V poslední době se zdá, že slušnost nabývá skoro neslušného významu. Možná až sprostého.„Slušnočeši“ je nová, byť ironická, přezdívka pro rasisty, „slušný“ kandidát na prezidenta je prý nudný. Nechci tady nijak pateticky moralizovat, jen bych vám chtěla povědět jeden příběh.
Můj tatínek, osmdesátiletý úžasný člověk, farář a intelektuál, je slušný v tom pravém slova smyslu. Je galantní, hodný, laskavý a přátelský, a do dob nedávných i velmi společenský. Jenže ho před pár lety dostihly dvě nemoci: Alzheimer a Parkinson. Srovnat se s nimi nebylo a není právě lehké ani pro něj, ani pro jeho nejbližší.
V srpnu nastoupil tatínek do krásného domova pro seniory, kde je v bezpečí a je o něj dobře postaráno. Domov je čistý, voňavý a útulný, spíše jako nějaký lázeňský dům, než domov důchodců v tom klasickém slova smyslu.
Personál se zdá na první dojem velmi milý a vstřícný. Jenže nedávno zažil můj tatínek, naprosto nekonfliktní člověk, první problém:
Jednou, když seděl s ostatními staroušky u večeře, bavily se spolu dvě mladé sestřičky a ta jedna povídá té druhé: „Ty vole, já už se na to můžu vysrat, ať jde do prdele…“ Asi tím nemyslela nikoho z přítomných, ale to není tak podstatné. Je pravda, že většina osazenstva domova je hluchá, ale mému tatínkovi, i přes všechny jeho problémy, sluch zatím slouží velmi dobře. Podíval se, trochu vyděšeně, okolo sebe, protože na taková hrubá slova není zvyklý, a viděl, že to, co slyšel, zaznamenaly i dvě stařenky a jeden dědeček sedící s nimi u stolu. Všichni se pokorně se sklopenými hlavami dívali do talíře a nikdo si neodvážil nic říct.
Tatínek šel pak po večeři za onou sestřičkou a prosil ji, ať před nimi nemluví sprostě, že to slyší a že je to uráží, protože mohou být sice staří, mít demenci, ale tyhle vulgarity dobře vnímají.
Od té doby se z některých milých sestřiček staly přísné a nevlídné „Cruelly“, které tatínka sotva pozdraví. Dokonce hned na druhý den jedna, která stála u oběda těěsně vedle něj, schválně hlasitě poznamenala: „Ať už se, do prdele, nažerou…“
A co teď? Tatínek je frustrovaný, že si se sestrami nemůže sám promluvit, protože jeho nemoc mu často nedovoluje doříci větu a dokončit myšlenku, takže i když velmi jasně vnímá, co se děje, je rukojmí, který se nemůže bránit. Na druhou stranu ale nechce, abych se do celé věci vměšovala já, protože to bude vypadat, jako že žaluje a sestry si pak třeba budou dovolovat ještě víc. Raději by si to vyřídil sám.
A já si říkám, jak je vůbec možné, že nehledě na to, jak vysoce neprofesionální je chování sester, mohou tyhle slečny nebo paní být tak kruté? Proč vůbec pracují tam, kde je to evidentně nebaví? Domov je soukromý a velmi drahý, takže jistě i sestřičky dostávají dobré platy. Proč neberou ohled na to, že starým lidem (a nejen jim) mohou sprostá slova vadit?
Je hrubost a neslušnost standard dnešní doby? Kde je hranice mezi zlomyslností a týráním?
A tak když se teď před Vánoci všichni tak rozplýváme nad dobrými skutky a je nám dokonce líto i bezdomovců, staroušků, ba možná i uprchlíků, prosím, pojďme rozdávat dobrá a laskavá slova. Ta jsou, na rozdíl od materiálnách dárků zcela zdarma, ale mají nevyčíslitelně vyšší hodnotu. Jednou totiž, při troše štěstí, budeme taky staří a pak budeme vděční za každé hezké slovo, které nám lidé okolo nás věnují.
No to je tedy děs běs! 🙁 Myslela jsem si, že se jednalo o nějakou ojedinělou záležitost, jak jsi mi to prve napsala. Tohleto ale už vypadá vyloženě, jako šikana. Možná bys to ale vážně měla pořešit s vedením. Né tatínek, ale Ty sama, tak, aby on o tom nevěděl (na tom trvej, aby nebyl konfrontován). Pobyt vás stojí nemalé peníze, tak si snad zaslouží slušné zacházení.
on mi řekl, že si rozmyslí, jestli to bude řešit dál sám nebo ne. já jsem mu navrhla, že bych sestřičkám napsala slušný dopis, který mu nejdříve přečtu a pošlu s jeho souhlasem. jenže pro jeho zbytky sebevědomí je dost důležité, aby se mohl bránit sám. neděje se nic tak strašného, jde jen o obyčejnou lidskou slušnost, kruté na něj nijak nejsou, ale už prostě zdaleka ne tak přátelské…
Ach, to je špatně, špatně… A nemilé je, že vlastně nevíš, jak pomoci, co udělat … Já se od základky, kdy jsem ze slušnosti „nežalovala“ na třídní učitelku, snažím polepšit a říct, co je třeba. Asi bych zatím nechala tatínka a pak v případě dalšího nepříjemného chování bych se ozvala za něj.
to přesně plánuju!! díky!
To je mi lito 🙁 Tohle uz neni jen neslusnost. Sestricky jsou jasne primitivni, a jak je podotknuto vyse, praktikuji sikanu, takze doporucuji jim nic nepsat, to by jen celou situaci zhorsilo, vybijely by se na tatinkovi tak jeste vic (mluvim z vlastni zkusenosti). Stiznost musi jit rovnou nahoru, na vedeni. Bylo by dobre mit dukaz, svedectvi vice nez jednoho rezidenta atp. , aby se s pripadem efektivne hnulo. Ale opravdu bude zalezet na rediteli (reditelce).
Hodne stesti! Ach jo! Starosti nikdy nekonci…
katko, díky. člověk musí taky brát v potaz to, že ty informace nejsou vždycky úplně objektivní, takže proto vyčkávám, jak to bude pokračovat. primitivní asi opravdu bohužel budou, ale třeba ne zlé. uvidíme. moc zdravím.
Mali sme babku v tiez pomerne drahom penzione pre seniorov. Od personalu sme „navyse“ ziadali napr. aby dozreli na jej pitny rezim. Navstevovali sme ju denne a denne to bol problem. Oni sa jej maximalne spytali – „pani K. , pili ste?“ Babka uz v podstate na kazdu otazku odpovedala usmevom a prikyvnutim. Bolo treba pri nej byt a donutit ju napit sa. Boli tam aj ine drobnosti. Moja mama je velmi asertivny clovek a veci riesi ihned. Co sa jej nepacilo, riesila najskor s personalom. Ked sa to opakovalo, tak s vedenim. Vsetko prislubili a ziadna zmena nenastala. Je nad moj pochop, ako mozu takito ludia kludne spat, ked nepomozu staremu nevladnemu cloveku.
Myslim, ze za tatinka treba bojovat.
díky!!! a napíšu pak, jak to dopadlo.
Tak tohle je Pavli hodně smutné počteníčko.Ale asi by to chtělo skutečně nějak pořešit.
díky zdeňku. je to spíš zamyšlení a apel. kdyby lidi dovedli mluvit laskavěji, bylo by na světě mnohem lépe. já vím, jsem nenapravitelný optimista 🙂
Díky za všechny nenapravitelný optimisty :-). A za jejich napsaná zamyšlení.Učím hodně let na střední škole. A pokud se podaří aspoň trochu předejít tomu, co se stalo tatínkovi v domově, pak má moje povolání smysl. Tvého tatínka si velmi, velmi vážím a cítím, jak moc je pro něj důležité zvládnout situaci (tak jako dříve) sám. A pokud to zdravotně opravdu nepůjde, tak Ty už něco vymyslíš.
Pavlíno, moc děkuju!!! Vypadá to, že se to zlepšilo i bez mého zásahu. Třeba si to sestřičky přečetly, kdoví…
To mě moc těší.