17.11.1989

I v Řecku je dnes svátek. Slaví se tzv. Polytechnio, kdy se v sedmdesátejch letech s na polytechnice vzbouřili studenti proti tehdejší juntě a někteří z nich byli zastřeleni.

Vzala jsem děti na vejlet na jih ostrova, kde jsem měla nějakou práci. Po cestě jsem poslouchala CD Marty Kubišový a vyprávěla jim o Sametový revoluci.

Děti to, k mýmu údivu, děsně zajímalo. Vim, že dneska o revoluci píše každej, ale ani já si nechci tuhle příležitost nechat ujít.

———————————————

Z mýho deníčku 17.11.1989

Linda s Eli se mě ptaly, jestli půjdu taky na Albertov. Prej je tam povolená demonstrace. Půjdou snad i třeťáci a tak můžem jít, my druhačky, s nima. „Tak v půl čtvrtý na Karláku u Elišky Krásnohorský,“ upřesnila Eli místo srazu.

Já šla ještě navštívit svý kámoše na Jiřáku a pak jsem jela tramvají vod E. Piecka, ale tramvaj jela místo deseti minut půl hodiny, takže jsem přišla pozdě. S kytkou v ruce jsem se rozhlížela, jestli někde uvidim holky, ale kolem mě byly jen samý neznámý tváře.

Vydala jsem se za pochodujícím davem. Byla jsem docela špatná z toho, že jdu sama, ale najednou jsme v davu zahlídla ségru. Rozběhla jsem se k ní, ale ta mi významnejma pohledama dala najevo, ať se rychle klidim, že mě tam nechce. Ségra tam měla svý kámoše a já bych jim tam asi překážela. Naštěstí jsem potkala ségřiny bejvalý spolužáky z gymplu, ke kterejm jsem se s úlevou přidala.

Když jsme dorazili na Albertov, bylo tam už docela hodně lidí. K davu promlouvali nějaký lidi, některý docela odvážně za bouřlivýho potlesku studentů, jiný zas nějaký kecy a ti byli okamžitě vypískaný. Studenti měli transparenty, na kterejch byly různý hesla. Například:

PROČ JE VŠECHNO NA PENDREK?

NE NÁSILÍ

SVOBODU

CHCEME SLYŠET PRAVDU

DEMISI

DIALOG

SVOBODNÉ VOLBY

KDE MÁTE TY ŽIVLY

Atakdále.

Pak se mělo jít na Vyšehrad, ale všichni začali skandovat, že chtěj jít na Václavák. Ale nějaká holka z Nezávislý studentský rady říkala, že to nejde, že se musí jít na Vyšehrad. A tak ji všichni poslechli. Když jsem se rozhlídla kolem sebe, neviděla jsem ani začátek ani konec zástupu. Na Vyšehradě to bylo nádherný, byla už docela tma a všichni měli zapálený svíčky. Po zazpívání hymny se šlo z Vyšehradu zase dolů. Došli jsme Vyšehradskou ulicí až k nějaký křižovatce, ale tam nám zatarasily cestu „Bílý helmy“. Začali řezat pendrekama do první řady. Lidi se nejdřív chtěli dát na útěk, ale pak si všichni sedli na zem a volali různý hesla. Seděli jsme tam asi půl hodiny a pak nám ti policajti řekli, že nás teda nechaj projít po Nábřeží kolem Národního divadla.

Kluci se mi ztratili z očí a tak jsem prostě šla s davem. Po Nábřeží se šlo úplně skvěle. Lidi byli děsně šťastný a z Národního divadla nám mávali herci. No prostě nádherná atmosféra. Z tramvají vystupovaly zástupy a přidávaly se k nám.

Pak jsme zahli kolem ND na Národní.Šli jsme směrem k Máji, ale já si najednou všimla, že už nejsem v polovině davu, ale na konci. Zástup uzavírala kolona „Bílejch helem“. Otočili jsme se proti nim a skandovali. /Nechte nás projít, Jakešovo gestapo, Kolik vám je let, Dneska máme svátek, Jakeše do koše, Mohorita vod koryta, Štěpána k lopatě…/.

Když si vyndávali vobušky, sedli jsem si všichni zase na zem a zpívali hymnu. Celkem snad osmkrát. Bylo to strašný psychický vypětí. Pak se začaly posílat dopředu svíčky a ty se stavěly jako taková hradba mezi náma a policajtama.

Ti stáli a koukali na nás. Já jsme měla šílenej strach, byla jsem najednou úplně sama. Chytla jsem za ruku nějakýho cizího chlapa, stisknul mi ji a usmál se na mě, ale bylo vidět, že se taky bojí. Najednou se všichni začali tlačit směrem k Mikulandský ulici. Bylo asi 20.45 a já měla bejt ve 21.00 doma…

Chtěla jsem se protlačit, ale nešlo to. Chytla mě šílená panika. Vlezla jsem do nějakýho průjezdu v Mikulandský, kde se nás asi třicet narvalo do bytu k nějakýmu hodnýmu pánovi, kterej nás tam nechal. Skoro nikdo nic neříkal. Zvenku jsme slyšeli hroznej řev. Bylo to fakt hnusný.

Asi ve 22.30 jsme z toho bytu vylezli a procházeli po Národní na metro. V podloubí byly kaluže krvě a utrženej rukáv vod košile. Naproti stály dvě sanitky a kolem na zemi byla spousta zapálenejch svíček….

Doma jsem se potkala se ségrou, kterou prej zmlátili obuškem…..

—————————————————————————-

Dodatečně bych ráda poděkovala neznámýmu pánovi, kterej nás před dvaceti lety pustil do svýho bytu. Díky!!!