejlépe to jde. ..“ Do toho se pak vložila moje neteř: „Taková škoda, pálit všechno tohle dřevo…“ Paní se nervózně usmívala a dále něco ťukala dlouhými nehty, zatímco já jsem se obrátila na svoji neteř a řekla jí: „Neboj, oni to asi stejně nepálí, ta rakev se dá určitě použít na vícekrát…“

Paní nehnula brvou a čekala, až si nějakou vybereme. Vybrali jsme tedy takovou, která nám přišla nejméně hnusná. A paní pak pokračovala:

„A jakou urnu si chcete vybrat?“ Pak se na mě podívala a řekla: „Máme tu i jednu ekologickou, která se uloží do země, tam se po čase rozpadne a na jejím místě pak vyroste lípa…“ To mi přišlo sice sympatické, ale tatínek chtěl být uložen v rodinném hrobě, tak jsem jen řekla, ať zaškrtne tu nejlevnější.

Paní: „A chcete i pohřební náležitosti?“ Podívali jsme se na sebe zmateně a ptáme se: „Co to je?“

Paní: „No, to je katafalk – stojan na rakev a dlouhé svíce…“ Mája odpověděla: „No tak katafalk asi jo, ale svíce tedy rozhodně ne, to by se nám tam tatínek v té rakvi hrůzou obracel…“ Na to  paní, teď už dost otráveně: „Ale platit to budete stejně, to patří prostě do balíčku pohřebních záležitostí…“ Cink… 2480kč za pohřební náležitosti naskočí na seznam položek.

Další dotaz: „A rakev si tedy chcete nést sami nebo chcete naše zřízence?“

Já (či někdo z nás): „Sami určitě ne, Tak zřízence.

Paní: „A dva nebo čtyři?“ My: „Stačí určitě dva…“ (cink… 644 kč zřízenci, 454kč použití stejnokroje, 736 kč převozní rakev, , 678 kč uložení do rakve, 396kč dezinfekce, 816kč čekací doba, 2294kč převoz zemřelého…)

Paní: „Jaké povolání vykonával zemřelý?“

My: „Farář…“ Paní se trošku zarazila. Asi jí pomalu došlo, že všecko bude trošku jinak, než se zdá. My si zatím se sestrou píšeme na mobilu zprávy, že paní je prostě příšerná a potichu se tomu smějeme.

Paní: „A co květiny, věnce na rakev?“

My: „Věnce rozhodně ne, stačila by jedna kytice“ (všem jsme řekli, ať nenosí kytky ani věnce, které jsou  stejně platné, jako mrtvému zimník, a ať raději přispějí na dobročinnou sbírku evangelické církve pro potřebné). Paní nám tedy podává katalog naprosto příšerných a předražených kytic.

Napsala jsem Máje přes mobil, že bych raději dva tisíce dala nějaké květinářce, než tady té babě za ty hnusné kytky. Mája souhlasí, a tak kytku odmítáme.

Paní se zatvářila značně rozladěně: „A v čem ho chcete uložit do rakve? Máte nějaký oblek?“

Zase jsme se na sebe podívali zmateně: „A v čem je teď?“

„V rubáši,“ odpověděla paní a my jsme se rozhodli, že v rubáši tatínek taky zůstane a Mája farářka zacitovala nějaký verš z Bible, že do Božího království se vchází v rubáši…

Paní pochopila, že nabízet nám další služby a zboží je vyloženě ztráta času, tak vytiskla celou objednávku, kterou mi dala podepsat, zkasírovala bez pár korun 27 000 a řekla, že do měsíce mi přijde dopis do vlastních rukou, kde bude úmrtní list a další dokumenty od matrikářky.

„Moment,“ vyděsila jsem se. „Já tu za 30 dnů už dávno nebudu, takže bych si to neměla jak vyzvednout, tak to raději napište tady na pána…,“ a ukázala na svého švagra.

Paní začala vypadat na omdlení. „Ale to bych musela celé předělat!“ Brání se, leč chabě. Vrhly jsme  na sebe s Májou pohledy jako sestry pomsty a lehce se usmály svorně řekly: „No, tak to předělejte…“

A tak se paní vzala občanku našeho švagra a s dost podezřívavým pohledem se zeptala, v jakém je on příbuzenském svazku k zemřelému: „zeť,“ odpověděl on a podal jí občanku a o paní se opět pokoušejí mdloby, když se snaží rozluštit jeho exotické jméno.

Paní: „Prosím vás, co je tohle? Kde je tady jméno a kde příjmení?“

Začíná (i když spíš pokračuje) mě dost štvát: „Tak to je přece občanka, kde je jasně napsáno, co je jméno a co příjmení, ne?“ Kontrovala jsem otázkou.

Paní se pak chytla jediného jména, které jí připadalo povědomé a vítězoslavně vykřikla: „Viktor! Já tam napíšu jenom Viktor!“ Teď jsem se zase ozvala já: „Nemůžete tam napsat jen Viktor, protože by mu to na poště nevydali…“ V tu chvíli se můj švagr zvedl a popošel k paní, která nevěděla, co se bude dít a tak instinktivně uhnula, švagr ji vytlačil mírně z jejího místa u počítače a naťukal během dvou vteřin do správné kolonky své veletěžké jméno se slovy: „Pusťte mě k tomu, já už jsem nedávno pohřbil ženu, tak vím, kam se to píše…“

Paní se ulehčeně začala smát, my ostatní taky, pak jí asi došlo, že nejsme žádné cynické zrůdy, ale že už máme něco odžito, tak že to prostě nebereme jako tragédii, a tak se s námi rozloučila, že je to dobře, že jsme taková radostná rodina, na což jí švagr odpověděl: „My netruchlíme, my jsme věřící a víme, kde náš drahý tatínek je a přejeme mu to…“ Na to už paní, co tak nutně potřebuje kadeřnici, neměla co říct a tiše nás doprovodila k vrátkům s nefunkčním mluvítkem.

Poslední rozloučení je nádherné, pokud se tak dá taková událost nazvat. Kostel U Martina ve zdi je zaplněn (všichni jsme si oddechli, protože jsme se báli, že se tam lidé nevejdou. Ale celá bohoslužba je přenášena na youtube, a tak si mnozí osobní účast mohli odpustit. DVB (děj se vůle Boží, psala jsem panu faráři, když jsme si navzájem přes sms své obavy sdělovali. A on mi odepsal: ano, DVB…) se opravdu stala.)

Do kostela přišlo mnoho známých, kamarádů i neznámých z blízka i z daleka. Valaši, věrní to celoživotní přátelé, vypravili celý autobus, aby se se svým milovaným panem farářem mohli rozloučit. Kázaní je krásné a důstojné, proslov mojí sestry dojemný a místy vtipný, varhaník a můj syn Daniel s příčnou flétnou hrají tak, že nezůstane jedno oko suché. A pak nastupujeme my, děti a vnoučata a zpíváme dědečkovi na poslední cestu jeho oblíbenou píseň, kterou otextoval jeho tatínek – V náručí Ježíšově.

A pak už zřízenci oblečení ve slíbeném stejnokroji odnášejí rakev do auta a my odcházíme na občerstvení, kam se za chvilku nahrnou všichni účastníci, a kde se při sklence vína a chlebíčkách vzpomíná na tohoto úžasného muže, jehož dcerou smím být a jsem na to patřičně hrdá. A já už neroním žádné slzy, protože si pamatuji na jeho slova, když zemřeli tři moji prarodiče během jednoho půlroku, když mi bylo dvanáct let: „Pájo, neplač. To máš jako s dopisem, který si přečteš a vyhodíš. Obálka jde do koše, ale to poselství, co v dopise bylo, ti zůstává. A tohle je stejné -to mrtvé tělo je jen jejich schránka, která odešla, ale ty je všechny budeš vždycky nosit ve svém srdci…“