Kolik maj v Anglii měsíců v roce?

Na konci prvního týdne se se mnou Steadmanovi moc hezky rozloučili, dali mi nějaký dárečky a řekli, že mě přijedou navštívit do Prahy, Pak mě zavezli k Jamesonům, jejich přátelům ze stejnýho kostela, který bydleli v sousedství.

Táta Jameson, Rick, byl Ir jako poleno. Klasický zrzavý vlasy a pihatej obličej a furt se smál a dělal vtípky, kterejm jsem většinou nerozuměla. Jenže von se vždycky začal popadat za břicho a tak jsem se smála taky. Například se mě každý ráno ptal, jestli chci „plate of poridge“ /talíř ovesný kaše/, kterej fakt nesnášim. Já jsme se zatvářila zhnuseně a von se úplně válel smíchy. A druhej den zase. Jeho žena byla děsně milá a usměvavá, ale tý jsem nerozuměla fakt ani slovo, takže jsem se vždycky obávala chvíle, kdy spolu zůstanem samy a vona si bude chtít povídat. A pak měli dceru Louise, vosmnáctiletou holku, která se na mě nejdřív dívala jako na vetřelce.

Pak ji ale rodiče přinutili, aby mě s sebou vzala mezi svý kamarády do hospody, na což se Louise zatvářila, jako by měla sníst shnilou rybu. Nic jinýho jí ale nezbylo, protože rodiče na tom trvali a já se těšila, že se konečně dostanu někam mezi mladý lidi.

Louise měla partičku asi osmi přátel, většinou tlustý a vošklivý a nesympatický holky, pak asi tři kluky, pamatuju si jen na jednoho-Skota jménem James, ten byl na mě strašně milej, hodnej a trpělivě mi opakoval furt dokola, co mi chtěl říct a čemu já jsem nerozuměla.

Je jasný ale, že v první chvíli na mě civěli všichni, Louise jim něco vysvětlovala, tak jen pokyvovali hlavou a ptali se, co si dám. Já si vobjednala pivo a vytáhla krabičku cigaret Silk cut a najednou na mě Louise zůstala koukat s votevřenou pusou a taky si vytáhla krabičku cigaret Silk cut a vobjednala pivo a pak se mi snažila vysvětlit, že mě s sebou nechtěla, protože jí rodiče řekli, že jsem farářská a tak měla strach, abych na ni nebonzla, že hulí. Tak já jí zase říkala, ať to nebonzne na mě a vod tý doby na mě byla jako milius.

Jen ty tlustý holky se tvářily furt dost kysele, ale to mi bylo celkem jedno, protože asi po hodině příšerný nudy, kdy jsem z celý konverzace pochytávala každá vosmý slovo a to jen nějaký jména lidí, který jsem stejně neznala, jsem se rozhodla, že na sebe stůj co stůj musim upoutat pozornost, jinak tam chcípnu nudou.

A tak se ptám Jamese, kterej seděl vedle mě, kolik že maj v Anglii měsíců v roce. Von na mě kouká jako spadlej z Marsu a říká:“ No přece dvanáct. A to proč jako? A kolik máte u vás??“

Já se zatvářila tajemně a říkám:“No, my u nás máme jen deset….“ A horečně jsem vymejšlela, jak tuhle blbost zdůvodnit. Léčka ale zafungovala a James říká všem:“Hele, věděli jste, že v Československu maj jen deset měsíců v roce??“ Všichni vykulili voči a koukali na mě, ať teda pokračuju, že tohle je jako děsně divný a snad to ani neni možný, to se přece ve škole nikdy neučili.

Já se furt tvářila důležitě, popotáhla jsem z cigarety, abych měla malinko víc času na rozmyšlenou, a povídám:“No, my máme totiž 36 dní v měsíci a nemáme Listopad a Prosinec, protože….komunisti zakázali Vánoce, jsou to křesťanský svátky, tak vypustili celej dvanáctej měsíc a i jedenáctej, pro jistotu…“ V duchu jsem si říkala, že jestli mi tohle někdo sežere, tak to bude teda vrchol, a jak jsem se bála, že mě někdo osočí z toho, že si z nich dělám blbou srandu, že jsem se tvářila smrtelně vážně.

A tak začala smršť otázek, jaký to u nás vůbec je a jak se tam žije a já si dodnes myslim, že to byl ten zlomovej okamžik, kdy jsem se rozmluvila v angličtině….