a o malým trapasu

Když jsem přišla do ulice Overstone road, rozlučila jsem se s Ianem a šla najít Williamův dům. Williama jsem neviděla možná dva nebo tři roky. Seznámili jsme se, když mi bylo asi devět. Jezdil totiž do Československa pomáhat různejm lidem, pašoval zakázaný knihy a vůbec dost riskoval. K nám chodíval taky. Pamatuju si, že maminka vždycky zavírala okna a dveře, aby nikdo v baráku nevěděl, že se u nás mluví anglicky, protože návštěvy z ciziny se musely hlásit na policii. Pakárna.

My ségry jsme se na Williama vždycky těšily. Byla s nim legrace a byl vždycky strašně milej. Pamatuju si, jak nás nechal jednou venku potáhnout ze svýho doutníku nebo s náma hrál různý soutěže, jestli umíme vyslovit to nebo ono a pak nám za to vždycky dal třeba pět liber.. Jenže jsme se vlastně spolu nikdy pořádně nebavili, protože já neuměla anglicky.

Teď jsem stála před jeho krásným londýnským barákem a skoro nedejchala. Pak jsem si dodala trošku odvahy a klepadlem zaklepala na dveře. Z okna vykoukla taková červená hlava s blonďatou kšticí a William mě hlasitě zdravil a říkal, že jde hned otevřít. Připadal mi strašně ošklivej. Vůbec jsem si ho takhle ošklivýho nepamatovala.

Pozval mě dál a uvedl do obýváku. Tam byla taková pohovka s načančanejma polštářema, všechno bylo takový typicky anglický, krb, pár fotek v rámečkách, široký stolní lapmy se starodávnejma stínidlama a stříbrný svícny.

William se mě ptal, co si dám a já si řekla o skleničku whisky. On si nalil trochu taky a ptal se mě na rodiče a na ségry a vůbec na celou situaci v Československu, což jsem mu s velkejma obtížema a svojí slovní zásobou o 70 slovech vyprávěla.

Zřejmě viděl, že nějaká konverzace se mnou je dost nemožná a tak vzal kytaru a ptal se, jaký znám písničky. William je příšernej hráč na kytaru a dost strašněj zpěvák, ale když hraje, hraje se strašným zápalem. Nejradši má takový ty starý pecky od Boba Dylana a Grateful Death a tak.

A tak jsme spolu seděli a pili tu skotskou whisky a on mě učil písničky, třeba L-O-L-A Lola a různý další, který když dneska slyšim, úplně přesně se mi vybaví to místo a ten večer.

Pak jsme chvíli seděli u jeho gramodesek a on mi něco pouštěl a když bylo asi půl desátý, začal zívat a tak se mě zeptal, v kolik mám kde bejt. Já mu popravdě řekla, že v deset na Camden. On se kouknul na hodinky a říkal:"Aha, hele, tak já ti objednám a zaplatím taxíka, ať nejdeš teď večer sama a ať to stihneš."

Teď jsem zase koukala já! Já měla za to, že když řekl, že mám přijít Wednesday NIGHT, že tam můžu zůstat přes noc!! A vůbec mi nedošlo, že night znamená stejně tak večer jako noc. Přišlo mi to i logický vzhledem k tomu, že věděl, že bydlím na druhým konci Londýna.

Úplně jsem zrudla a začala koktat, že mám ten sraz až druhej den ráno v deset a že jsem to pochopila tak, že tam můžu přespat. V ruce jsem žmoulala svoji tašku s kartáčkem na zuby a pyžamem a bylo mi úplně mdlo z toho, že teď budu muset odejít. Teď se začal zas červenat von, že to je jasný, strašně se omlouval, že to je samozřejmý, že tam můžu spát a že mi ukáže můj pokoj.

Pak ještě vobjednal nějaký jídlo z nedaleký indický restaurace, tak jsme se trochu najedli a šli spát. Já jsem dostala pokojíček v nejvyšším patře hned vedle jeho ložnice.

Pak mi dal pusu na tvář a řekl, ať ráno, než půjdu, si dám něco k snídani a zabouchnu dveře, on prej odchází kolem šestý….