Znova Martin

O Martinovi už jsem vám vyprávěl. Je to třída. Tuhle volala mojí mámě jeho máma a vyprávěla jí, že Martin vyhrál tablet v nějaké soutěži. A den předtím prý vyhrál ten samý jeho spolužák ze třídy. To mě teda fakt zajímalo, protože to bych chtěl hrozně vyhrát taky.

Jeho máma teda vyprávěla té mojí, že má podezření, že tam něco nehraje. Že prý ta soutěž byla vypsaná tak, že nějaký obchod s elektronikou vyzval děti, ať pošlou na jejich webové stránky nějaký obrázek a každý den se bude hlasovat, a kdo dostane nejvíc hlasů ten den, vyhraje.

Maminka Martina se docela divila, protože prý Martin nakreslil jen tři obrázky v životě. Jeden mámě k narozeninám, když měl asi tři roky, jeden u psychologa, když zkoumali, jestli nemá nějaký syndrom a pak tohle byl třetí. Ale zatímco většina dětí měla třeba osmdesát hlasů, Martin dostal něco přes čtyři tisíce.

Když si vyzvedla tablet, ptala se ho, kde ty hlasy nabral. Martin jí vysvětlil, že byl celou noc vzhůru a posílal si hlasy přes nějaký generátor, takže každý hlas byl odeslaný opravdu z jiné emailové adresy. Takže vlastně to nebyl ani žádný podvod, protože na tom poctivě pracoval. A v podmínkách nebylo napsáno, že se tohle nesmí. Vzápětí na to ale přišli i další lidi a začali si posílat hlasy, takže tu soutěž rychle stopli.

Martin sem přijel taky na letní prázdniny. Tentokrát přijel s mámou, babičkou a čínským kamarádem Caiem, kterému ale všichni říkají Honza, protože si to nemůžou zapamatovat.

Nebyli tentokrát u nás, protože jich bylo hodně, ale my jsme byli za nima jednou na západním pobřeží tam, kde bydleli a oni zase přijeli za námi. Cai byl super kluk. K tomu všemu hrál skvěle na klarinet, který si přivezl s sebou, takže jsme si pak u nás i dost zahráli. Je fakt borec. Pak jsme se s Martinem a Caiem šli projít po městě a vlezli jsme do jednoho obchodu jménem Public. To je takový nový obchoďák s elektronikou a knihama. Bylo už krátce před osmou a obchod zavírali. Prodavačka nás docela nehorázně chtěla vyhodit. Martin přišel k jednomu vystavenému počítači, vzal si svůj mobil, něco kliknul na počítači a něco na svém telefonu a pak řekl: „kluci, zdrháme.“ Vyběhli jsme všichni ven, schovali se za rohem a čekali. Pak Martin něco zmáčknul na svém mobilu a z obchoďáku se ozvala strašně hlučná písnička, že se uvnitř všichni děsně lekli a začali hledat, co se děje, a jak to zastavit. Martin si prostě nastavil svoji oblíbenou písničku, naboural se jim do systému, zesílil repráky na plné pecky a pak to přes bluetooth pustil. No sranda. V obchodě, kde jsou samí experti, si s tím nevěděli rady, až museli nakonec vypnout celý systém ze zásuvky. Martin mě zapřísahal, ať to neříkám jeho mámě. Tak jsem to řekl jen svojí a teď tady vám, protože to mi nezakázal. Ale taky možná neví, že píšu knihu. Martin je můj velkej vzor.

O konci prázdnin

Prázdniny byly letos docela nuda. Každý den jsem spal tak do dvanácti, pak se pomalu vzbudil, došel pro chleba, ale dal si ho suchý, protože nutellu smím jen o víkendu (nechápu, proč moje máma vymyslela takovou blbost) a pak většinu hrálna flétnu.

Takže mi přišlo fakt vhod, když dorazil Kuba. To je můj kámoš, kterému je už přes dvacet a v Praze studuje na architekta. Kuba nás dříve hlídal se svým bráchou Matějem. Tenkrát jsme byli s Artemis malí, ale kluci nás naučili spoustu věcí. S Matějem jsem hrál šachy. Ten mi třeba rozestavil figurky tak, abychom hráli už jen šach a mat. A pak mě prostě učil, jak se chovat v tom posledním tažení. To byla super zábava a super škola, takže jsem pak nějakou dobu vyhrával všecky školní soutěže. Jenže pak zjednodušili pravidla a mě to přestalo bavit, tak už jsem se žádných soutěží neúčastnil. A taky mě trošku štvalo, že vyhrává pořád jeden kluk, jehož tatínek ty soutěže pořádá. Ale faktem je, že byl fakt borec. A taky mě přestaly bavit šachy…

Matěj mě taky přivedl k hraní. Já jsem sice hrál na piano, ale máma ze mě pořád šílela, protože jsem nechtěl cvičit. Měl jsem totiž takovou prastarou paní učitelku, paní Linu, která byla strašně fajn na začátku, ale pak mě začala docela dost šikanovat. Ze začátku mě učila docela fajn věci, barevné noty s panáčky a tak, a najednou – lup- a začala být protivná. Pořád se jí něco nelíbilo, buzerovala mě kvůli každé maličkosti a nikdy nepochválila. Chtěl jsem tenkrát už muziku pověsit na hřebík, ale naštěstí přijel Matěj. Ten hrál úžasně na klavír a na housle. Tak jsme večer takhle muzicírovali, máma hrála na kytaru a zpívala, já jsem hrál na zobcovou flétnu, Matěj na housle a super improvizoval a to mě fakt nadchlo. Vlastně kvůli němu jsem se rozhodl, že chci taky hrát na nějaký nástroj, kde budu moct takhle improvizovat, a tak jsem si zvolil pak tu příčnou flétnu.

Kuba zase krásně kreslil. Takže večer, když jsme jako malí museli jít spát, si sedl k nám před barák na ulici, nevím, jestli jsem vám říkal, že bydlíme v úplném centru historického města . Tam je spousta obchůdků a v létě tam chodí strašná spousta turistů- No, a Kuba si takhle sedl přede dveře a maloval obrázky města a ty prodával. Pak ale zjistil, že lidi nemají moc peněz, tak si ty obrázky nakopíroval a prodával kopie za dvě eura a originály za čtyřicet a fakt mu to šlo.

Teď už jsme se ségrou velcí, takže žádné hlídaní už několik let nepotřebujeme, ale Kuba sem právě přijel jen tak na prázdniny. Bylo to super, protože jsme s ním chodili na pláž, dělali blbosti, povídal jsem si s ním o holkách, o škole a o různých zajímavých věcech. Večer jsem s ním často sedával před barákem, kde zase prodával. Já jsem při tom vyráběl origami z papíru a několik jich taky prodal. Vyrobil jsem třeba obrovského papírového papouška, to si pak koupila jedna naše kamarádka z Prahy za dvě eura. Takže to byl vážně hezky strávený čas, že jsem skoro ani nehrál moc na flétnu, určitě míň, než jindy, protože Kuba je zábavný a je to můj fakt dobrý kámoš.

Pokračování až to půjde…

Obrázek kreslila Agáta Lžičařováˇ