“Včera jsem se odměnil, koupil jsem si na sebe hezký věci (mám teď omezený šatník, zhubl jsem totiz 25 kilo a žádný starý oblečeni mi není, tak jsem jej dal brachovi) a protože jsem doma sám, tak jsem potom s kámošem zašel na Václavaku do stripbaru, dal jsem si dvě nealkoholický piva a díval se na to, jak je svět krásnej… :-)“

Z naší komunikace získal Bóža dojem, že vedu krásný život. Na chvíli jsem se zamyslela a pak mu musela dát za pravdu. Je to fakt, nebýt té nemoci mé sestry, vedu krásný život.

 

A tak mi napsal: “To, co jsi řekla, je strašně hezký, že vedeš krásný život. Ale vedeš ho především proto, že to máš evidentně v hlavě dobře srovnaný. Spousta lidí má potenciál vést krásný život, ale nevede ho, protože maj hlavu zaplevelenou negativní myslí, pořád na něco musí nadávat a s něčím iluzorním válčit. To byl i můj případ, pořád jsem se štval za kariérou a prachama a život jsem odkládal na později…”

 

 

Jenže to právě v tuto chvíli chtěl změnit: „Koupil jsem si tvého Průvodce, protože se hodlám uzdravit a v červnu tě navštívím (to už budu zdravý)! Je to pro mě takový symbol! Už jsem se díval na internet, je tam spousta hotelů a rezortů, Korfu vypadá skvěle! Viděl jsem na internetu i tvoji rodinu, tvého může, děti. Pracuješ pro rádio, píšeš do novin… J Vidíš to, jak to, že ses nedostala na FFUK, vlastně pozitivně změnilo Tvůj život. Někdo by se utápěl v sebelítosti, jak je to nespravedlivé, ty jsi začala cestovat a díky tomu si se dostala na Korfu, potkala muže, založila rodinu, začala psát… k tomu žádnou vejšku nepotřebuješ. …“

 

A pak naše dopisování ustalo. Bóža odjel do jakéhosi kláštera na Ukrajině, kde doufal, že se oddá meditaci a třeba se ještě zachrání. Jenže jeho stav se začal zhoršovat. Mezitím to moje milovaná ségra vzdala a tak ji převezli na Petřín na oddělení paliativní péče, aby mohla v klidu zemřít.

Ještě jsem jí stačila poslat dopis o tom, jak jsem se potkala s jednou paní, která ten svůj zázrak zažila…

Moje drahá Éjko,

 

Musím ti dnes napsat, jak jsem se sešla s tou paní “Zázrak”, jmenuje se Rena (Irene), jak minule nepřišla na sraz.

 

Včera mi volala, že je ve městě, jestli mám čas. Šla jsem do kavárny trochu rozpačitá a plna očekávání. Objevila se strašně milá paní, odhadem tak kolem pětapadesáti let. Vyprávěla jsem jí o tobě a taky o tom, že bych chtěla slyšet její příběh právě proto, že člověk o zázracích slyší a čte, ale ještě nikdy jsem se osobně nesetkala s nikým, kdo ho sám zažil.

 

Nedříve mi vyprávěla velmi povzbuzující zázračné příběhy své maminky a svého kamaráda. Jen stručně- maminka měla nějakou nemoc (nerozuměla jsem přesně co) a ležela 42 dní v komatu a doktoři jí nedávali žádnou naději. Řekli, že kdyby se ještě probrala, nebude vůbec vědět, kdo je, že bude mít úplně vygumovanej mozek. Maminka se jednoho dne probudila a pokračovala dál, jako by žádných 42 dní nebylo.

 

Pak její kamarád Miltos, který už dvanáct let bojuje s rakovinou, měl metastázy úplně všude, který se prostě rozhodl žít a žije i s rakovinou.

 

Ale radši ti povím její příběh, který mi vyprávěla. Když jí bylo dvaačtyřicet let, měla tři děti- jednoho skoro dospělého syna, jednu čtrnáctiletou letou dceru a osmiletého syna a manžela, se kterým neměla moc dobrý vztah (pochopila jsem, že měl snad milenku, což byla jejich společná kamarádka). Měla strašný stres v práci i doma a jednoho dne se probudila v noci, protože ji tak píchlo v prsu, že myslela, že tam večer při šití nechala jehlu. Hledala ji, ale nenašla. Tak šla k doktorovi a ten ji poslal na vyšetření, při němž zjistili nějaký hodně agresivní druh nádoru.

 

Takže začlo klasický kolečko, kterým sis prošla taky, s tím, že když skončily veškerý terapie, doktoři ji zvali na prohlídky každé tři měsíce. Docela se tomu divila, protože ostatní spolupacienti měli chodit snad po 6 měsících až po roce, ale nikdo jí to nechtěl moc vysvětlovat a říkali jí, že má být ráda, že se o ni tak starají. Až po několika letech jí doktor řekl, že jí nedávali víc, jak dva měsíce života, takže pokaždé, když ji za tři měsíce znovu uviděli, nechápali, co tam ještě dělá.

 

Když byla v těch nejhorších problémech, nemocná, slabá, bez vlasů, práce a síly, přišel domů manžel (který se asi pohádal s milenkou) a seřval strašně jejich dceru, bylo vidět, že si to musí na někom vybít. Ona mu v tu chvíli řekla, že se chce okamžitě rozvést a skončila jejich vztah.

 

Vyprávěla, že vůbec neví, co ji to napadlo, ale že zjistila, že takhle dál žít nemůže. Že sice měla strašný starch, co bude dál, ale prostě se začala (je věřící) hrozně moc modlit a řekla Pánu Bohu, že se cele odevzdává do jeho rukou. Že prostě se opravdu, bez jediné pochybnosti, najednou tak cele oddala Bohu, že by to snad mohla přirovnat (ten pocit) k tomu, když si lehneš do moře na vodu na záda, necháš se nest a vůbec, ale vůbec neděláš nic proto, aby ses neutopila. Prostě ta voda tě nese (alespoň ta mořská jo). Že ve své mysli v podstatě umřela, aby se mohla znova narodit a od základu změnila svůj život.

Neměly jsme tolik času, abychom rozebíraly dopodrobna práci a manžela a tak, ale říkala, že vždycky, když si myslela, že už to nezvládne, jak psychicky, finančně, fyzicky, prostě vždycky se otevřely nějaké další dveře a tam byla pomoc.

 

Že dostala druhou šanci, které se chopila. K tomu teda dodržuje zdravou životosprávu, pije (to tvrdí, že je fakt strašně účinný) nějaké džusy z Aloe vera, (kdybys měla zájem, koupím ti je), ale hlavně, že pochopila, že Bůh dělá zázraky a dává příležitost lidem, kteří ji nepromrhají. Protože k čemu dostávat další šance, pokud najede člověk na stejnou životní cestu, na které se mu ta nemoc přihodila.

 

Že její život od té doby rozhodně není jednoduchý, ale o hodně šťastnější, že se naučila říkat “ne” a stanovovat si hranice, které nikdy neměla. Že pořád skákala kolem dětí, všech okolo a najednou se rozhodla, že musí mít ráda sama sebe (aby mohla milovat své bližní). Předtím se pořád někomu a něčemu podřizovala.

 

Že se děti nejdřív divily a zlobily, že nedělá, co chtějí, ale ona jim vysvětlila, že je má tak ráda, že je nechá všecko dělat samotné, aby se to v životě naučily a mohly existovat i bez ní. Dnes jsou jí za to vděčné.

 

Její maminka se o ni strašně bála, když začala chtít cestovat. Pořád ji od toho zrazovala. Normálně by Rena asi poslechla, ale teď mamince vysvětlila, že prostě cestovat bude, ať se jí to líbí nebo ne. Tak maminka nakonec jí udělala křížek na čelo a přispěla finančně na cesty. Což by dříve vůbec nepřipadalo v úvahu.

 

Teď se živí tím, že hlídá děti (nevím, co byla její práce předtím, ale zdá se jako chytrá a vzdělaná žena, umí anglicky a pracuje s dětma cizinců, kteří chtějí, aby s nima mluvila anglicky), chodí cvičit, zpívá ve sboru a má přátele, kteří jsou opravdoví. Říká, že je strašně vděčná, že tuhle šílenou zkušenost mohla prožít, protože jinak by celý svůj život strávila v tom stresu a frustraci.

 

Že odpustila manželovi, který se pak s tou kamarádkou stejně rozešel, teď je nemocný a ona mu hodně pomáhá, protože teď už může, už vůči němu nemá žádnou zášť..

 

Že ta její víra v Boha, který je všemohoucí, byla a je doposud tak strašně silná, že jí to celou dobu drželo. A i když ji často přepadaly pochybnosti, zahnala je a modlila se.

 

Z lékařskýho hlediska už je zdravá, doktoři jí řekli, že by měli roztrhat svoje diplomy, protože se totálně sekli ve svých prognózách. Tu nemoc prožila před jedenácti lety a říká, že prostě žije ´šťastný a spokojený život.

 

Vzkazuje ti, ať věříš a nevzdáváš se, protože Pán Bůh nejlíp ví, jak s náma naložit a že se za tebe bude modlit.

¨

Udělala na mě fakt silnej dojem, slíbily jsme si, že se zase setkáme. A já jsem měla radost, že jsem konečně potkala někoho, kdo ten zázrak fakt prožil.

 

Moje zlatá Éjíčko, neuplyne jediná hodina dne, abych na tebe nemyslela. Pořád se za tebe modlím a věřím, že tuhle těžkou zkoušku zvládneš. Těším se, až si budeme moct zase (snad brzy) popovídat alespoň po telefonu. Volala jsem ti, ale asi nemáš teď moc sílu, tak až ji mít budeš, vynahradíme si to. Papa……

pokračování brzy…