Z celé cesty byla nejlepší ta do Norimberka. Jeli jsme dvoupatrovým autobusem z Prahy a seděli jsme nahoře úplně vepředu, takže jsme měli krásný výhled.

A úplně nejlepší na tom bylo, že v autobuse měli wifi i zásuvku, takže jsem si hrál hry na mobilu. Hraju takovou jednu strategickou s opravdovými hráči kdesi ve světě a už jsem několikrát všechny porazil. To mě baví.

Pak jsme byli u tety v Německu. Ona bydlí na faře v malé vesnici, kde není vůbec nic a nebyl tam ani sníh. Byla tam jen moje malá otravná sestřenka, která si celou dobu hrála s mojí malou otravnou ségrou, takže jsem byl celou dobu sám. Ale to ani nevadilo, protože jsem každý den až do odpoledne spal a pak jsem hrál na flétnu.

Naši se tam jednou strašně pohádali, protože omylem vypustili tetinu fenku Lottu. Ta utekla do polí, tak máma z toho byla nešťastná, bála se, aby Lotta nevběhla na silnici a nepřejelo ji auto. Tak dala tátovi do ruky salám, ať Lottu kdyžtak přiláká, a sama šla volat tetě. Jenže než se vrátila, táta ten salám snědl a říkal, že měl strašný hlad. Máma ho chtěla zabít, ale místo toho šla radši hledat Lottu. Asi po hodině přišla úplně grogy, že ji nenašla, ale naštěstí pak volala nějaká sousedka, že je Lotta u ní doma, tak všecko dobře dopadlo.

Když jsme odlétali, mámě našli v kufříku nějaké tekutiny a nutili ji, aby je dala do igelitového pytlíku, takže si musela jít koupit pytlík za euro a táta celou dobu řecky nadával, jací jsou Němci idioti. Pak mámu prošacovali, protože pípala v rámu a jak ji šacovali, tak jí z kalhot vakoukl strašný špek. Táta si zas musel sundat boty a nemohl je pak nazout, protože se nemohl sehnout, jak má velké břicho. A tak se svorně dohodli, že budou držet dietu a prý od pondělka do pátku nebudou pít alkohol a budou zdravě a střídmě jíst. To jsem zvědav, jak dlouho jim to vydrží. Já mám naštěstí celý tenhle týden seminář, takže mám povoleno se stravovat venku. Tak si koupím souvlaki nebo mekáče a snad je to zdravé stravování brzy přejde, nebo alespoň dřív, než mi ten seminář skončí.

Jinak můj táta je hrozně legrační. Máma sice nadává, ale já se směju. On má narozky den přede mnou a stejně tak jeho ségra, protože jsou dvojčata. A když mu ségra zavolala k narozeninám a přála mu, tak ji poděkoval a ona se ho ptala, jestli nepopřeje jí. A on vůbec nechápal k čemu. A než mu došlo, že má taky narozky, protože jsou dvojčata, položila mu naštvaně telefon.

Narozky

Tak oslava se tomuhle říkat nedá. Svoje narozky jsem totiž strávil v tom našem pidiautě úplně namačkanej vzadu vedle ségry a takhle jsme ze Soluně jeli asi čtyři hodiny. Pak jsme si v přístavu dali bougatsu, to je takový strašně dobrý sladký koláč z listového těsta a pak trajektem dojeli domů, kde bylo asi dvanáct stupňů, takže táta topil jak smyslů zbavený a já a ségra jsme si mohli jít ven dát nějaé jídlo, protože doma nic nebylo. Tak to bylo všecko. Jako dárek jsem dostal účast na semináři s jedním flétnovým borcem Robertem Aitkenem, to jsem si fakt přál, ale bál jsem se, že mi to naši nedovolí, protože to bylo dost drahé. Ten chlap je neskutečně starý, může mu být nejmíň tak sedmdesát nebo osmdesát, ale je to úplnej frajer, jak hraje, to je síla. Všecko si pamatuje nazpaměť a nikdy není unavený a pořád hraje a hraje. My už jsme všichni byli hladoví, žízniví, chtělo se nám na záchod a on prostě pořád hrál. Říkal jsem mu, že hodně obdivuju Jamese Galwaye, to je jeden starý irský flétnista, ale Robert mi řekl, že sice Galway je ok, že se s ním zná, ale že se proslavil jen díky youtube. No, je fakt, že tam jsem ho taky objevil.

Jinak ale jsem dostal ještě jednou skvělé překvápko. Jeden mámin známý, to je nějaký anglický spisovatel, který tady žije na Korfu, byl úplně nadšený tím, že mám rád toho Jamese Galwaye, protože on se s ním zná. On totiž dělal dříve ředitele irské filharmonie, kde ten James hrál. A tak mi dal knížku v angličtině o jeho životě, ale taky mi dal krabici se sedmdesáti!! cédéčkama s jeho hudbou, kterou nahrál. Je to takové nádherné balení a muselo to být pekelně drahé. Tak si to tak poslouchám a snažím se hrát jako on.

Pokračování příště…

Obrázek kreslila Agáta Lžičařová