vo kamarádství
Nějak si furt nechci připustit, že některý starý kamarádství asi musej skončit proto, aby se uvolnilo místo pro nový. Já se těch starejch držím úplně zbytečně jako klíště. A pak mě strašně mrzí, když najednou zjistím, že se držím něčeho, co už dávno neexistuje.
Vždycky, když jsem v Praze, nemám pořádně čas na nic a na nikoho, protože se snažim potkat se všema kamarádama. Jenže pak zjišťuju, že mě sice chtěj vidět, ale jenom, když a pokud se to hodí jim. Takže při mojí poslední návštěvě, která trvala celej měsíc, a kdy jsem s sebou po deseti letech vzala taky manžela, na kterýho se hodně lidí těšilo, alespoň jak mi to psali po mailech, si prostě některý lidi nenašli ani hodinu času, aby s náma zašli třeba jen do hospody na pivo. Prostě měli jiný starosti. A to i ti, který kdykoliv přijeli sem, nechali jsme všechno jak to leží a běží, Adonis utíkal nakoupit víno, uvařil a a i když jsme měli práci, ponocovali jsme s nima i za cenu toho, že budeme druhej den úplně tuhý.
Po měsíci mi kamarád, kterýmu jsme volali několikrát napsal, že na to nějak zapomněl, že jsme tam, tak sorry.
Když jsme šli kolem domu mý kamarádky, která u nás byla na dovolený dvakrát i s manželem, říká mi Takis, pojď, stavíme se k nim na chvilku. Je zvyklej, že k nám se může stavit kdykoliv kdokoliv. Já mu říkám viš co, radši ne, ona má tři děti a jak ji znám, třeba by jí to nepřišlo vhod, raději jí zavolám a domluvíme si schůzku. Když jsem jí pak druhej den volala a říkala, že jsme procházeli okolo, řekla mi, že fakt děkuje, že jsme se nestavili, protože tyhle neohlášený návštevy nemá ráda…. Tak jsme se tam pak jednou ohlášeně stavili na kafe a já si zase uvědomila, že lpim na něčem, co už asi prostě fakt neni. Alespoň teď ne. Každej jsme na jiným břehu jiný řeky.
Podobně to dopadlo s dalšíma několika lidma. Na jednu stranu je to úleva, protože budu teď mít v Praze o dost větší leháro a taky, když sem někdo z nich přijede a bude vyžadovat můj čas a pozornost, můžu s úplně klidným svědomím říct, že fakt pracuju a mám čas až v zimě. Na druhou stranu mě to samozřejmě strašně mrzí, ale život jde dál.
Nedávno se mi podařilo po deseti letech vypátrat svýho anglickýho kámoše Toma. Kdysi jsme spolu pracovali pro jednu charitu v Praze a fakt jsme se hodně kamarádili. Měla jsme ten pocit, že to je člověk, se kterým se budu potkávat celej život. Jenže Tom pak najednou zmizel. Věděla jsem, že dělá pro nějakou charitu někde v Africe, ale za nic na světě jsem ho nemohla najít. Nedávno jsem to zkusila znovu. Našla jsem na googlu nějakou malou zmínku, že kdysi pracoval pro nějakou organizaci, tak jsem jim napsala a prosila je o nějakou stopu. Na druhým konci seděla nějaká úžasná ženská jménem Beth, která mi obratem odpověděla, že Toma nezná, ale pokusí se po něm zapátrat mezi bejvalejma kolegama, protože u nich v současný době rozhodně nepracuje.
Pak mi poslala jakýsi telefonní číslo s tím, že kdyby to nevyšlo, ať jí napíšu, že zkusí pátrat dál. Nevídaný. Telefon nefungoval a tak jsem jí psala znova. Odpověděla, že starý přátele by měl člověk vyhledávat a že mi drží palce a poslala mi odkaz na firmu, kde měl Tom teď údajně pracovat. A tak jsem napsala do tý firmy, kde mu předali můj mail a nakonec se mi ozval sám Tom, po tolika letech. Vypadalo to, že je nadšenej, že jsem ho našla. Dokonce si mě přidal na skype, ale tím to skončilo. Napsal mi pár řádek o sobě, já zas jemu pár o sobě, ale na Skypu jsme se prostě nemohli sejít. Většinou tam seděla jeho nová, moc milá žena, která psala, že není doma a že mu řekne, až bude. Když uběhly dva měsíce a já si říkala, že jsem mu teda asi moc nechyběla, když nemá ani snahu se se mnou spojit, napsala jsem, že to ještě zkouším, kdyby náhodou, ale jestli tam není, že je to fuk, že už jsem čekala deset let, takže nějakej měsíc dva navíc už mě nevytrhnou. A pak mi Tom zavolal. Bylo to strašně prima si s ním povídat, ale nějak vnitřně jsem cejtila, že on už je prostě někde jinde. Že má sice radost, ale ne tak velkou, aby mu stálo za to udržovat nějaký přátelství. Založil si rodinu, žije na farmě někde v Zemi nikoho, druhý dítko je na cestě a nedávno mu umřela maminka na rakovinu. „Víš, já v podstatě nejsem v kontaktu s nikým ze svých bývalých kamarádů“, říkal mi. „Já vždycky, když se posunu někam dál, uložím všechno starý do propadliště dějin. I přes maminčinu smrt jsem se přenesl a život jde dál, takhle já to vidím“, dodal zřejmě na vysvětlenou.
A já jsem si uvědomila, že má pravdu. Že člověk nemůže lpět na starejch vztazích jen ze sentimentálních pohnutek. Přátelství je vztah dvou nebo více lidí. A když jeden z nich nemá zájem, není v tom případě co udržovat. A tak odhazuju svoji hořkost v dál a těšim se na to nový, co přijde.
Svata pravda….
Povazuji tento clanek za jeden z nejlepsich na Bloguje.cz.
Já dělím lidi na ty které potkám/kávám a na ty, s kterými se spřátelím.
S těmi které potkám, se ráda semtam potkám a zajdu si na pivo. Ty, s kterýma se spřátelím, už mám většinou nafurt. Já to tak cítím, že lidi mají být nafurt, i když se třeba v mezidobí nevidí 5-10 let.
Semtam se mi stane, že mě někdo vyhodí ho odpadu, a semtam mě to mrzí, zejména když nepochopím proč, a že to někdy nepochopím:-)
L; hmmmm… jak to mas ty po navratu??
hamilton: ooo, cim to?? sonja uz skoncila, ale tohle byla takova momentalni pohnutka, ktera se na muj blog nehodi…mozna se tu sem tam takovy budou objevovat…
mod: ja to prave mela taky tak, jenze ted jsem zjistila, ze je to uplne jinak:)
No jo, ale já už to tak asi dožiju:-))
Jééé Sonja se vrátila?? Jestli jo, tak to je dobře, je to tady jeden z mála blogů, kde si nepřipadám jako v kurníku 😀
Ja potkala na Facebooku kamarada,po 17 letech.Jako kdyby jsme se nevideli tyden.Bajecne shledani :)).
Sonjo,ja si myslim,ze kdyz Te nekdo nechce videt,promin za uprimnost :* :),tak mu proste nechybis.Ja si cas vzdycky udelam,je pravda,nekdy mi to trva dele,jsem limitovana dvema detmi a rodina ma prednost.Nemuzu je chlapovi,kdyz se po 14h vrati z prace hodit na krk s tim,ze jdu na panaka s kamosema :)).
Ale s P.po 17 letech rozhodne na panaka jdeme,uz jsme i sladili datum :).
mod: tak jo:)
m.amar: ne, nevratila, jen nechci, aby mi bloguje tenhle blog smazal a mozna sem cas od casu napisu nejakou vzletnou myslenku, ktera se mi jinam nehodi:)))
cheo: to jsem si taky myslela, ze kdyz si nekdo neudela cas, nechybim mu. jenze pak prijedou ti lidi sem a chtej se vidat kazdej den… anebo mi pisou a volaj, jak s etesej, az prijedu ja. hm…
s tim kamosem po 17 letech jsem zvedava, jestli po tom jednom panaku pujdete jeste nekdy na dalsiho a budete udrzovat kontakt, nebo si reknete svoje zivotni updates a zase bude na dalsich 17 let ticho po pesine. to uz se mi taky parkrat stalo. vlastne jsem zjistila, ze lidi, ktery jsme nevidela pres deset let, uz asi k zivotu ani nepotrebuju… tak o tom pak napis, jo??
souhlasim, horkosti si clovek sam sobe ublizuje…a horkost je hnusna ceska vlastnost…taky jsem ji trpela…
Tu tvoji otevrenou naruc (a otevrene dvere do bytu) ma malokdo kor cech…nekdy mam pocit, ze lidi tim, ze zalozi rodinu se distancuji od vsech kamaradu…
Milá Sonjo, tys mě opět pobavila. Stěhovala jsem se asi 15x a vždycky jsem totálně ztratila všechny blízké známé, takže vím, o čem mluvíš. Teď se snažím nepřemýšlet nad minulostí a řídím tímto: TADY A TEĎ…, jakkoli to bolí.
gugu: to je na dalsi clanek, o te otevrene naruci. ale jinak souhlasim, nema cenu zit s ublizenym pocitem. je lepsi obratit list a jet dal.
van: stehovala ses 15x tak daleko, zes fakt ztratila vsechny blizke?? tak to je narez. zanechalo to na tobe nejaky nasledky??:)
Nemusíš se stěhovat daleko, ale stane se, že z časových důvodů nemůžeš udržovat staré vztahy, protože se staráš o svoji rodinu, jsi zaměstnaná atakpodobně. Následky jsou – samozřejmě – hledám – např. na netu někoho, kdo má podobné zkušenosti, abych si to nějak vykompenzovala. Já nejsem takový bojovník, jako ty. 🙂
Náš čas je omezený…Sonjo, chápu, jak to asi cítíš! Vždy je ale něco za něco a když na "něco" někdo nemá čas, tak zase má čas na "něco" jiného. Jsou to každého osobní priority a to platí i pro vztahy mezi lidmi.
Proč násilně udržovat nějaké staré vztahy, které nám již nic nedávají? Proč vyhledávat lidi, se kterými jsme si sice kdysi (před lety) rozuměli, ale dnes jsme každý někde úplně jinde a možná si už ani nemáme co říci?
Někteří lidé velmi často nedokážou rozlišit ty správné priority a nechápou, o co přicházejí, když se věnují svým přízemním starostem a nepěstují raději vztahy s dobrými kamarády, inspirujícími lidmi a s těmi, kteří jim do života dají mnohem více síly, nadšení a elánu, či alespoň jiný pohled na svět.
Pěkný blog a dobré čtení zde. Hezký den přeji 🙂
van: ja tohle neumim, jen tak to hodit za hlavu. jestli jsem v necem fakt dobra, tak je to v udrzovani pratelstvi. je pro me dulezitejsi skoro nez partnerstvi. proto me pak tak mrzi, kdyz je to jen jednostranne nebo toho nekdo zacne zneuzivat. vlastne jsem o hodne lepsi kamaradka nez manzelka:)))
jobie: svata pravda…
no sonji, to, ze bydlime daleko, je ta nejhorsi palka pro pratelstvi a pak vydrzi opravdu jen da velka a ty se pak daji spocitat na par prstech… ja to zazivam podobne, jen uz to asi beru trosku s nadhledem a holt se vidim s tim, kdo si na me ten cas udela, protoze je fakt, ze pro me navstevy CR jsou takove dovolene a tak se prizpusobim a kdyz to s jednim kamaradem nevyjde ani jednou, vynahradim si to s jinym vickrat 😉 a nebo se sejdu i s prateli s kterymi se znam jen na dalku 😉
Tak hodně štěstí do těch nových přátelství. 🙂
leni: mas pravdu,jenze tady se jedna prevazne o lidi, ktery u nas byli tady a ktery vzdycky rikaj, az prijedete do prahy, to musime udelat to a ono a spradaj velky plany a pak nakonec si neudelaj fakt ani tu hodinu casu na pivo…
zradlo do konika: diky. mas vyborny blogovaci jmeno:))
no moje destinace (asi nastesti) neni tak atraktivni takze za mnou byla jen 1 kamaradka!!! za tech 6 let, co tu ziju!!!! takze kdybych se jeste mela trapit tim, tak bych byla bez pratel 😉 u tebe je to blbe, ze te svym zpusobem vyuzivaji a kdyz pak potrebujes v Praze ten revans na to pivko, tam nejde o pomoc, ale o pokec, tak ti to nedavaji a je dobre, ze si to uvedomujes, i kdyz nevim, jak budes schopna to dodrzet… drz se! a jeste jednou zpetne dik za nase setkani :))))
Díky 🙂 To jméno se mi tak nějak přihodilo 🙂
"Sonjo", nad něčím podobným jsem se před časem také zamyslela. Měla jsem za život tolik známých až kamarádů… a hodně z nich odvál čas. Dokonce i nejlepší kámošku – hodně mě to mrzí, ale pochopila jsem, že když se nakonec snaží jen jedna strana, tak to prostě nejde.
Je fakt, že jsem povahou hodně netypická a to s sebou nese riziko, že se se mnou rádo seznámí hodně lidí jako s něčím novým, "exotickým" a pak když zjistí, že jsem až příliš jiná, tak se raději zas uchýlí k "Božce od sousedů" se kterou budou řešit seriály a drby… 🙁
Ještě že mi zbylo zdravé jádro přátel obou pohlaví, se kterými si popovídám o cestování, přírodě atd. :)))
Papájo,jak to myslíš, "povahou netypická"?
🙂
leni: ja diky tobe, zes za mnou prijela! moc rada jsem te poznala.
zradlo do konika: to bych rada vedela jak:)))
papaja: anebo je pratelstvi jen par vznesenejch kecu. to je taky mozny. kdovi.
m.amar: taky bych chtela vedet podrobnosti!!
M.Amar: ježiš, a to chceš ve zkratce? 😀
prostě jsem svobodomyslná a tak … a hlavně to co jsem už napsala – neřeším drby a "normální věci" 😀
Sonjo, já možná začínám víc věřit přátelství mezi mužem a ženou -když se to dobře vyváží. 😀
Papájo,já bych to shrnula: prostě nejsi slepice 🙂
M.Amar: Jen občas kráva 😀 😀 😀