Tady na Korfu je totální jaro, i když večery jsou ještě trochu chladný. Dimitris mi sice celou zimu zatápěl v kamnech, ale posledních pár dní tvrdí, že je to blbost, že už je moc teplo a že nebudeme zbytečně plejtvat dřívím. Ještě před desetli lety by se přetrhl a když jsme zadrkotala zuby, drrrrrrr, hnedka běžel a topil, teď už to prostě neni ono.

Procházela jsem se po městě, zatímco jsem čekala na Jorgose, než skončí svůj plachetnicovej kroužek. Venku bylo nádherně, na nebi ani mráček, moře se lesklo, prostě všecko bylo tak, jak to mám na tom našem ostrově tak ráda. Vzala jsem si knížku a šla si sednout do parku, abych zabila ten čas čekání. Dříve bych se šla projít po obchodech nebo si sednout do kavárny, ale od té doby, co Dimitrisovi snížili plat na půlku a já jsem přišla o práci učitelky, jsme na tom finančně dost mizerně. K tomu všemu platíme za Dimitrise hodiny angličtiny, němčiny, matiky a starořečtiny, pak tenhle plachetní kroužek a basket, to je suma sumárum 330 eur měsíčně. K tomu se připočítávají školní výlety, soutěže, regaty v Athénách, nehledě na to, že ve svých dvanácti letech roste jako z vody, takže potřebuje co tři měsíce nové boty a oblečení, protože mu je hned všecko malý. Ještě jsem se nemusela snížít k tomu, abych si o oblečení pro něj někomu říkala, tohle my Řekové neděláme, i když nedávno mi vyprávěla jedna Češka, která u nás v kapele hraje na saxofon, že prej ona to takhle s dětma dělá od malička a prej co ušetřila peněz. Někdy tyhle Středoevropany fakt nechápu. Jak může matka dát svýmu voňavýmu miminku dupačky po nějakým cizím miminu, který do toho prdělo a kakalo, to je mi fakt cizí.

Jdu pomalu do parku, který kdysi kdosi pojmenoval na Art café, nevím proč, žádný umění tu není a kafe už taky ne. Dlouho. Ale parčík je pořád moc hezký, je přímo nad mořem a jsou tu eukalypty a spousta kytek a lavičky. Jdu až dozadu, do té nejzašší části a sednu si na zídku nad mořem a koukám na trajekty, jak připlouvají. Za chvilku budou Velikonoce, takže se sem hrne spousta řekých turistů, která přijde utrácet, nechápu, kde na to ty lidi pořád ještě berou. Dole pode mnou je Faliraki, to je místo, kde je kostelík a plovárna pro nás, co jsme tu místní. Vlastně je to oplocený kousek ne moc kvalitní pláže, nedávno to předělali a rekonstruovali, je tam bar a lehátka, jenže molo, ze kterého tak rády skáčou děti, je úplně ztrouchnivělé a schody do moře jsou dost nebezpečné, jak jsou obroslé mechem a kluzké. Dříve se tam platilo vstupné, to bylo ještě za starých časů, my jsme tam chodily k Alekovi, to byl majitel, už jako děti, občas nás vzala máma a když jsme byly větší, tak už samy. Jenže Alekos byl dost velkej idiot. Když jsem tam vzala jednou Jorgose jako miminko, přebalovala jsem ho na stolku a než jsem stačila uklidit plínu, vyhodil mě Alekos i s miminkem, že prej tam dělám nepořádek. Pak jsem tam několik let vůbec nešla, jak jsem byla uražená, jenže pak on najednou umřel, tak jsem tam začala zase chodit, měl to jeho syn, jenže jednou jsem nechtěla platit vstupné, protože jsem se chtěla jen vykoupat, a tak jsem nešla dovnitř, ale koupala se prostě v moři mimo ten opolocený areál, ale protože foukal silný vítr, pověsila jsem si na ten jejich plot oblečení, aby mi neuletělo a tenhle vlasáč, asi padesátiletej, mě seřval, co si to tam dávám. Byla jsem naštvaná, ale pak jsem se zalekla, protože vlasáč do týdne umřel taky a od té doby si dávám dost pozor na koho a jak často se naštvávám. Nejsem sice pověrčivá, ale kolik už jsme slyšela historek o svatým Spyridonovi, takže něco na tom možná přece jen bude.

Tak si takhle sedím v tom parčíku a chci být fakt sama, mám toho hodně na přemýšlení a nestojím o žádnou společnost. Po cestě ale už jsem si všimla několika mladých párů držících se za ruce a líbajících se a najednou se mi úplně zastesklo po tom pocitu toho mládí, jak je člověk naivní a má vedle sebe kluka, se kterým si plánuje tu nádhernou budoucnost a líbá se s ním v parku a v kině, protože nemá kam jinam jít. Ten vlhký jarní vzduch, poslední paprsky slunce pomalu mizí za horama a já sleduju hodinky, protže kdybych přišla pozdě domů, táta mě zabije. Máma sice ví, že se s někým scházím, ale moc to neřeší, ale táta je prostě Řek jako poleno a má pocit, že dokud nenavléknu na ruku snubák, nemám nárok na jakékolik intimní chvilky.

Co se stalo ale s tím mým vysněným princem? Snubák jsem sice dostala a máme šikovného kluka, ale kam zmizela naše láska? Kdybych Dimitrisovi řekla, že bych chtěla jít na procházku, což by se mi asi nepodařilo, protože ráno musí do práce a po obědě má siestu, a v sedm se kouká na zprávy a v deset chce večeři, však je na něm ten nedostatek pohybu taky strašně znát, tak se mi vysměje nebo si pomysí, že jsmem se zbláznila. A kdyby už se mnou šel a já ho chytla za ruku nebo políbila, tak mi možná řekne, že mi je trochu cítit z pusy nebo si bude myslet, že jsem těhotná. Vždyť ani nepozná, když jdu ke kadeřnici. Tuhle jsem přišla s novým účesem a toho si vůbec nevšimnul, i když mi všichni v kapele, kde hraju na lesní roh už odmala, říkali, jak mi to sluší.

Vlastně mám stejně pocit, že už si nemáme moc co říct. Jeho většinou zajímá, co bude k jídlu, nebo jestli jsem koupila to, co chtěl, ale jinak si mě prostě moc nevšímá. Když se třeba namaluju, tak mi řekne, že to úplně nesnáší, že vypadám jako kurva. Ale když namalovaná nejsem, neřekne mi nikdy, že jsem hezká. Je fakt, že jsem pár kilo přibrala, ale zase to není nic světobornýho oproti ženským v mým věku, který denně potkávám. Prostě my Řekyně tloustneme nějak víc, hlavně po třicítce.

Z mých úvah mě vyruší chlápek, který jde na procházku se psem a jak si tam tak sedím na té zídce, začne na mě mluvit. Tohle tady na ostrově fakt nesnáším. Někde ve městě v cizině by si neodvážil nikdo na mě promluvit, ale tady na Korfu si prostě lidi mluví na koho chtějí, kdy chtějí a je jim úplně jedno, jestli se s nima někdo bavit chce nebo ne. Nejřív se ptal na čas, to jsem mu řekla, pak začal to naše typické, že už přichází jaro a je hezky, ale fouká a je velká vlhkost, na to jsem nic neříkala, pak zase, že mu umřela žena (to je mi sce líto, ale co já s tím) a že jedinej tvor na světě, kterej ho má rád, je ten jeho čokl. Já jsem mlčela a dívala se dál na moře, protože mi bylo jasný, že pokud se zapojím do konverzace, jen tak se ho nezbavim. Tak pak dal pokoj, popřál mi kalo mina- to znamená dobrý měsíc, říká se to u nás na začátku každýho měsíce, a šel si sednou na lavičku kousek ode mě, ale pořád mě sledoval. Pak se přiblížila partička mladejch kluků, kteří si šli asi zakouřit, aby je nepotkal nikdo známej, tak jsem rychle vypadla.

Stejně Jorgosovo plachtění právě končilo a já jsem měla pocit, že jestli tam takhle ještě chvilku zůstanu, zblázním se. Jaro na mě asi fakt nějak doléhá. Tuhle mi psal nějakej mladej kluk z Kavaly na facebook a pořád se mi neskutečně dvořil, nevím vůbec proč, ale prohlížel si moje fotky a komentoval je, přítom je nejmíň o osm let mladší než já. Pak jsem hrála nějakou hru na počítači a do zpráv pod tím mi psal nějakej spoluhráč kdoví odkud, prej co jsem zač a jak jsem stará. Na skypu mi zase tuhle neustále volal nějakej Dr. William, kterej mi psal, že je z USA, ale dělá doktora v Afghánistánu, tak jsem mu odpověděla, že nevím, proč mě kontaktuje, když mě nezná, že nejsem ani z USA, ani nemám co do činění z Afghánistánem, ani nejsem doktorka, tak jestli nepotřebuje něco životně důležitýho, ale nedovedu si představit co by to mohlo být, v tom případě ať to napíše, jinak ať mě nechá bejt. Na to mi začal zuřivě volat, takže jsem ho šestkrát vypla a pak zablokovala.

Jorgose už vidím, jak vysedá z plachetničky, měla bych mu koupit aspoň čokoládu, od oběda nic nejedl, ani mu nemůžu jít naproti až tam, protože se stydí, že pro něj ještě pořád chodí máma. Když já mám ale strach, aby ho něco nezajelo nebo se mu něco nestalo. Asi mu tu čokoládu koupím a počkám na něj tamhle na rohu….

(Momentální inspirace novou knížkou Petry Soukupové Pod sněhem. Chtěla jsem si vyzkoušet tenhle styl psaní a hodně mě baví. Mimochodem, knížku vřele doporučuju, je skvělá!!!)