…

Večer ještě v pátek přijela další Williamova kámoška jménem Wendy. Kde von na tyhle hezký mladý baby furt chodí. Mezi jeho kámoškama budu za chvilku jak starožitonost a to jsem kdysi bejvala nejmladší…

No, takže Wendy je pěkná a milá holka, která se před pár lety rozhodla, že jí konzumní styl života moc nevyhovuje a tak šla dělat pro nějakou charitu jako dobrovolnice nejřív do Turecka a pak někam do Číny. Naučila se čínsky či kantonsky, já nevim, jakej je v tom rozdíl a po pár letech se vrátila do Anglie. Tam si založila vlastní charitu, ve který pomáhá různejm ženskejm, který se ocitly na okraji společnosti, matkám, který se vracej z kriminálu, nebo žijou na ulici a tak podobně. S Williamem se seznámila v jednom kostele a on je, jak se zdá, největší sponzor její charity. Na sama nevydělává snad nic, jen pronajímá dva pokoje ve svým baráčku, kterej jí kdysi koupil táta a kde bydlí. A to jí k životu stačí. Zajímavá holka.

V sobotu po snídani jsme měli jet na výlet lodí. William má takovej motorovej člun, kterým jsem kdysi jela, byly děsný vlny a mě šplouchala voda do obličeje a byla děsná kosa a já měla tenkrát dost strach. Tentokrát ale bylo nádherně, obloha úplně vymetená, nebe bez mráčku, hladina moře klidná, takže pohoda.

Jeli jsme ve složení William, kterej řdil, jeho dva pomocníci-správci jeho sídla, laura, Wendy, David a já. Davis už byl po ránu dost vožralej, protože si k snídani přinesl tentokrát gin s tonicem a tvrdil, že pije vodu. Já seděla na kraji člunu a on uprostřed na takový sedačce za Wendy a mě pořád chtěl chytat za ruku, takže jsem na něj musela začít bejt dost drsná a prostě ho vodpálkovat. Tak se přisál na Wendy a byl chvíli klid.

Asi po hodině plavby, která teda nebyl nějak extra příjemná, protože i přes hezký počasí fučel studenej vichr, jsme přijeli do Cromarty, což je taková vesnička na výběžku, kde chcípnul pes, nejsou tam ani skoro žádný lidi, jen pár modrobílejch domků a pekárna a kavárna. Fakt nádherný. Tam jsme ale byli jen asi půl hodiny, protože jsme museli stihnout přijet domů dřív, než nastane odliv, kterej je tam fakt dost velkej, takže už bychom se pak domů nedostali. David si ale stihnul dát v Cromarty tři piva, takže po cestě zpět skoro spadl do moře, protože už neudržel rovnováhu. Když jsme připlouvali k našemu zálivu u Findhornu, potkali jsme hejno delfínů, což byl krásnej zážitek.

Vodpoledne všichni zas odpočívali, já si četla u krbu a hrála na piáno a cejtila takovou skvělou pohodu. Večer jsme čekali návštěvu, nějakej aristokratickej pár. William mě poprosil, jestli bych nemohla udělat něco řeckýho s hodně česnekem, tak jsme musela volat takisovi, ať mi něco poradí. Nakonec jsem udělala takovej salát z červený řepy, kam se dá šíleně česneku a řeckej jogurt. Kuchařka Evelyn to postavila vedle stew, který uvařila a hosti nevěděli, cos  tim, tak si to dávali na to stew… pak všichni šíleně páchli česnekem, což bylo dost legrační. Všem to chutnalo, jen ten aristokrat, kterej nevěděl, že jsem to dělala já,s e mi svěřil, že je to pěkně hnunsý a že si myslí, že by se William měl týhle kuchařky jednou provždy zbavit.

Ale to předbíhám. Ještě, než dorazili aristokrati, zazvonil Williamovi telefon a on se najednou zarazil a ěnkomu vysvětloval cestu. Pak se zjistilo, že pozval na večeři ještě další dva lidi, ale zapomněl na ně. Tak šel Evelyn rychle říct, ať připraví další talíře, jídla naštěstí bylo dost.

Tenhle pár byl na rozdíl od toho druhýho, fakt strašně příjemnej. Ten chlápek, taky David, byl Ir, kterej si ve Skotsku založil svůj pivovar a jeho manželka, moc milá paní, je restaurátorkou starýho nábytku. William chtěl nejdřív vedle mě posadit Davida Kirka, ale já na něj udělala prosebný oči, takže jsem skončila vedle Davida pivovarníka a myslím, že jsme si to oba užili.

Další ráno už jsem musela bohužel odletět. William vstal, aby se se mnou rozloučil, david Kirke mi nechal na stole vzkaz, ale já dělala, že jsem si toho nevšimla, protože kdybych mu nechala svoji mailovou adresu, jak po mě chtěl, už bych se ho nikdy nezbavila a Andy, jeden ze správců, mě zavezl na letiště do Inverness.

Letěla jsem nad tou krásnou skotskou krajinou, slunce mi svítilo do očí (prej nejlepší pčasí v tomhle období za posledních 50 let. Poté, co jsem odjela, začlo sněžit a je hnusně až do teď…), a já si říkala, jaká to byla pohoda. Tady na tomhle kouzelným místě jsem byla podle návštěvní knihy po sedmé. Naposledy ale před 16 lety. Jak ten čas ubíhá. Doufám, že to nebylo naposled, protože se mi o tejden později podařilo Williamu asi trošku vyprudit. Ale o tom zas příště.