Myslím, že jedním z hlavních problémů nás lidí je ten, že místo, abychom pociťovali vděčnost, vidíme jen to špatné. Pořád nadáváme na počasí, ať už je moc horko či moc zima, moc prší nebo je naopak sucho, na ekonomickou situaci, vztahy mezi lidmi, špatnou práci a neštěstí a nemoci.

Nedávno jsem si řekla, že si budu každý den psát seznam událostí, za které jsem vděčná. A taky zkusím na všem negativním nalézt něco pozitivního.

Musím říct, že ten seznam je opravdu pořádně dlouhý. Kromě těch „obyčejných“ denních zázraků, jako že jsem se ráno vůbec probudila, a to ještě ve zdraví, a že mám střechu nad hlavou, co jíst, rodinu a práci, jsou to i další pozitiva, i když se může zdát, že se nám smůla lepí na paty.

Jako třeba v tomto případě:

Moji rodiče se minulé pondělí po dvou týdnech dnech vrátili z Korfu. I když už je pro ně cestování velmi náročně, všechno zvládli bravurně a za dva dny měli odjet s mým švagrem na chalupu k přehradě, kde měli strávit zbytek léta. Jenže maminka šla ještě něco rychle vyřídit ven, zakopla na tramvajových kolejích na Petřinách a naštípla si kotník. Smůla jako hrom. Naštěstí nejela zrovna tramvaj, přestože tam hodnou chvíli ležela a nemohla se hnout, až se ustrnula nějaká kolemejedoucí řidička a odvezla ji do nemocnice (pokud se té neznámé dobračce  tohle dostane do ruky, tak jí vřele děkuji a když se mi ozve, budu moc ráda!!).

Mamince kotník zrentgenovali, dali jí na 6 týdnů nechodící sádru a ponechali jejímu osudu. Potud opravdu hrozné, protože maminka se stará o velmi nemocného tatínka, a teď jsou tedy zcela bez pomoci.

Jenže pak se začaly dít věci: můj švagr, manžel mé zemřelé sestry, sestavil seznam na dobu šesti týdnů a snaží se ho zaplnit tak, aby každý den někdo k rodičům zašel a přinesl jim jídlo a zkontroloval, zda jsou v pořádku. Sám jim nakupuje a vaří o víkendech, jeho děti se snaží, jak mohou, a taky se přihlásila spousta lidí, kteří chtějí pomoci a skutečně pomáhají, a tímto jim také všem z celého srdce děkuji.

A tak maminka leží v posteli a lebedí si, že tak dobré jídlo, jako má teď každý den, už dlouho nejedla, a takovou pozornost by nikdy nečekala. Jediné, co ji tížilo, bylo to strašně vedro.

Dnes se konečně ochladilo a rozpršelo, což je sice v létě dost nefér, ale já jsem nesmírně vděčná, protože pro moje rodiče je to v téhle tíživé situaci to nejlepší, co se jim mohlo přihodit.

A včera jsem volala jedné paní na úklid, kterou jsem sehnala po dlouhém pátrání o Velikonocích, jestli by se mohla zastavit a pomoci kromě úklidu i s některými osobními úkony mých rodičů, což samozřejmě není její práce, a ona mi na to řekla: „Pavlínko, vaši rodiče jsou moje srdeční záležitost, jsou to úplně úžasní lidé. Zítra k nim přijedu a všechno jim pomůžu, nebojte se…“

A pak že není pravda, že všechno špatné je k něčemu dobré. Jen to dobré prostě umět najít. A za to nalézání jsem opravdu nesmírně vděčná.