Hned na druhý den jsme vyrazili na cesty. Já mám tyhle vánoční cesty rád, nebýt toho, že naši se vždycky hádají, řvou na nás a jsou šíleně nervozní, to mě dost štve.

Přípravy probíhaly úplně klasicky. Na mámu nesměl nikdo promluvit, protože tvrdila, že toho má v hlavě tolik, že se nemůže na nic soustředit. Pobíhala po bytě jako zběsilá a pořád někam neco ukládala. Balila věci nám, sobě, pak připravovala svačiny a pekla nám sezamové tyčinky na cestu. K tomu všemu jsme měli dopoledne tři hodiny generální zkoušku a večer ten koncert.

Táta se koukal na televizi a byl úplně v klidu. Letos mu máma dala jen malý přiruční kufřík, protože letíme levnýma aerolinkama a tam se platí za každý kufr. Takže máme všichni jen jeden velký dohromady. Většinou to dopadne tak, že ho obsadí táta, který si tam dá tři bundy, patery kalhoty, třicatery ponožky, a to přitom jedem jen na 14 dní. Normáně nosí jedny kalhoty 14 dní a bundy nenosí vůbec, tak nechápu, k čemu tolik věcí. Máma se s ním vždycky pohádá, že nikdo z nás už tam nemá místo, ale jeho to nezajímá. Takže to, že letos dostal jen malý kufřík, ho snad naučilo trošku přemýšlet, i když jisté to není.

My totiž musíme nejdřív plout trajektem na řeckou pevninu do města Igoumenitsa. To normálně trvá dvě hodiny, ale protože se naší lodi zapletla kotva s vedlejší lodí, odpluli jsme o hodinu později.

Pak musíme autem (teda jestli se tomu dá říkat auto- je to takový miniauturní prastarý Matiz, ve kterém jsme jak sardinky a my se ségrou musíme mít nohy nahoře) do Soluně, to je dalších skoro 5 hodin.

V Soluni jsme přijeli ke strýčkovi Pavlosovi, to je tátův bývalý šéf z nemonice. Je moc hodný, vždycky mi dá dárek, teď jsem dostal dřevěné letadýlko na sluneční baterie, které jsem si měl sám postavit. Měl jsem to asi za tři minuty a všichni říkali, jak jsem šikovný, což mě moc nepotěšilo, protože na obale bylo napsáno, že je to pro děti od šesti let. Ale vrtule se točila pod lampou, tak jsem se na chvíli aspoň zabavil, ale dlouho mi to nevydrželo. Pavlosova žena uavřila nějaký nepoživatelný pokrm, ale protože jsem měl hlad jako vlk, snědl jsem alespoň nějaké kousky masa. Pak si naši povídali a já jsem naštěstí měl u sebe telefon, na kterém mám stažený takový program, že se můžu nabourat prakticky na kteroukoliv wifi v okolí. Bohužel jen v Řecku, ale i tak je to bomba. Takže jsem si u Pavlose, který nemá internet, našel wifi nějakého souseda a hrál si hry. Sígra dostala panenku, tak si hrála, takže jsem to nějak přežili.

Tahle aplikace na wifi se mi pak hodila ještě hodněkrát. Na druhý den ráno totiž začal u Korfu hořet trajekt a mámě kvůli tomu volali z rádia a nebýt mě, nedostala by se k žádným informacím a nemohla by tudíž nic hlásit. To samé se opakovalo, když jsem byli na letišti v Soluni, kde nebyla wifi a to mámě zase volali z televize. Takže se napojila a když jsme nastupovali do letadla, ona něco hlásila. To je docela dobrý kšeft a já myslím, že by mi měla dát alespoň půlku výdělku.

Jinak naše cesta byla fakt náročná. Ze Soluně jsme letěli do Berlína. Tam jsme se ubytovali v nejlepším hotelu na světě, který se jmenuje M. A je hned u nádraží. Já to tam mám hrozně rád, už jsme tam byli dvakrát, protože je to útulné a mají tam krásnou koupelnu a super sprchu, kde se člověk může horkou vodou sprchovat třeba hodinu. Za prvé mü za to nikdo nenadává a za druhé ta horká voda nikdy nedojde.

Před tím jsme se ale šli podívat po městě, byl sníh, ale máma mi zakázala se v něm brodit, že mám jen botasky a že bych promoknul. To byla škoda. Pak jsem snědli buřty, podívali se na místo, kde stála dříve Berlínská zeď a já jsem pak šel do hotelu hrát na flétnu.

Vlakem jsme jeli do Prahy na druhý den a to jsem byl rád, že už jsme u dědečka a babičky, kteří pro nás vždycky mají spoustu dobrot. A tam jsme s Artemis taky chtěli zůstat, i když naši měli od kamarádů půjčený byt. Ale s nima je nuda, protože chodí jen po hospodách nebo po známých, kdežto babička s dědečkem nás vždycky vezmou do KFC, což je v Česku naše nejoblíbenější jídlo. Táta na to sice nadává, jaký je to humus, ale pak když je tam s náma, tak nám toho půlku sní.

V Praze to bylo super, i když nebyl skoro žádný sníh. Jen první den, takže mě máma vyslala k Vietnamcům, abych si koupil boty do sněhu. Koupil jsem úplně šeredné holiny s kožešinkou za 190 korun a těšil se, jak si užiju, ale do rána všechen sníh roztál.

Na Silvestra jsme byli s babičkou a dědečkem u KFC. Dali nám to jako vánoční dárek. Já to úplně miluju a vždycky si objednám kyblík s třiceti křidýlkama a koupíme si bezedný hrnek, to znamená, že člověk může jít pro limonádu, jak často chce, pořád za ty jedny peníze.

Večer jsme se koukali na ohňostroj. Praha je prostě super.

Na Nový rok chtěli naši jít někam do hospody s kamarádama a taky Míšou, to je máma našeho kamaráda Martina. Tak jsme s Artemisa Martinem jeli sami k nim domů, tam jsme si udělali ovocné knedlíky a hráli si na počítačích a Artemis si četla různé komiksy. Martin mě naučil spoustu nových triků, třeba jak někomu na dálku vypnout počítač. Musím to zkusit na mámě, ale ta by mě asi zabila,  tak raději na někom jiném….

Pokračování příště…

Obrázek kteslila Agáta Lžičařová