a v taxíku

V úterý jsem se konečně potkala se svejma spolužačkama z gymplu a kamarádkama -Lindou a Eli, to jsou ty, jak mě překecaly na Korfu, ať jdu do Takise. Dohodly jsem se, že půjdem do hospody U zavěšeného kafe na Úvoze, protože je to za prvé skvělá hospoda, za druhé tam Eli, která má mezitím tři děti, hnedka vedle bydlí a taky jsme se chtěly připojit ke každotýdenním hudebním úterkům, který bejvaj dost podařený.

Loni jsme tam takhle v úterý přišly s Eli a skončily jsme u stolu štamgastů, který tam každej tejden hrajou takový kotlíkářský písně, za který se každej normální člověk stydí, ale všichni je znaj. I my, samozřejmě. Po pár pivech jsme zpívaly se starejma chlápkama a ženskejma, který se tam scházej minimálně posledních 35 let a dost nás to bavilo.

Tak tentokrát jsme tam prostě byly všecky tři a protože jsme se strašně dlouho neviděly, měly jsme toho tolik na povídání, že muzikanti přestali hrát a hospodu prostě zavřeli. Chvíli jsme si pohrávaly s myšlenkou, že půjdem ještě někam na drink, jenže pak jsme svorně usoudily, že už jsme na tohle ponocování dost starý a že budem akorát zbytečně tuhý druhej den.

Já jsem si zavolala taxíka a čekala jsem, až dorazí. V tu chvíli se z tý hospody vypotácel jeden z těch štamgastů a prej holky, kam jedete, já si zavolám taxíka a někam vás svezu. Tak jsme se ptaly, kam jede a von že náhodou mým směrem. To se mi hodilo, tak jsme nasedli do mýho taxíka s tím, že se prostě šábnem.

Chlapík, snad Karel se jmenoval, nebo tak nějak, takovej docela milej pětašedesátník se dal do hovoru a tak jsme si ještě v taxíku potykali. Když jsme vystupovali před mým barákem, byl tu otevřenej ještě jeden bar a tak mě Karel prosil, ať s nim zajdu na rychlýho panáka, což jsem udělala. Vlastně vůbec nevim proč. Nebyl mi ani nijak sympatickej, byl spíš trošku přivožralej, ale nějak mi ho přišlo líto, protože mě hrozně prosil, ať s nim na toho panáka jdu.

A já se ocitla v úplně dekadentním non stop baru s hracíma automatama, přišla nám odemknout dveře vodbarvená servírka, u stolků postávali různá lůzři, co buď prohráli na automatech nebo nemaj, kam jít a do toho všeho já s vožralým Karlem.

Objednali jsme si ferneta a Karel mi vyprávěl, jak kdysi bydlel hnedka u Hradu, protože tam dělával osvětlovače a tak bydlel v krásný vile se zahradou, kam narval spoustu peněz, udělal tam posezení s grilováním a všechno bylo úplně úžasný. Znal se s Husákem, dostával různý podpultovky, žena byla tenkrát nadšená, mladá a krásná, starala se vo jejich dvě děti a všecko bylo jako v pohádce.

Jenže pak nastoupil Havel a bylo po srandě. Z tý krásný vily ho vyhodili a restituoval ji nějakej zazobanej aristokrat a jemu dali byt tady v paneláku. Děti mu vodešly z domu a von je tam sám s manželkou. Jenže ta už není ani mladá ani krásná, vlastně se s nim vůbec už nebaví, aspoň že mu ještě uvaří a vypere, jinak furt sedí před televizí a požírá burský voříšky. A von je tak sám a tak se mu stejská po společnosti a tom posezení, že chodí aspoň do hospody zpívat ty písně, když už nemůže sedět u táboráku.

A takhle mluvil a mluvil a po čase mu začaly kanout slzy a než jsem se stačila rozloučit, objednal dalšího ferneta a pokračoval tak strašně lítostivě ve výčtu výhod starejch dobrejch časů, že jsem neměla to srdce prostě se jen tak vypařit. Až když chtěl objednávat dalšího panáka, rychle jsem se rozloučila a ještě než jsem stačila vypadnout, chytil mě Karel za ruku a řká mi:“Soni, kdybych já měl takovou ženskou jako ty, já bych byl úplně jinačí člověk..“

A já si říkala, jaká je síla, že lidi takhle nostalgicky vzpomínaj na komunisty ještě dvacet let poté. Otřásla jsem se a šla se vyspat z těch všech dojmů, piv a fernetů…