Máma mi slíbila, že když budu mít na vysvědčení samé alfy (to jsou jako jedničky), můžu se po prázdninách přihlásit k ní do souboru na příčnou flétnu. Ona tam hraje v dechovce na saxofon a mně se moc líbí, jak o různých svátcích ta kapela hraje v uniformách a chodí po městě.  A taky jsem slyšel, že se za to dostávají peníze a člověk se občas uleje ze školy.

Tak jsem se fakt snažil. Jenže Eleni, moje učitelka, o které jsem vám už povídal, mi dala vitu (te je jako beta nebo dvojka) z řečtiny. Já řecky umím docela dobře, ale psaní mi dělá trochu problém. Ono je to psaní v řečtině strašně složité. Věděli jste, že máme v řečtině šest druhů I? Fakt. To oproti tomu nějaké české  měkké I a ypsilon je úplná hračka. A taky máme dvě různé O a dvě různé E a dva druhy D, no prostě peklo.

Takže tohle všechno já samozřejmě neumím, většina dětí taky ne, vlastně skoro všichni s tím tady v Řecku mají problémy. I můj táta občas váhá, když se ho na něco zeptám. A Eleni se dokonce občas musí podívat do slovníku. Jenže ona mě prostě nemá ráda, takže mi dala tu dvojku. Já jsem byl smutný, protože jsem na tu flétnu fakt chtěl začít hrát. Představa, že si jednou můžu vydělávat na ulici jako Matěj, mě lákala. Představte si, že on si jednou asi za dvě hodiny vydělal padesát eur! To by se mi líbilo.

Máma mi ale nakonec řekla, že když budu o prázdninách procvičovat ten zapeklitý pravopis, tak se můžu přihlásit. Už jsem vám říkal, že my tady ty letní prázdniny máme celkem tři měsíce. To i kdyby se člověk ve škole něco naučil, tak to přes prázdniny prostě fakt zapomene.

V půlce září jsem naklusal do toho orchestru, jmenuje se Mantzaros, po skladateli, který napsal hudbu k řecké hymně. Tam jsem se zapsal a řekl jim, že bych chtěl chodit na hudební nauku ne od začátku, ale o rok výš, protože už z piana toho dost znám. Já mám takovou strašně starou paní učitelku, jmenuje se Tina a ta mě dost driluje, takže tu teorii docela znám.

Když jsem ale začal chodit na tu nauku, měli jsme takového plešouna Tasose, to je chlápek, který nás to učil. A ten nám jednou něco vyprávěl, jenže já jsem mu moc nerozuměl. A pak se mě na něco zeptal a já jsem to nevěděl, tak mi nařídil, že musím chodit do té první třídy té nauky. Taková potupa!

Doma jsem udělal strašnou scénu, brečel jsem a říkal, že raději zemřu, než abych chodil do té první třídy. Tak to tam máma pak nějak vyjednala. Je fakt, že se za to teď trošku stydím, ale zase musíte pochopit, že jsem byl tenkrát opravdu ještě malý. Teď už bych si to samozřejmě vyřídil jako velký kluk úplně sám.

V té hudebce mi půjčili takovou oprýskanou flétnu, ale zase lepší než nic. Ale musel jsem tam chdoit cvičit, protože mi ji nepůjčili domů. A tak mi máma slíbila, že pokud budu mít na konci roku samé alfy, koupí mi moji vlastní flétnu.

Jenže, to celé mělo trošku háček….

 

Afrodité

 

Hezké jméno, že? Člověk by si představil nějakou krasavici, jenže za tímhle jménem se skrývá jedna strašná čarodejnice a to je učitelka hudby. Je ošklivá, protivná, stará a nespravedlivá. Jo, a ještě pěkně tlustá k tomu. Fakt strašná kombinace.

Při hodině hudebky nám vždycky rozdala okopírované omalovánky, ať je vybarvujeme, a šla si do kabinetu hrát na počítači. Mě omalovánky nebaví, to snad ještě ve školce by šlo, ale ne ve třetí třídě. Tak jsem si zatím klasicky dělal domácí úkoly.

No, a ona na mě byla pořád naštvaná. Pak byla zas naštvaná, že když nám hraje nějaké svoje přiblblé písničky, že nezpívám, a pak jsem ztratil knížku hudebky.

Takže jsem na druhé vysvědčení (máme za rok celkem tři) dostal z hudebky dvojku. Máma z toho byla v šoku, protože přece jen hraju na dva nástroje a ostatní děti ani nevědí, co je to Do Re Mi. Tak se šla Afrodité zeptat, proč mi dala dvojku a ta jí řekla, že jí to úplně bolí u srdce (chuděrka malá, už ji vidím úplně živě, jak je to pro ni bolestivé), ale že jí prý lezu na nervy, tak proto ta dvojka.

Slíbil jsem doma, že se budu snažit, aby mi zbytečně nekazila známky. Tak jsem se fakt snažil. Neotravoval, dokonce jsem našel i tu zpropadenou knížku, vybarvoval jsem omálovánky a zpíval jak blbeček ty její pitomé písničky.

Když konečně nastal den, kdy jsem měl dostat vysvědčení a pak hurá prázdniny, šel jsem do školy, vzal si výzo, paní učitelka nám popřála hezké prázdniny a pak se koukám – samé alfy, ale z hudebky vita. Afrodité mi dala dvojku z hudebky, takže flétna je tím pádem v čudu.

Přišel jsem domů v takovém šoku, že jsem se zapomněl i rozbrečet. Máma se strašně naštvala, ale naštěstí ne na mě. Vzala vysvědčení a běžela do školy. Afrodité tam ale nebyla, tak šla za ředitelem. Ten jí řekl, že si z toho nemá nic dělat, že přece ví, jak jsem šikovný a že to nevadí, že to je jen známka. Jenže máma zuřila a řádila jak černá ruka.Byla fakt rozzuřená a to pak nezná bratra. Chtěla po řediteli, ať zavolá  Afrodité a ať to vysvětlí. Jenže to on nechtěl a řekl, že to dořešíme po prázdninách. Za tři měsíce!!!

Nejvíc se naštvala moje učitelka piána paní Tina. Ta má skoro devadesát roků, ale nelenila, vzala telefon a obvolávala různá čísla, až Afrodité sehnala a dala jí pořádné kapky. Řekla jí, že jsem její nejlepší žák a že moji dvojku bere jako osobní urážku. Afrodité začala blekotat něco, že ona taky měla kdysi trojku, na to jí moje milá paní učitelka řekla, že to teda měla ještě dobrou známku, a položila telefon, protože byla hrozně rozčílená.

Já jsem naštěstí tu flétnu dostal, protože máma řekla, že známky od takových pitomců se nepočítají.

 

 

Prázdniny v Čechách

 

Největším zážitkem pro nás s Artemis jsou prázdniny u babičky a dědečka v Čechách. Moře a palmy my vidíme každý den. Ale tábory, táboráky, bojovky, večerní chlad a přehradu a les, to všecko zažíváme právě tam, a moc nás to baví. Moje babička s dědečkem mají takovou krásnou starou chalupu na Seči. Tam je přehrada, která je trochu špinavá a taky studená, u domu je velká zahrada s houpačkou, na půdě je malý pokojíček, kde chtějí vždycky spát všechny děti a nedaleko je les, kam chodíme na houby. Je fakt, že často prší, což se u nás na Korfu v létě skoro nestává. Ale u nás je zase šílené vedro a v Čechách se alespoň dá dobře spát, aniž by se člověk potil i pod větrákem.

Na Seči je taky zábavné to, že tam jsou moji prastrejdové. Jeden se jmenuje strejda Bojda a druhý strejda Tomáš. Jsou to bratři mého dědečka. Bojda má svoji chalupu a Tomáš bydlí v části té naší.

Babička někdy hubuje, když strejda Tomáš přijde k nim nahoru a chce s dědečkem popíjet vínko. Dědeček by víno neměl pít, protože pak chodí celou noc čůrat a babičku to budí a nevyspí se. Ale strejda Tomáš chodí stejně., myslím, že je mu babiččín spánek celkem ukradený.

Strejda Tomáš se kamarádí s jedním prima pánem, který bydlí kousek od nás. Ten má malou holčičku, několik koček a psa a jmenuje se taky Tomáš. A tak buď popíjí s tím druhým Tomášem nebo s naším dědečkem.

Strejda Tomáš se jednou rozhodl, že si bude pěstovat vlastní zeleninu na zahrádce. Jednou mu vyrostly dvě rajčata, tak je přinesl k nám nahoru, že se s náma podělí. Byly to jen dvě takové nazelenalé mršky, takové chudinky. Babička pak pořád lamentovala a říkala: „Takové práce a toho času, co to zabere a pak jsou z toho jen dva takoví malí chudáčci..“ A rajčata dala do omáčky, protože neměla chuť je jíst jen tak samotné. Já jsem se musel smát, protože strejda Tomáš byl na ta svoje rajčata hrozně hrdý.

Na Seči jsem se taky naučil hrát bezvadně ping pong. K babičce a dědečkovi totiž pořád jezdí nějaké návštěvy, takže je vždycky s kým hrát. Nejraději si tam ale hraju s mým bratránkem Maxem, ten je moc fajn, i když by nejraději seděl pořád na počítači. Ale když je se mnou, tak já ho od toho počítače vždycky nějak odtáhnu. A sem tam si něco zahraju na oplátku s ním.

Dříve jsme jezdili do Čech třeba na šest týdnů, jenže tatínkovi se prý loni po nás tak strašně stýskalo, že z toho skoro onemocněl. A tak letos pojedeme už jen na tři týdny, aby byl tatínek zdravý.

Nová škola

Jak už jste určitě sami pochopili, moje stará škola byla fakt šílená. Učitelé nic nedělali, my jsme se nic nenaučili a mně už pomalu začalo docházet, že jestli se něco nestane, asi budu mít pak problémy na gymplu, kam se chodí po šesté třídě. A tak jsem rodičům řekl, že bych do šesté třídy chtěl chodit už na jinou školu. A tak nás s Artemis oba přehlásili do jiné školy. Tam mi nikdo nenadává, paní učitelka nám řekla, ať si zavedeme notýsek na zapisování úkolů a když se něco učíme, všecko nám vysvětlí. Takže pohoda.

 

Artemis nejdřív brečela, že přijde o svoji albánskou kamarádku Kleu ze staré školy, ale když ji pak potkala po pár týdnech na ulici a Klea ji ani nepozdravila, začala se kamarádit s jinýma holkama ze třídy.

Já jsem se začal kamarádit s Fotisem. O tom už jsem vám asi říkal. Je dost při těle, nosí brýle, má strašně rád jídlo a nerad chodí ven. Takže letos, když venku celou zimu pršelo, bylo fajn, že jsem si mohli s Fotisem hrát hry. Naučil mě třeba tavli, což je strašně zábavná řecká hra, kterou hrajou řečtí dědečkové v kavárnách. Vždycky házejí kostky tak divoce a hlasitě, že je to slyšet až do vedlejších ulic. Já jsem se taky naučil těma kostkama tak házet, ale dělá to fakt pekelný rámus, takže to většině lidí leze na nervy, třeba mým rodičům.

Fotis se dobře učí, protože ho rodiče posílají na soukromé doučování. Na to tu chodí hodně dětí. Hlavně na angličtinu, to chodí snad všichni. Ale i na ostatní předměty. Tady v Řecku je to tak zavedené, protože učitelé nás nic moc nenaučí.

Fotisova maminka je kadeřnice a má svůj salon nedaleko naší školy. Fotis tam za ní vždycky po škole chodí. Ona ho pošle pro gyros, pak mu dá peníze na palačinky od Janise,  a pak tam většinou sedí a učí se, než maminka všechny ostříhá.

Jinak ten Janis, co má ty palčinky, to je takový pán, který má tady za rohem takové bistro a tam dělá ty nejlepší palačinky na světě. Bohužel ale stojí jedna tři eura. Fotis, jak je jí každý den, tak je fakt tlustý. Tuhle nás ve škole vážili, já jsem měl 38 kilo a Fotis 60 kilo.

Fotis má obrovského bráchu, už je mu asi osmnáct a ten se zase naopak stravuje šíleně zdravě a pořád cvičí a je nějaký přeborník v kick boxu nebo něčem takovém.

Fotisův tatínek je politik a tak pořád líta do Athén. Asi proto mají tolik peněz na palačinky a gyros, protože v Řecku jsou politici hrozně bohatí. Ale to není jeho pravý táta, ten jeho opravdický prý oustil maminku, když měla Fotise v bříšku, a tak ho Fotis nemá rád.

Škoda, že je Fotis dost nevychovaný, třeba vůbec nepozdraví , když k nám přijde, nebo nepoděkuje za jídlo a tak, jinak bych ho zval domů častěji.

Afroditin spratek

Když jsem si jednoho dne hrál se sousedovic kocourkem, který se jmenuje Mao (to už je jediný, který mi zbyl), přišel ke mě jeden čtrnáctiletý spratek Tasos. Já ho znám ještě ze staré školy, je to rozmazlenec a k tomu všemu syn té učitelky hudby Afrodité, která mi pořád dávala ty špatné známky.

Já jsem hladil Maa a Tasos provokoval. Ptal se, co by se stalo, kdyby Maa kopnul. Já jsem mu říkal, že by kocourek měl strach z lidí, ale při tom, jak jsem to říkal, jsem byl připravený na to, že bude chtít udělat nějakou levárnu. A taky že jo. Tasos mě přemlouval, ať položím koucoura na zem, že si ho chce vyfotit. Já jsem ho ale držel v ruce a on říkal, že tam na té fotce nechce mít mě. Tak jsem ho položil, ale dával jsem dobrý pozor. A hned, jak jsem ho položil, Tasos kocourka kopnul. Jenže v tu chvíli jsem já Tasose chytnul za krkem a srazil ho na zem. Držel jsem ho pořád za tím krkem s hlavou přiraženou k zemi a on je úpěl a brečel a chtěl se mi vysmeknout, ale já ho nepustil. Já mám totiž docela dost velkou sílu, víte.

 

Hodně pomáhám tátovi nosit různé těžké věci, ale taky často chodím po rukou. Prostě hlavou dolů a ujdu tak třeba i půl kilometru. Trvalo mi, než jsem se to dobře naučil, ale teď už to umím a mám fakt svaly, jak pořád chodím po těch rukách.

Bohužel máma zaslechla, že se něco děje a vykoukla z okna. Nevěděla, co se stalo, já jsem byl ale úplně vzteky bez sebe a ten blbec Tasos využil toho, že jsem se podíval nahoru, vysmekl se mi a s brekem utekl pryč. Když jsem doma řekl, o co šlo, oba rodiče se kupodivu smáli a máma mi řekla, že jsem mu měl dát ještě další facku, jednu za něj a druhou za jeho mámu.

Čekali jsme, jestli si k nám domů nikdo nepřijde stěžovat, ale nepřišel. Buď se Tasos bál tu celou historku říct doma nebo se bála Afrodité přijít k nám. To je možné. Ale k nám by se stejně nedostala, protože nemáme zvonek.

… pokračování příetě

 

Obrázek kreslila: Agáta Lžičařová