a další story s Andersem a Isabellou

V pátek dorazil Anders a tak jsme zašli všichni tři do Břevnovskýho kláštera a pak se toulali po Praze a zastavovali v různejch hospodách. Od Černýho vola pokračovali přes Rubín až na Starý město, kde byli ti dva ubytovaný a já nakonec s nima, protože Isabella dostala místo jednolůžáku dvojlůžák, tak jsem se k ní na víkend nasáčkovala.

Večer jsem přemejšlela, kam vyrazit na večeři a napadla mě hospoda U Sádlů v Klimentský. Kdysi jsem tam byla s pár kámošema a přišlo mi to jako přijatelný, ne moc turistický místo.

Sedli jsme si, objednali pivo a koukali do jídelního lístku, ale já jsem skoro neměla hlad, protože jsem se v klášteře přejedla haluškama a bramborákama. Isabella s Anders se rozhodli pro nějakej talíř pro dva, kde měly bejt vzorky český kuchyně, akorát já si nevšimla, že tam je cena 320 Kč za osobu a ne za ten talíř. Hm, ale to teď není podstatný. Já řekla číšníkovi, že si dám jen polívku, protože nemám hlad, maximálně si tak vezmu trošku z jejich talíře pro dva a on ochotně souhlasil.

Popili jsme, docela dobře pojedli a chystali se zaplatit. Číšník přinesl účet vyjetej z pokladny a tam byla částka něco okolo 1 300 Kč, ale než jsem si to stačila prohlídnout, číšník účet hbitě sebral a řekl, že nebyl pro nás a za chvilku nám přinesl na kusu papíru rukou načmáranou částku 1 650Kč!!

Koukala jsem jako vrána a nechápala, za co ty prachy chtěj a hlavně proč nám dávaj takovejhle účet. Šla jsem slušně za číšníkem a prosila ho, ať nám dá účet vyjetej z pokladny jako každýmu jinýmu že moje kamarádka potřebuje doklad. A von se tak zmateně podíval na toho druhýho a řekl, že nám to přinese rozepsaný.

Za chvilku dorazil s ručně napsaným účtem s razítkem, prej to jako daňovej doklad stačí. Mě to děsně vytočilo, proč nám nemůže prostě dát účet z kasy a pak jsem si všimla, že nám za tu „baštu“ pro dva naúčtoval 960 Kč… Mrkla jsem do lístku, tam bylo napsáno, že je to za osobu, takže ty tři stovky navíc byly jasný /i když teda to beru stejně jako podvod, ale budiž, moje blbost/, ale já mu jasně řekla, že chceme talíř pro dva, že já svoje jídlo nechci.

Teď už se šíleně naštvala i Isabella a tak jsme šly spolu ke kase, já jim říkala, že chcem účet z pokladny a že se cejtíme vokradený a že jim zaplatíme, co uznáme sami za vhodný a ať na nás klíďo zavolaj policajty. Číšníci si hráli na blbý a furt dokola říkali, že na lístku je, že je to na osobu a že jsme byli přece tři. Isabella dokola vopakovala anglicky, že chce mluvit se šéfem, jenže pinglové se pořád obraceli na mě, tak na ně zařvala, že ona platí, ať se bavěj s ní. A že chce mluvit se šéfem. Ti dva už nevěděli, co by si vymysleli a tak řekli, ať přijdem zejtra, že tam bude šéf. A to se Isabella rozzuřila už do běla a zmačkala účtenku, vrazila ji číšníkovi do ruky a řekla, že teda taky zejtra zaplatíme a pomalu a důstojně jsme po schodech odešli bez placení. A ani se nás nesnažil nikdo zadržet…..Tolik k českejm hospodám a Isabelinýmu italskýmu temperamentu.

V sobotu, jak se udělalo krásně, jsem si konečně splnila svůj dlouholetej sen a vyrazila s těma dvěma do Letenského zámku, sedli jsme si na dřevěný lavice, koukali na sluncem ozářenou Prahu, pili pivo z kelímků a nakonec místo turistickejch procházek Prahou tam zkejsli celý odpoledne. Jen tak jsme popíjeli, hráli karty, povídali si a mě přišlo, jako by těch 17 let vůbec neuběhlo a my jsme byli v Londýně, kde jsme si takhle dělávali pikniky v parku.

Z Anderse, kterej byl tak zažranej do muziky a dokonce měl svýho času ve Švédsku docela úspěch, se stal právník, kterej pracuje pro nějakou společnost pomáhající uprchlíkům žádat vo azyl a je to takovej charakter, že sám popis jeho osobnosti by vydal na celou knížku.

A Isabella, geniální lingvistka, hovořící perfektně deseti jazyky, šla nakonec po studiu mezinárodních vztahů v Ženevě dělat pro Červenej kříž do Izraele a protože se naučila plynně arabsky, aby mohla vyjednávat s Palestincema, udělala si v Neapoli doktorát z islámskejch studií.

A já?? Já jsem si sice neudělala nic, kromě flákání se po světě a plození dětí a psaní knížek a blogů, ale všichni tři jsme si rozuměli tak, jak si jen lidí namíchaný z pěti různejch národností můžou rozumět. A vom tom ten život je.